Chantal Sébire (52 let) trpí velmi vzácným, nevyléčitelným a bolestivým nádorem nosní dutiny. Nádor ji navíc v obličeji znetvořil a přivodil jí ztrátu čichu, chuti a do značné míry i zraku. Po zralém uvážení dospěla k závěru, že život je pro ni nadále nesnesitelným utrpením. U soudu v Dijonu si proto podala žádost, aby bylo jejímu lékaři povoleno „umožnit jí důstojný odchod ze života“. Soud její žádosti nevyhověl, a to z pochopitelného důvodu: francouzské zákony zakazují aktivně přispět ke smrti druhého – včetně situace, kdy „pomahač“ koná na výslovné přání dotčené osoby. Podrobnosti o případu viz zde a zde. Zmíněné ženě šlo očividně především o to, aby ve Francii vyvolala veřejnou diskusi o tomto „tabuizovaném“ tématu. Nám ale případ dává příležitost zamyslet se nad tím, zda podle liberálních principů existuje „právo na smrt“, potažmo „právo na asistovanou sebevraždu“.
Má-li každý člověk právo na vlastnictví sama sebe, jednoznačně platí, že jej nikdo nesmí zbavit života proti jeho vůli (vyjma případy, kdy je „agresor“ zabit v rámci přiměřené sebeobrany). Potud můžeme mluvit o přirozeném „právu na život“. Jde tu ovšem o právo, nikoli o právní povinnost žít. „Sebevlastnictví“ tak implikuje i „právo na smrt“, tedy právo ukončit svůj vlastní život, pakliže člověk z jakéhokoli důvodu nadále žít již nechce. Mohli bychom tu hovořit o přirozeném právu na „sebevraždu“, ale termín sebevražda je dle mého mínění velmi nešťastný a nepřesný. Se stejnou platností bychom totiž mohli konstatovat, že dá-li družka souhlas druhovi k souloži, svoluje tím k „sebeznásilnění“. Rozdíl mezi znásilněním a takto pojímaným „sebeznásilněním“ je stejně fundamentální a kategorický, jako rozdíl mezi vraždou (úmyslné usmrcení někoho jiného proti jeho vůli) a „sebevraždou“ (záměrné a dobrovolné usmrcení sama sebe). Tvrzení o „posvátnosti“ či „neporušitelnosti“ lidského života tu po mém soudu neobstojí, neboť jak říká Antony Flew (str. 8), „to, co máme brát za posvátné a neporušitelné, je přání dotyčného člověka žít“.
Zatím jsme se omezili jen na zkoumání otázky, zda je člověk oprávněn ukončit svůj vlastní život. Vyplývají však z práva na „usmrcení sama sebe“ nějaké právní povinnosti ostatních lidí? Nikoli. Právu na usmrcení sama sebe totiž odpovídá nanejvýš pouhá „negativní“ povinnost ostatních lidí, totiž povinnost nezasahovat, nebránit mi ve vykonání sebevraždy. Nikdo však není povinen poskytnout druhému jakoukoli asistenci při „sebeusmrcení“, a to ani tehdy, když dotyčný jedinec není bez aktivní pomoci jiného schopen sám sebe usmrtit (např. člověk zcela ochrnutý, „připoutaný“ k lůžku a odkázaný na pomoc ostatních). Připomínám, že tu mluvím striktně o právních povinnostech; dovedu si představit výjimečné případy, kdy může vzniknout morální (nikoli však právní, vynutitelná) povinnost pomoci druhému „odejít z tohoto světa“.
Věc se tedy má tak, že mám-li právo „usmrtit sama sebe“, měl bych mít i právo dohodnout se s někým jiným, že mi pomůže můj cíl realizovat – ať již radou, poskytnutím jedu, či dokonce ještě aktivnějším konáním. V liberálním katalogu zločinů tudíž nemá co pohledávat trestný čin typu „účasti na sebevraždě“ (§ 230 odst. 1 trestního zákona, tedy přinejmenším ta část skutkové podstaty, jež kriminalizuje „pomoc při sebevraždě“). Jde tu o klasický „zločin bez oběti“ (za předpokladu, že existuje jasný důkaz o tom, že vskutku šlo o pomoc při dobrovolné sebevraždě). Na druhou stranu ale neexistuje nic jako „právo na asistovanou sebevraždu“. I kdybych byl nevyléčitelně nemocný, v terminálním stádiu, trpěl úděsnými bolesti a byl nemocí sebevíce zohyzděn, nemám právo nikoho nutit k tomu, aby mi jakkoli při usmrcení sama sebe pomáhal.
