Již delší dobu mě zaráží, s jakou silou a mohutnou restrikcí se v době několika málo posledních let rozvinula takzvaná protikuřácká kampaň. Rozhodně bych nechtěl být zařazován k odbojným zastáncům kouření. Nepopíratelným faktem škodlivosti kouření je zvýšený výskyt dlaždicového karcinomu sliznic přicházejících do kontaktu s tabákovým dýmem, více než 90% výskyt malobuněčného karcinomu plic u kuřáků ve srovnání s nekuřáky, nebo o něco hůře průkazný, avšak nezanedbatelný etiologický vliv na vznik aterosklerózy, vysokého krevního tlaku a mnoho dalších negativních vlivů kouření na lidský organismus. Na druhé straně pak stojí brutalita boje proti kouření, založená na lživých informacích skrývajících se za popiskami obrázků, kde černá nevzdušná plíce vypreparovaná při pitvě patří vždy kuřákovi a „krásná“ růžová plíce je vždy nekuřáka.
Jedná se v tomto případě jen o hru se slovy, kdy vezmou zemřelého horníka, kterému náhodou vykukuje z kapsy krabička cigaret, a který před smrtí trpěl rozsáhlou pneumonií. V druhém případě vezmou zemřelé dítě (nejlépe po nějaké tragické nehodě), a pak ukazují plíce kuřáka a plíce nekuřáka, tím srovnávají nesrovnatelné. Tuto brutalitu (jež mi není z etického hlediska blízká) bych ještě pochopil jako určitý způsob boje za dobrou věc u hrstky neakademických rétoriků. Je konec konců jednodušší rozšířit mezi lidmi sice lživé informace vyvolávající paniku u citlivých jedinců, než zdlouhavě popisovat biochemické mechanismy odehrávající se na buněčných membránách, které ještě ke všemu nejsou dodnes zcela jasně vyřešené, ač jednoznačné výsledky prokazují škodlivost.
Zarážejícím faktem pak zůstává, když této dezinformaci podlehne i akademická veřejnost. Jako příklad lze uvést jednoho bývalého asistenta topografické anatomie. Letmým pohledem na preparát briskně rozpoznával kuřáky silné od slabých a nekuřáky. Fundovaných lidí, kteří vypouštějí obdobné nesmysly, je mnoho. Jenže je pouhou utopií myslet si, že za bojem proti kouření stojí pouze hrstka bojovných lékařů a politiků starajících se o blaho nás všech.
Opravdu nelze tvrdit, že celá mánie z tabáku je vyvolaná jen dobrým úmyslem. O škodlivosti kouření na lidský organismus se všeobecně ví již mnoho desítek let, ne-li od samotného počátku. Je navíc mnoho věcí, které mají přinejmenším stejný podíl ke vzniku nemocí, tím mám na mysli například zdánlivě nevinnou sacharosu a její vzestup nadužívání v posledních sedmdesáti letech, která má zrovna možná až srovnatelný vliv na lidské zdraví v populaci (rozvoje diabetu, nadváhy, postupně aterosklerosy a mnoho dalších důsledků). Je až neuvěřitelné, že o sacharose téměř nikdo neví.
Proč nevznikla lobby proti lakovanému nábytku, proti plastovým oknům, proti některým konzervačním látkám, smaženým jídlům, snad vyjma v jednu dobu medializovaným smaženým bramborům, kdy asi po roce tato kampaň beze stop utichla? Proč neexistují televizní spoty varující před sladkými tyčinkami „plnými mléka“ určenými pro děti!!!, které v sobě obsahují tolik energie, která by energeticky pokryla dospělému člověku třetinu dne? Proč jsou tedy cigarety jedinou špatností hodnou zákazu jakékoli reklamy a stal se trestným činem i pouhý název některých stájí Formule 1?
