V praxi by to mělo fungovat tak, že si věřitel započítá repo sazbu stanovenou ČNB a k ní připočítá maximálně 30% z jistiny v případě úvěru do 9999 Kč, 25% v případě úvěru od 10 000 Kč do 29 999 Kč a 20% v případě úvěru přesahujícího částku 29 999 Kč.
Z ekonomického hlediska jsou zákony proti lichvě jen specifickým příkladem cenové regulace, kdy dochází ke stanovení cenového stropu. Jinak řečeno, stát nařizuje prodejci zboží či služeb maximální možnou cenu, za níž smí svůj produkt nabízet kupujícím.
Není pochyb o tom, že ti, kdo podobné cenové regulace navrhují, tak často činí v dobrém úmyslu. Cenová regulace má sloužit jako prostředek, díky němuž bude daná služba či zboží dostupnější pro více lidí. V případě regulace úrokových sazeb jde o snahu pomoci rizikovějším vypůjčovatelům, kteří platí vyšší úrokové sazby. Má to však jeden háček – regulace úrokových sazeb, stejně jako jakákoli jiná cenová regulace, nemůže těchto cílů dosáhnout. Budou to právě lidé z kategorie rizikových vypůjčovatelů, kteří na regulaci sazeb doplatí nejvíce. V případě zavedení maximální sazby budou z trhu vytlačeni všichni vypůjčovatelé, u nichž výsledná sazba po započítání rizikové prémie přesahuje stanovený strop. Stručně řečeno, ten, kdo si bez problémů půjčoval za vyšší než 30% sazbu, nyní na úvěr nedosáhne.
Platí, že úroková sazba ve výši 30% nemusí věřiteli nutně přinášet vyšší čistý výnos než například sazba ve výši 8%. Vyšší sazba jednoduše odráží rizikovost dané skupiny klientů, u nichž existuje relativně vysoká pravděpodobnost nesplacení závazku. Populistické výroky Cyrila Svobody, který radil finančním institucím, aby začaly půjčovat za přijatelný úrok, jsou v tomto světle zcela liché, přestože si svou cílovou skupinu adresátů jistě naleznou. Pokud by se věřitelé těchto rad drželi a půjčovali rizikovým klientům za podobné sazby jako klientům méně rizikovým, záhy by se dostali do ztráty a zbankrotovali by. Inu, jak se říká: „Dobrá rada nad zlato.“
Je skutečně obtížné pochopit, proč by měla být lichva slovy Cyrila Svobody „hnusný zločin“. Údajná lichva je ve skutečnosti oboustranně dobrovolný kontrakt, v rámci něhož věřitel poskytuje určitý obnos dlužníkovi, přičemž ten se zavazuje navrátit k určitému datu věřiteli vypůjčenou částku navýšenou o smluvený úrok. Stanovení maximálního stropu pro úrokové sazby, od něhož již půjčka není půjčkou, nýbrž zločinnou lichvou, je samozřejmě zcela arbitrární, tj. záleží pouze na libovůli příslušného zákonodárce. Žádné vědecké ospravedlnění pro takto stanovenou sazbu neexistuje. Jakékoli odvolávání se na nepřiměřený zisk je z ekonomického hlediska naprostý nesmysl. Neexistuje žádná smysluplná definice toho, co je nepřiměřený zisk. Jediné, co lze s jistotou konstatovat, je skutečnost, že čím nižší bude maximální povolená sazba, tím více lidí přijde o možnost získat úvěr.
Více o historickém vývoji vnímání úroku, jeho složkách a dopadech zavedení úrokového stropu na nebonitní (sub-prime) klienty se můžete dočíst v analýze Role úroku a dopady jeho regulace na trh s úvěry (pdf).