Než Franz Kafka v roce 1924 zemřel, přikázal svému příteli Maxi Brodovi zničit všechny své rukopisy s tím, že po smrti se autor nemůže bránit kritice. Brod Kafkovo přání nevyslyšel a zachrnáil fascinující díla raného existencialismu. Řízením osudu se část Kafkovy pozůstalosti dostala do rukou excentrické rodiny Hoffe, která ji desítky let skrývá před světem. Nikdo neví, co všechno pozůstalost obsahuje, spekuluje se například o Brodově deníku. Není pochyb, že literární svět by na tom byl lépe, kdyby mohl dosud neznámé texty prostudovat. Paní Hoffe se je chystá prodat, možná je ale skryje před světem na další léta. Popis celého případu před měsícem přinesl New York Times.
Následně se rozhořela debata, „co s tím“. Pro mnoho lidí představa, že si jakási paní jen tak z trucu doma zavírá dílo nevyčíslitelné kulturní hodnoty, popřípadě (v nacionalistické variantě), že se je chystá prodat mimo zemi zaslíbenou, působí jako červený hadr na býka. Argumentace je jasná – zveřejnění Kafkový děl a možnost jeho studia přinese tak velký prospěch, který je neporovnatelný s prospěchem, jež z nich doma v obýváku má paní Hoffe, že začneme uvažovat o vyvlastnění za náhradu. Lior Strahilevitz, profesor práva na University of Chicago, vysvětluje:
Izrael může na dokumenty uplatnit své výsadní právo /eminent domain/ a kompenzovat rodinu Hoffe zaplacením tržní ceny. (…) Po převzetí dokumentů je vláda může zpřístupnit pro vědecké účely, zkopírovat a rozšířit po internetu. Tím zajistí, že vlastnictví bude alokováno do nejvýše hodnoceného užití místo aby bylo uzamčeno v bytě nějaké výstřední osoby.Obyčejně očekáváme, že soukromý vlastník nejlépe ví, jak maximalizovat hodnotu nějakého zdroje. Tady máme ale dobrý důvod se domnívat, že rodina Hoffe se na něco takového jen tak nechystá. Vyvlastnění tady plní funkci pojistky proti iracionálním vlastníkům, kteří trvají na tom, že budou plýtvat užitečnými zdroji.
K tomu si dovolím krátké poznámky, které vyjádří postoj klasického liberála a skeptika vůči některým částem chicagského L&E.
1. Strahilevitzova argumentace dává smysl tehdy, pokud je smyslem práva maximalizovat společenský užitek/blaho/štěstí společnosti, kterou chápeme jako organizaci v hayekovském smyslu. Dává smysl, pokud právo chápeme jako nástroj, jímž benevolentní plánovač shora posouvá lidmi jako figurkami na šachovnici a dosahuje nějakého cíle, který organizaci přisoudí.
Pokud společnost nechápeme jako organizaci, ale jako řád typu kosmos /oproti typu taxis-kasárna, firma/, pak, jak argumentuje Hayek, společnost nemá ”cíl” a nemá smysl hovořit o maximalizaci společenského blahobytu. Otázky, které Strahilevitz nastoluje, jednoduše nevyvstávají.
2. Celý problém není ekonomický, ale etický. I kdyby platila uvedená analýza nákladů a výnosů vyvlastnění, ještě to není argument pro jeho uskutečnění. Konečný argument musí být etický a koresponduje odpovědi na otázku, zda má stát/společnost/kdokoli právo vyvlastnit někoho, kdykoli si jako malé dítě zakřičí „Ale já přece chci, aby …!“, aniž by vyvlastněný někoho okrádal, vraždil atp.
Máme stát od toho, aby zachraňoval lidi před vlastní neuvážeností? Aby ochraňoval estetické hodnoty a zálibu čtenářů F. Kafky? Na to máme donucovací aparát, který má oprávnění používat v krajním případě násilí? Kdyby si měl liberál vybrat, jestli si bude číst nové romány F. Kafky za cenu, toho, že někdo, byť z jeho pohledu sobec a cvok, musí být donucen, to ať raději Kafka není. Nestojí to za to.
