Varovné prognózy o změně klimatu si v naší společnosti vydobyly své výsadní postavení a staly se našimi dennodenními společníky, kteří se rádi objevují při přátelských konverzacích, při čtení denního tisku nebo v lepší společnosti vysokých vládních úředníků. Nicméně změny klimatu mají své konkurenty, kteří by rádi zabrali jejich místo. Jedním z nich je i strach z vyčerpání ropy, který je průvodním jevem těžby ropy už celých 150 let od chvíle, kdy byla ropa nalezena, a který se v poslední době může schovat za robustní teorii ropného zlomu. Teorie ropného zlomu sice není nijak nová, avšak teprve s nedávným zvýšením cen ropy opět nabrala na síle, a to i na české půdě. Na čem však tato teorie staví? Co přináší nového oproti jiným katastrofickým scénářům typu Limitů růstu?
Především teorie Ropného zlomu vsadila na jiný způsob vyjádření klíčového růstu vzácnosti svého oblíbeného zdroje. Obyčejně se znázorňuje rostoucí vzácnost pomocí závislosti ceny na postupném vyčerpávání zásob. Ale zde se řeklo:“NE!“ Nejen, že celá teorie je založena na funkci produkce zdroje (Hubertova křivka), ale teoretici ropného zlomu rádi zavrhují i samotné ceny jako dobrý ukazatel vzácnosti.
Hubertova křivka je založena na vyjádření produkce v závislosti na fixním množství zásob ropy a na předpokládané spotřebě. Nicméně takto sestavená křivka musí zákonitě selhávat ze stejných důvodů jako predikce Limitů růstu, ale spojitost snižující se produkce ropy a následného růstu cen (čili vzácnosti zdroje) je také dosti nejasná. Ceny totiž mohou zůstat neměnné i při snižující se produkci zdroje, a to v případě, že se tento zdroj začne substituovat. Poté můžeme očekávat dokonce snížení cen i produkce zároveň.
Zajímavější je nedůvěra teoretiků ropného zlomu v klasické ekonomické ukazatele, jako je cena a místo toho raději spoléhají na poměr mezi energií vynaloženou k získání z určitého zdroje a energií, kterou extrahujeme z vytěženého množství zdroje (tzv. EROEI nebo energetická výnosnost). EROEI se totiž u ropy výrazně snižuje, což vede k tvrzením, že se zvyšuje vzácnost energie. Naproti tomu cena ropy sice kolísá, avšak žádný rostoucí nebo klesající trend nevykazuje. Je však EROEI opravdu použitelným ukazatelem? Především je nutné se ptát, jak se vůbec vypočítává. Pokud bychom totiž měli započítat veškerou energii, kterou jsme využili k získání barelu ropy, pak bychom nejspíše museli zjistit veškerou energii vynaloženou lidstvem v celé své historii. To je způsobeno tím, že lidské poznání, které vedlo k objevení použitelnosti ropy jako energetického zdroje, muselo být zainvestováno energií, která vznikala předchozí lidskou činností. Kde bychom však měli nakreslit tlustou černou čáru a říci, že odtud již energii vynaloženou člověkem nepočítáme? Evidentně při výpočtu EROEI se nějaká tlustá čára kreslí, avšak neznamená to nic jiného, než že tento ukazatel ztrácí velkou část své výpovědní hodnoty, neboť závisí pouze na rozhodnutí pozorovatele.
A jak bychom měli pohlížet na klesající hodnoty této veličiny? Opravdu bylo EROEI ropy nižší na začátku těžby než nyní? Je nutné si uvědomit, že v počátcích těžby každého zdroje, jsou i v počátcích i technologie, které energii zdroje umí extrahovat (vozidla), přepravovat zdroj z místa na místo (ropovody), uchovávat (barely) atd. Proto bychom k našemu ukazateli měli připočítat i náklady spojené s vytvářením těchto technologií, jejichž nedostatek na začátku těžby je důležitým a nezanedbatelným faktorem.
Nakonec EROEI je stavovou veličinou, která nedokáže zohlednit postupné čerpání energie v čase. Potom je stanovení EROEI např. u větrných elektráren naprostým nesmyslem, ačkoli se v pracích teoretiků ropného zlomu často objevuje.
A co energie? Opravdu je stále vzácnější a vzácnější? Pokud se podíváme na podíl důchodů, který domácnosti vynakládají na energii, zjistíme, že se v čase neustále snižuje (v podrobnostech viz Lomborg, Skeptický ekolog, Liberální institut, 2006, str. 159). Toto zjištění by pro nás mělo být daleko důležitějším ukazatelem než EROEI a jiné nástroje vytvořené proto, že standardní ekonomické ukazatele neukazují nic, čeho bychom se měli obávat a čeho by se další a další teoretici katastrofických scénářů mohli chytit.
