Způsob, jímž bylo zavedeno státem organizované důchodové zabezpečení ve Spojených státech amerických, byl velice pozoruhodný. V USA bylo povinné starobní pojištění uzákoněno až během Velké hospodářské krize v roce 1935.[i] Šlo o jedno z mnoha reformních opatření Rooseveltova New Dealu („Nového údělu“). Na rozdíl od některých jiných Rooseveltových kroků však návrh státního penzijního systému nebyl příliš populární. V Kongresu získal nakonec většinovou podporu jedině díky Rooseveltovu obratnému politickému manévrování. Obzvláště klíčové bylo, že se Roosevelt zasadil o to, aby se starobní důchodové zabezpečení projednávalo v jednom balíku spolu s daleko populárnějšími opatřeními, jako byly podpory v nezaměstnanosti anebo jednorázová asistence pro seniory, kteří kvůli hospodářské krizi a krachům bank přišli o své úspory. Roosevelt přitom trval na tom, že všechny tyto části musí být schváleny jako jeden celek („všechno, nebo nic“). Opakovaně prohlásil, že pokud by ze zákona byla vypuštěna část týkající se starobních důchodů, odmítl by jej podepsat. Roosevelt byl nakonec schopen silou své autority prosadit zákon, vůči němuž většina členů zákonodárného sboru pociťovala značné výhrady.[ii]
Důležitý byl i gradualismus: program měl v počátcích relativně malý rozsah, spousta kategorií osob z něj byla vyňata, povinné příspěvky i dávky byly vcelku nízké atd. Teprve později, poté, co si lidé na státní důchodové zaopatření zvykli a považovali jej za samozřejmost, nastala mohutná expanze programu. Konečně, vláda financovala rozsáhlou propagační kampaň, s jejíž pomocí se snažila občany přimět k tomu, aby změnili názor a přijetí programu začali více podporovat. V rámci této (dez)informační kampaně se vládě mj. podařilo u mnoha občanů vyvolat mylný dojem, že si prostřednictvím povinných odvodů sami spoří na svou budoucí penzi.[iii] Ve skutečnosti šlo samozřejmě o průběžný systém (PAYG), tj. z příspěvků, které platí generace pracujících, se (prakticky) ihned financují penze současné generace důchodců. Nejednalo se tedy o penzijní spoření, při němž dochází ke tvorbě kapitálu na osobním účtu pracujícího (příspěvky + kumulovaný výnos).
I zde se ovšem potvrzuje fenomén, jenž Milton Friedman s oblibou nazýval „tyranií statu quo“. Ačkoli původně existovala významná opozice vůči zestátnění starobních důchodů a většina občanů s touto reformou nesouhlasila, lidé se postupem času začali na tento program stále více spoléhat. Dnes je tento systém politicky takřka nedotknutelný.[iv] Jakákoli zmínka o tom, že by bylo žádoucí program významně omezit (či snad dokonce zrušit), by vyvolala u velké většiny amerických občanů zděšení: „co by si probůh počali naši staří spoluobčané – vždyť by jinak umírali hlady“! Že staří lidé rozhodně hlady neumírali ani před zavedením dotyčného programu, ačkoli tehdejší společnost byla mnohem, mnohem chudší než společnost současná, to si však již neuvědomují.
[i] Povinné příspěvky do systému důchodového zabezpečení však Američané začali platit až v roce 1937; první měsíční dávky starobních důchodů pak byly vyplaceny na začátku roku 1940. Pro první příjemce státních penzí byl systém mimořádně výhodný – vždyť mnozí z nich během extrémně krátké doby obdrželi daleko více peněz, než kolik předtím do systému odvedli. Tak např. vůbec první příjemkyně měsíční dávky Ida May Fuller odvedla v letech 1937 až 1939 celkem 24,75 dolarů. Skoro celá tato částka se jí vrátila již při výplatě prvního jejího důchodu, kdy obdržela 22,54 dolarů. Dotyčná paní se nakonec dožila 100 let a celkově jí bylo na starobním důchodu vyplaceno 22 888 dolarů! Netřeba dodávat, že vůči pozdějším generacím byl systém nesrovnatelně méně štědrý. Zatímco pracovník, jenž odešel do důchodu v roce 1955 (kdy byl systém stále ještě mladý), získal více než 20 % výnos, lidé, kteří odešli do důchodu na konci 20. století, již obdrží jen zhruba 2 % vnitřní míru výnosu [Tento ukazatel vyjadřuje, při jaké úrokové míře by muselo být odvedené pojistné ukládáno, aby jedinec získal daný důchod.].
[ii] Podrobněji viz: Sheldon Richman: The Shady Origins of Social Security, The Freeman, září 2005.
[iii] Srov. též Will Wilkinson: Noble Lies, Liberal Purposes, and Personal Retirement Accounts, Cato Institute Social Security Paper no. 34, June 28, 2005, str. 6-7.
[iv] Srov. slova Miltona Friedmana: „Program „sociálního zabezpečení“ patří k těm věcem, se kterými začíná tyranie statu quo provádět svá kouzla. Přes kontroverzi, která doprovázela jeho zahájení, se stal natolik samozřejmým, že jeho existence je již stěží dále zpochybňována.“ Milton Friedman, Kapitalismus a svoboda. Praha: Liberální institut, 1993, str. 158.