Z filmů se potichu vytratil kladný hrdina zahalený do oblaku tabákového dýmu. Aby se ale nevytratila lidskost hrdinů, i dnes mají své neřesti, kterými se přibližují pouhým smrtelníkům, tou se stala káva. Detektiv Colombo přestal kouřit své pověstné doutníky a začal se všude motat s velkým šálkem kávy. Televizní přátelé žijí své životy v kavárně nad šálkem kávy… Opravdu snad v každém filmu (nenapadá mě žádný americký film ze současnosti, kde tomu tak není) udělá hlavní hrdina alespoň nějakou narážku na pití kávy! Je tedy pití kávy zdravé?! Není! Je snahou světa vymýtit závislosti na látkách tělu cizím? Káva je také silně návyková! Proč tabák má takové výsadní postavení?
Pokud se tedy zamyslíme nad prostou otázkou, kde se najednou bere taková síla a politický tlak pro potlačování kouření, vyjde nám alarmující a v celku jednoduchá rovnice. Ve světě, který již dávno neovládají politické strany a sdružení, nýbrž ekonomické cíle vybraných subjektů, jejichž boom odstartoval díky práci synovce S. Freuda, Edwarda Bernayse, zejména jeho aplikace ovlivňování podvědomí a její uplatnění v reklamě. Je až úsměvné, že právě on moderní reklamní postupy prvně masově odstartoval na objednávku tabákových společností a tím vlastně zavinil vzestup popularity cigaret, do té doby užívaných jen menšinově. Práce reklamy s podvědomím umožnila nastartování enormních zisků některých společností. Tyto společnosti lobují za své zisky u politických představených, úspěšně je přesvědčují ať již finančně, nebo i čistě legální cestou prosté argumentace. Ti se pak stávají jejich výkonnou mocí.
Odpověď, proč se tomu tak děje, lze nejlépe nepřímo hledat na jednotném modelu kuřáka a nekuřáka a porovnání rozdílného chování.
Kouření (záměrně se vyhýbám značení nikotinu jako viníka závislosti, viz mé předchozí texty věnující se tabáku) vyvolává v mozku přesněji zřejmě v limbickém systému, pocit uspokojení, jakýsi pocit satisfakce a tím jednoduše oslabuje, nebo až víceméně nedovoluje další prohlubování motivačních procesů, které ženou každého jedince vpřed. Úlohou správného fungování tohoto systému může být jakási perzistující nespokojenost s aktuálním stavem jedince a jeho neutuchající potřeba lidského konání ke změně (k lepšímu) současného stavu. K objasnění této hypotézy poslouží nejlépe několik přímých příkladů. Kde a kdo tedy nejvíce kouří? -V méně rozvinutých zemích kouří velká část populace a je nasnadě jednoduché vysvětlení: menší možnost kulturní a ekonomické realizace zvyšuje náchylnost k dosažení motivační satisfakce jinou cestou. V naší socioekonomické společnosti euroamerického světa kouří více chudší a sociálně slabší část populace, je zde stejný psychický původ závislosti. V měřítku vyšší a vyšší střední třídy nalezneme kouřící jedince mající většinou výrazný sklon k depresivním stavům a psychickým problémům. (Lidi s větším sklonem k jakýmkoliv závislostem s určitým propojením na psychické poruchy nalezneme ve všech sociálních skupinách, avšak podíl ke vztahu ke kouření je u vyšších sociálních skupin velice markantní ve srovnání s ostatními jmenovanými skupinami.) Je tedy patrná motivační satisfakce u kuřáků.
Oproti tomu nekuřák je hnaný limbickým systémem a souvisejícími podkorovými centry k jiné seberealizaci a uspokojení. Zde se pak otevírá obrovské spektrum možností, jakými se realizovat a přibližovat se k bodu uspokojení, kdy pak následuje začarovaný kruh, resp. spirála (lidem vlastní), která žene jedince k dalšímu a vzdálenějšímu bodu, do kterého se při tzv. zdravém způsobu života nelze nikdy dopracovat. To je fyziologický mechanismus určující neustálý růst osobnosti. Tito pak jsou ale daleko ovlivnitelnější reklamou a masovou kampaní, která se jim stává vodítkem k již zmíněným bodům uspokojení. Reklama působící na lidské podvědomí, kterou odstartoval právě již zmíněný Edward Bernays, se tak stává velmi nebezpečnou a může zahnat lidi až do stádního chování, které se již dá snadno zmanipulovat ku obrazu potřebnému. Již sama tato myšlenka svádí k rozvíjení daleko obsáhlejšího tématu, kterému bych se rád věnoval v nějakém z příštích textů.
