Dle Hospodářských novin činí ruský podíl na celkových dodávkách ropy pro EU kolem 20% a u zemního plynu je tento podíl dokonce 40%. U některých států EU jako je Slovensko nebo Pobaltské země činí tento podíl téměř 100%. U ČR je tento podíl asi 65% u ropy a 78% u zemního plynu. Není sporu o tom, že ropa i zemní plyn jsou pro fungování moderních ekonomik velmi důležité suroviny. Musíme se však bát, že by nám ruské společnosti přestaly tyto suroviny dodávat? Dle mého názoru je to nepravděpodobné a i kdyby k tomu došlo, nebyla by situace nijak katastrofální.
Za prvé je nutné si uvědomit, že obchod je oboustranná záležitost. Určité zboží je směňováno za jiné zboží. Zatímco z Ruska do EU proudí ropa, zemní plyn a jiné suroviny, do Ruska putují z EU stroje, automobily, počítače, potraviny, spotřební zboží, chemikálie, zařízení pro chemický průmysl atd. Nic na tom nemění ani existence peněz. Ruské společnosti za prodanou ropu a zemní plyn dostávají eura, koruny, zloté atd. Za tyto měny si ovšem doma nic nekoupí – na to potřebují rubly. Nezbývá jim než vydělané peníze utratit za nákupy v EU nebo je prodat někomu, kdo tak chce učinit. Další možností je vydělané peníze v EU investovat (například nakoupit podíly ve zdejších společnostech). Poslední možností je utržené peníze směnit za rubly s ruskou centrální bankou, která si tyto peníze uloží ve svých rezervách. V tomto případě tak občané a firmy v EU získají ropu a zemní plyn, aniž by museli udělat něco více než jen vytisknout příslušné množství peněz. Pokud by se tedy ruské společnosti rozhodly přestat vyvážet ropu a zemní plyn do EU, neměli by Rusové peníze, jak na nákup produktů, které dováží z EU, tak ani na případné investice. Pokud se tedy někdo rozhodne nevyvážet svoji produkci, zároveň tím omezuje i své dovozy. Takové rozhodnutí by tedy poškodilo nejen EU (případně její jednotlivé země), ale i samotné Rusko. Rusko tedy není o nic méně závislé na EU, než je EU na Rusku!
Za druhé, i kdyby ruské společnosti přece jen přerušily dodávky ropy a zemního plynu do EU a našly si nové odběratele, nebyla by to až tak velká pohroma. Rusko není jediným státem, který těží a prodává ropu a zemní plyn. Proto případná menší nabídka ropy a zemního plynu na trhu EU by vedla ke zvýšení jejich cen, a tím i k růstu zisků z jejich prodeje. Rostoucí zisky by na trh EU jistě přilákaly jiné prodávající. Díky touze podnikatelů po dosažení zisku by nabídka opět vzrostla a ceny poklesly. (Samozřejmě by si to vyžádalo určité přechodné náklady – například ne každá rafinérie je schopna zpracovávat bez úpravy výrobního procesu jiný druh ropy než běžně zpracovává). Ostatně noví odběratelé ruské ropy a zemního plynu, by nyní nenakupovali od svých dřívějších dodavatelů, a tito by tak rádi uvítali nového zákazníka. Nicméně i tato situace (prodej ruské ropy a zemního plynu namísto EU někomu jinému) je velmi málo pravděpodobná. Musíme si uvědomit, že cílem prodávajícího je maximalizovat svůj zisk. Prodávající tak prodá ropu a zemní plyn tomu, kdo je za ně ochoten nabídnout a zaplatit nejvíce. Za normálních okolností tak prodávající změní kupujícího jen tehdy, pokud mu ten nabídne a zaplatí více než stávající kupující. Pokud se bude prodávající řídit místo toho třeba politickými důvody a například prodá surovinu až druhému nejvýhodnějšímu kupujícímu, dosáhne menšího zisku a nebo utrpí rovnou ztrátu.
Z výše uvedeného vyplývá, že je velmi nepravděpodobné, aby ruská vláda používala ropu, zemní plyn a případně jiné suroviny k politickému tlaku. Není to v jejím zájmu. (A nebylo to v zájmu ani někdejšího Sovětský svazu). Je tedy zbytečné se příliš obávat závislosti na dodávkách surovin z Ruska.
