I v těch „nejdemokratičtějších“ státech se někdy setkáme s regulacemi, které dlouhodobě přežívají, ač by patrně nezískaly většinovou podporu od občanů, kdyby měli příležitost hlasovat přímo o tom, zda má být dotyčná regulace odstraněna. Potíž však spočívá mj. v tom, že drtivá většina občanů často nemá vůbec ponětí o tom, že takové regulace existují (a že mají výrazně nepříznivý dopad na ty podnikatele, na jejichž činnost se vztahují – a že mají tudíž v konečném důsledku nepříznivý dopad i na spotřebitele samotné).
Mám za to, že mezi takové regulace lze zařadit i přísné hygienické normy EU týkající se zemědělství a výroby potravin. Tak např. já osobně jsem se teprve díky článku Elisabeth Rosenthal (New York Times, 4. dubna) dozvěděl, že normy EU z nějakého důvodu farmářům zakazují ručně dojit mléko, přikazují jim, že musí mít vybetonovanou podlahu ve chlévech či stájích atd. Článek popisuje, jaký dopad mají tyto a podobné normy na drobné rodinné farmy v Polsku.
Je vidět, že dnes v očích zákonodárce není zřejmě žádné „zdravotní (aj.) riziko“ natolik nepatrné, aby stát (či „nadstát“ – EU) nad jeho existencí shovívavě přimhouřil své bdělé a vždy ostražité zraky. Ne, ne – my budeme chránit spotřebitele (popř. i farmáře samotné?) před těmito riziky stůj co stůj, třebas i proti jejich vůli. A to i kdyby tradiční rodinné farmy měly kvůli tomu v nezanedbatelném počtu zaniknout.