Myslel jsem si, že rozepisovat se o nekonečném sledu bruselských regulací už ani nemá smysl. Po přečtení článku o zákazu prodeje televizorů s vysokou spotřebou v Euru 48/2009 mi to však nedalo.
Nařízení Evropské komise č. 642/2009 o „ekodesignu televizních přijímačů“ nařizuje maximální přípustnou spotřebu televize vzhledem k velikosti její obrazovky. Podle článku v Euru to bude například znamenat, že televize s úhlopříčkou 46 palců bude smět od 20.8. 2010 spotřebovávat maximálně 266 wattů, přičemž tento limit není konečný a bude se dále utužovat. Další datum snížení maximální spotřeby je duben 2012. Praktický dopad bude přitom zásadní: dle autora článku „to tedy bude znamenat, že většinu dnes prodávaných televizorů již (…) nebude možné v EU prodávat“. Pokud si tedy chcete pořídit jednu z těch odsouzeníhodných televizí s vysokou spotřebou, které budou již brzy v ilegalitě, máte čas už jen půl roku.
Sledování televize ohrožuje planetu
Zdůvodnění tohoto nařízení Evropské komise je přitom stejné jako obvykle: spotřeba elektřiny odpovídá určitému objemu emisí CO2 a jelikož podle nedotknutelné oficiální doktríny tyto emise ohrožují zeměkouli, je třeba je snižovat.
Autor článku Pavel Matocha nepolemizuje s klimatickými teoriemi, nicméně správně píše, že je-li motivací snaha snižovat spotřebu elektrické energie, pak je nařízení o televizích nepochopitelné. Televize má nesrovnatelně nižší spotřebu než řada jiných běžných domácích spotřebičů. Efekt takového nařízení na snížení spotřeby bude zcela zanedbatelný a samozřejmě přinese pouze zvýšení nákladů pro výrobce, což se promítne do vyšší ceny televizí na trhu a jejich nižších prodejů.
Zanedbatelný vliv tohoto nařízení je však právě to, co prozrazuje mnohé o jeho tvůrcích – politicích a byrokratech v Evropské komisi. Tato regulace mohla projít jenom díky tomu, že většina lidí, kteří na ní pracovali a kteří pro ni hlasovali, si nedokázala uvědomit, že nařízení nepřinese téměř nic jiného než zvýšení nákladů pro firmy a ochuzení spotřebitelů. Jejich práce už postrádá sebemenší zbytky racionality a vyvinula se v posedlost. Reguluje se, aby se regulovalo. Reguluje se, protože regulace je popisem práce. Představa eurobyrokrata, který si ve stavu dokonalého cynismu hází s kolegou mincí, co dnes zase zregulují a na kolik wattů, sekund nebo centimetrů to tentokrát bude, asi není daleko od pravdy.
Tyto a další absurdní výplody úřadů Evropské unie jenom utvrzují mínění liberálů o jejich motivacích. Politici se neustále snaží vyvolat dojem, že na začátku jejich konání je úzkostlivá starost o planetu (založená na neomylných závěrech jimi vybraných vědců) a že z této starosti plynou jejich intervence do života lidí. Realita je ale přesně opačná. Pocit příslušnosti k elitě a intervencionismus zde byly u některých lidí vždy – dávno před módou klimatických teorií. Klimatické teorie jim slouží pouze jako nejnovější záminka, jak omezování svobody ospravedlnit. I toto zcela absurdní nařízení Evropské komise č. 642/2009 dokazuje, že nutkání k intervencionismu je skutečný důvod a klimatické teorie pouze chabou záminkou.
