Podle mediálních zpráv o rozsudku je nyní zcela legální, když nemocnice požaduje po svých pacientech „dary“, za které pacient obdrží nadstandardní péči. Nemocnice se tak vyhýbají případným obviněním z korupce v případech, kdy existuje možnost, aby pacient získal za příplatek lepší péči. Zdravotní péče u nás totiž musí být „bezplatná“ (rozuměj: hrazená nepřímo speciální daní z příjmu), ovšem vzhledem ke stavu veřejného zdravotního pojištění je „bezplatnost“ snem, kterému věří už snad jen nejskalnější socialisté typu exministra Ratha. Nemocnice se zavedením „darů“ rozhodly přestat předstírat, že ve zdravotnictví neexistují různé formy „příplatků“. Narozdíl od korupce jsou „dary“ stejné pro všechny pacienty, předem známé a pacient má u nich poněkud vyšší jistotu, že se neztratí v kapsách, kam nepatří.
Rozsudek je pro pacienty dobrou i špatnou zprávou zároveň. Budou mít možnost vybrat si z různých úrovní zdravotní péče, jak je to běžné všude jinde ve vyspělém světě. Začnou – alespoň z části – pociťovat péči o své zdraví ve vlastní peněžence, což je může přimět chovat se zodpovědněji. Konečně bude jasné a oficiální, jaké jsou skutečné náklady na některé položky zdravotní péče a že veřejné zdravotní pojištění není schopné pokrývat vše. Tím se může diskuse o nutných reformách ve zdravotnictví posunout kupředu. „Dary“ mají ovšem oproti v zahraničí obvyklým platbám za nadstandard jednu velkou nevýhodu – nelze se proti nim pojistit. Zatímco v případě příplatků za jasně definovaný nadstandard by bylo pravděpodobně (s ohledem na zahraniční zkušenosti) možné nechat se u zdravotní pojišťovny připojistit, v případě darů tomu tak není. Není totiž jasné, co je přesně oním „darem“, každá nemocnice má v tomto ohledu odlišný přístup, a pojišťovny nebudou riskovat své fondy tím, že se pustí do tak kalných vod. Proto jsou „dary“ pouze nouzovým řešením, spontánně vzniklým v reakci na zcela nevyhovující právní rámec a ekonomické podmínky českého zdravotnictví. Pomáhají řešit nejpalčivější problémy, mají ovšem daleko k řešení ideálnímu.
