Až dnes jsem se dozvěděl, že jsem žil v omylu. Jako editorial (tedy text vyjadřující názor editora či vydavatele – viz definici na wiki) včerejšího vydání The New York Times vyšel článek kritizující vysokou míru soukromé charity. Autor čtenáře obšťastnil velice originální myšlenkou, že soukromá filantropie vytlačuje veřejné programy zaměřené na podporu potřebných. Zatímco bohatí dárci prý mohou své peníze umístit kamkoliv chtějí, což je špatně, stát prostřednictvím výdajových programů rozděluje peníze demokraticky mezi všechny konkurující si zájemce, což je dobře. Je tedy údajně potřeba omezit soukromou filantropii, uspořené peníze bohatcům sebrat prostřednictvím daní a poté rozdělit tak, jak se to bude zřejmě „nadlidem“ působícím ve státní správě zdát spravedlivé a správné.
Marně přemýšlím, v čem by měl být takový systém lepší. Soukromí dárci samozřejmě dávají peníze podle svých preferencí. Ale vzhledem k tomu, že dávají svoje vlastní peníze, mají nepochybně zájem, aby jejich peníze šly na užitečné aktivity a programy. Naproti tomu stát dává peníze také podle svých preferencí a představovat si, že jsou to preference založené na nějakém objektivním vědeckém propočtu užitečnosti jednotlivých programů, by bylo velice naivní. Navíc rozdává cizí peníze, takže motivace umístit je efektivně strmě klesá. Je lepší, aby nejvíce peněz dostávaly efektivní charitativní organizace s úspěšnými programy, nebo aby se peníze spravedlivě a „demokraticky“ rozdělovaly mezi všechny, ať už jsou efektivní či nikoliv? A je pro samotné chudé lepší, aby jim pomáhaly efektivní organizace, nebo by se k nim mělo „demokraticky“ dostat méně peněz jen proto, že je obhospodařují neefektivní charity? Odpoví si jistě každý sám.
Nicméně ještě jeden aspekt celého příběhu by neměl být opomenut. Neustále slyšíme, že i kdyby neměl stát dělat nic jiného, musí se postarat o ty, kteří to sami nezvládnou. Trh, tedy samotní dobrovolně jednající lidé, to totiž prý dělat nebude. A najednou čteme, že soukromí dárci tuto činnost provozují v natolik velké míře, že z této oblasti stát pomalu vytlačují. Překvapivě je to znovu špatně. Co tedy vlastně ti obhájci státu chtějí? Dovolil bych si jeden malý tip: Chtějí řídit lidskou společnost tak, jako chovatel řídí život králíků v králíkárně. Jakákoliv aktivita přesahující povinnost jíst a tloustnout (v případě lidí pracovat a platit daně) bude po zásluze potrestána. Zabírám si kotec vlevo nahoře, ten s výhledem na třešeň.
