Na třech lokalitách v Žatci byly objeveny dílny z období 10. až počátku 12. století, v nichž byly objeveny zbytky stříbrných a měděných plíšků. Mělo v nich docházet k padělání peněz jednoduše tím, že se mince nevyráběly celé za stříbra, ale měly měděné jádro. Účelem této činnosti samozřejmě bylo vyrobit více peněz ze stejného množství stříbra. Trochu odborněji řečeno vyráběly se mince o stejné nominální hodnotě ovšem nižší reálné hodnotě – ta totiž byla daná množstvím stříbra (v případě jiných měn množstvím zlata) v nich obsaženého. Hlavním důsledkem takového jednání je růst peněžní zásoby a následně inflace (všeobecný růst cen).
Proč bylo takové jednání pro panovníka lákavé? Odpověď je jednoduchá – inflace totiž nepůsobí tak, že se skokově zvednou všechny ceny v dané měnové oblasti, působí tak, že se dodatečné peníze postupně rozlévají hospodářstvím a teprve v důsledku jejich cirkulace začnou postupně a hlavně nerovnoměrně růst ceny. A zde leží její kouzlo – je totiž rozhodující, kdy se člověk k těmto novým penězům dostane a to tak, že čím dříve, tím lépe. Má totiž vetší množství peněz, zatímco ceny ještě nevzrostly. Proto je tento proces pro panovníka extrémně výhodný, neboť on je tím, kdo se k novým penězům dostane jako první. Druhým pozitivem, které s sebou takováto inflace přináší je vliv na splácení dluhů – umožňuje totiž splácet dluhy pomocí většího (nominálního) množství peněz, tudíž je splácení snadnější a vzhledem k tomu, že panovník bývá často zadlužen, hraje mu i tato okolnost do karet.
Musíme si uvědomit, že tato lákadla byla pro správce měny opravdu silná a k tomu, aby si uvědomil jaké výhody by mu znehodnocení měny přineslo, není třeba žádného génia. Proto se také jednalo a naprosto běžný jev. Například jedním z faktorů, který napomohl pádu římského impéria, bylo i zlehčování měny (a následná inflace) doprovázené navíc rostoucím zdaněním. A to není zdaleka jediný příklad znehodnocování měny. To vskutku probíhalo všude, kde byl vytvořen monopol na správu měny. Můžeme vcelku s jistotou tvrdit, že k obdobným procesům jako v žateckých dílnách docházelo v průběhu celého středověku po celé Evropě.
Abychom tento proces lépe pochopili bude nutné si povědět něco o penězích jako takových. Ty se vyvinuly jako společný prostředek směny, tedy jako komodita, která byla vhodná ke směňování (měli jste relativní jistotu, že ji od vás každý přijme). Historicky se tímto společným prostředkem směny na relativně dlouhou dobu stalo zlato a stříbro. Důležité je, si uvědomit, že peníze nám nikdo neseslal z nebe – byla to prostě komodita jako každá jiná. Takže se i vyráběla – těžbou. Ale platit jen tak kusem zlata s sebou stále nese některé transakční náklady (musíte ho zvážit, někdy může být váš kus moc velký a je třeba ho rozdělit,…), ovšem drahé kovy se nestaly prostředkem směny jen tak náhodou – mají totiž vlastnosti, které dovolují i tyto transakční náklady odstranit, zejména jsou téměř dokonale dělitelné. Proto tedy došlo k ražbě mincí – každý potom věděl kolik zlata (stříbra) jaká mince znamená. Proces ražby v sobě však skýtá ono výše uvedené lákadlo znehodnocování měny – v prostředí konkurujících si mincí jsou tyto choutky potlačeny hrozbou odmítnutí měny při směně. Ovšem jestliže panovník zmonopolizuje ražbu mincí (pod záminkou ochrany měny proti znehodnocování) nestojí mu už zdánlivě nic v cestě k téměř neomezené inflaci. Omezená tato inflace ale samozřejmě je – mimo jiné zásobou měnového kovu. Daleko důležitější je však fakt, že se nelze dokonale izolovat od okolního světa a tudíž v systému celosvětového zlatého a stříbrného standardu jsou inflacionistické choutky panovníka limitovány právě tím, že se váže ke společnému standardu. V celosvětovém měřítku tak, narozdíl od domácího hospodářství, čelí každá měna konkurenci ostatních a tak se vzájemně hlídají.
Teď, když jsme si popsali systém, ve kterém se i oni zmiňovaní Přemyslovci pohybovali, si může každý udělat svůj názor na to, zda byli podvodníky. Aby bylo naše rozhodování trochu zajímavější, můžeme se ve stručnosti podívat, jak to s „penězi“ vypadá dnes. Od roku 1976 totiž neplatí již ani částečný zlatý standard a všechny významné měny světa jsou takzvanými zákonnými platidly – jinak řečeno kusy papíru (popřípadě čísly v počítači). Jejich správu má na starosti centrální banka, ta se stará o jejich „výrobu“ (tisk, vytvoření záznamu na účtu). Centrální banka tak má neomezený monopol na správu peněz v rámci měnové oblasti, podobně jako měl panovník za zlatého standardu – jen už není omezená zásobou žádné komodity. Alespoň, že měny čelí vzájemné konkurenci v celosvětovém měřítku – i když jsou jejich konkurenti opět o něco pochybnějších kvalit.
Tak co, byli podvodníci Přemyslovci?
