Je třeba konstatovat, že s právní jistotou ohledně přípustné výše smluvní pokuty (je-li její výše určená procentní sazbou za určité období) to není zase až tak špatné, protože judikatura se v tomto ohledu již vcelku ustálila. Jak konstatoval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 30. května 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005:
„Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky se v otázce úměry této sankční povinnosti již ustálila. Zatímco smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy, ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 447/2005, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, a ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, uveřejněné v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4 pod č. C 403).“
Chce-li tedy mít člověk jistotu, že smluvní pokuta nebude soudy prohlášena za neplatnou, nechť ji sjedná ve výši 0,5 % z dlužné částky denně. Nejvyšší soud sice v některých případech potvrdil platnost smluvních pokut s vyšší denní sazbou, ale dané případy vykazovaly určité zvláštní okolnosti, ke kterým soud přihlédnul (např. smluvní pokuta byla sjednána k zajištění splnění povinnosti v prodloužené lhůtě splatnosti poté, co dlužník již jednou svůj závazek dlouhodobě neplnil – k tomu srovnej pozn. č. 6 výtečného článku Petra Čecha: K přiměřenosti smluvní pokuty, Právní rádce 5/2008).
Je sice zřejmé, že určit přípustnou hranici právě sazbou 0, 5 % denně je naprosto arbitrární, ale pokud se soudní praxe drží této hranice, nedá se říci, že by rozhodování soudů narušovalo právní jistotu smluvních stran. Z toho důvodu také není pravdou, že Nejvyšší soud nyní rozhodl „zcela opačně“ než v předchozí kauze (srov. post skriptum Jirky Schwarze). Ve skutečnosti totiž soud rozhodl v souladu se svým ustáleným právním názorem, když prohlásil za neplatnou smluvní pokutu ve výši 1 % denně z dlužné částky (tržní hodnoty věci).
Několik poznámek k vynutitelnosti smluv uzavřených v extrémní tísni
Obecně vzato se ztotožňuji s názorem, že soudy by neměly autoritativně měnit uzavřenou smlouvu ve prospěch jedné ze stran. Na druhou stranu, otázka právní vynutitelnosti smluv uzavřených v extrémní tísni (které se vyznačují mimořádně vysokou nerovnováhou mezi plněními, které si smluvní strany vzájemně poskytují), je poměrně složitá (i z hlediska liberálních principů).
Příklad: jistý člověk se topí v dravém proudu řeky a bezprostředně mu hrozí smrt. Nedaleko od něj se na břehu nachází jiný člověk, který má v rukou záchranný kruh a může tonoucímu snadno (tj. jen s triviálními vlastními náklady) pomoci a zachránit mu život. Dotyčný však využije situace a podmiňuje záchranu druhého tím, že mu tonoucí daruje veškerý svůj stávající majetek a navíc se zaváže, že mu z každé korun, kterou v budoucnu vydělá, odvede 50 %. Tonoucí na tuto nabídku kývne, protože bez pomoci dotyčného by zemřel. Je tedy jasné, že dotyčná transakce je pro tonoucího za daných okolností nejvýhodnější alternativou. Byl by na tom sice lépe, kdyby se na břehu nacházel někdo jiný, kdo by mu byl ochoten pomoci „nezištně“ (popř. by za záchranu jeho života požadoval podstatně nižší odměnu), nicméně výše uvedená varianta je pro tonoucího stále lepší, než kdyby na břehu nebyl vůbec nikdo a on se utopil.
Je však přesto otázkou, zda by takový smluvní závazek vskutku měl být právně vynutitelný. Osobně se domnívám, že by smlouvy, které jedna ze stran uzavřela v takto extrémní tísni a které se z toho důvodu vyznačují extrémní nerovnováhou mezi plněními obou stran, neměly být vynucovány. Je však třeba zabránit tomu, aby soudy pravidlo určené pro řešení mimořádných a zcela výjimečných případů tohoto typu nerozšiřovaly i na případy kategoricky odlišného druhu (viz Jiřím Schwarzem Jr. popisovaný případ smluvní pokuty za nevrácení fotoaparátu do půjčovny).
Dovětek:
Dovoluji si ještě upozornit na jednu podivnou zvláštnost týkající se posuzování „přiměřenosti“ výše sjednané smluvní pokuty. Človek by řekl, že když soud dospěje k závěru, že sjednaná výše smluvní pokuty je „nepřiměřeně vysoká“, pak prostě vítězné straně přizná smluvní pokutu jen v „přiměřené“ výši. Příklad: ve smlouvě je dohodnuta pokuta ve výši 0,8 % za každý den prodlení. Soud však považuje za přiměřenou sazbu jen 0,5 % denně, a tak celkovou částku, kterou má žalovaný zaplatit z titulu smluvní pokuty, sníží tak, aby to odpovídalo sazbě 0,5 % denně. Takhle to skutečně funguje tehdy, jedná-li se o smluvní pokutu v obchodně- závazkových vztazích, neboť obchodní zákoník dává v § 301 soudům pravomoc snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu.
V občanském zákoníku ovšem žádné podobné ustanovení nenajdeme, a tak se výše smluvní pokuty posuzuje podle obecného ustanovení, které prohlašuje za neplatné právní úkony, které jsou „v rozporu s dobrými mravy“. Judikatura z toho dovodila, že pokud si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši, která je v rozporu s dobrými mravy, pak je celé ujednání o smluvní pokutě neplatné a žalobce tudíž neobdrží na smluvní pokutě nic.
V novém občanském zákoníku je tento nesmysl naštěstí odstraněn, neboť se v něm dává soudům právo nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit na „přiměřenou úroveň“ (viz. § 1779 návrhu ), tj. přejímá se řešení zvolené současným obchodním zákoníkem.