Tak ve srovnání kuřáka a nekuřáka nalezneme určitá specifika chování. Kuřák (míněno průměrný, tedy zevšeobecnělý objekt) vynakládá mnoho peněz za tabákové výrobky, jiné tzv. nadstandardní komodity jsou mizivou položkou v jeho výdajích. Zatímco nekuřák (míněno průměrný, zevšeobecnělý objekt) utratí mnohonásobně větší částky za různé „trendy“ značkové oblečení, pije jedině „trendy“ drinky, pojídá „trendy“ superzdravé potraviny, provozuje sporty, které jsou jedině „in“, jen aby dostál určitého pocitu sebeuspokojení. Je tedy jednoznačně kvalitnějším objektem zájmu reklamních agentur. Tuto ekonomickou rezervu postupně objevili i světové politické špičky a začali cíleně omezovat svobodný trh v zájmu transformace a postupným vývojem k lepšímu ovlivnění masy.
Často slýchávám argumenty typu, že pro stát není ekonomicky výhodné, když musí kuřáky léčit, kolik miliónů stojí léčba rakoviny plic a podobné námitky… Tato myšlenka by byla správná, kdyby každý nekuřák umíral v devadesáti letech z plného zdraví bez asistence lékaře, jenže ono se tomu tak neděje. Lidské tělo není naprogramované na jednotnou délku života, různé orgány začínají selhávat v různou dobu, ty se pak léčí a to stojí peníze. Léčba chronického onemocnění u kuřáka, která je také další námitkou, je ekonomicky nesrovnatelná s výplatou důchodů o kolik se nekuřák dožije více a se ziskem z daní z tabákových výrobků. Neomezenou moc ekonomicko-politických gigantů dokumentuje násilné umlčení, poměrně nedávné seriózní studie Philip Morris v České republice. Ta jasně prokázala pravdivost tvrzení o ekonomickém přínosu pro stát. Že by tedy byl nakonec skutečně nevýhodný proto, že se zkracuje jeho zařazení do trendy konzumního stáda? Česká republika je teprve v počátcích celé té světové restrikce tabáku. Naše republika ještě není prioritním cílem světových společností, lobbyingové společnosti ještě nepřetvořily celé politické spektrum, a tak většina politické síly se stále skrytě drží dostatečně výnosného modelu dříve zemřelého kuřáka. Však moderní světový názor na kouření i u nás díky (relativně) svobodnému šíření informací bez hranic již nezadržitelně nastartoval postupný úplný zákaz kouření.
V tomto srovnání kuřáka a nekuřáka tedy vidím účelovost takové protikuřácké kampaně, jaká v posledních asi patnácti letech ovlivňuje naše chování. Je to tedy jeden z dalších produktů reklamní politiky, kdy se snoubí dobrá věc – nepoškozování lidského těla – se špatným úmyslem, a to posílením již pár let stagnujícího trhu a nevědomé manipulace s lidmi za ne zcela přímým účelem. Pro vedení státu v diktátorském režimu je nutná pasivita občanů, v protikladu tomu pak stojí, že k vedení „svobodného“ státu, či společnosti je naopak potřebná aktivita občanů. Nebezpečí ale tkví, je li aktivita společnosti řízená! To vždy předznamenává začátek konce…
Je nasnadě říci, že lékař by měl tyto protikuřácké aktivity slepě podporovat v souladu se slibem, který na konci studia složil. Jenže pokud se jedná o vymítání zla za cenu manipulace s lidskou psýché, možná daleko nebezpečnějším zlem, začíná posléze velké etické dilema.
Autor studuje Všeobecné lékařství na Lékařské fakultě UK v Plzni.
