Právo na stávku je jedním zezákladních pilířů pracovního práva moderní společnosti, o tom nemůže být sporu.Nutí vás zaměstnavatel pracovat v nesnesitelných podmínkách? Hrozí vám napracovišti vážná újma na zdravotním stavu, za což může zaměstnavatel svýmzanedbáním bezpečnosti práce? Nedodržuje některé zákonem stanovené povinnosti? Páchátrestnou činnost, nutí vás k tomu? Vyhrožuje vám? Ano, to všechno mohoubýt podněty k razantním krokům, které, zůstanou-li nevyslyšeny, vyústí vopodstatněnou stávku. To ale není případ (ne)stávky odborů z minulého týdne.
Ani jeden z těchto potenciálněobhajitelných důvodů jsem ve vágní argumentaci odborů („Bojujeme za lidi“, „Stávkujemei za vás“, „Zem nepatří politikům,ale nám“ (pozn. odborům?), „Lidémísto zisku“ atd. atd.) neobjevil. Proč tedy vlastně ta proklatá stávka byla?Že část zaměstnanců placených státem nesouhlasí se systematickými reformními kroky,které mají snižovat státní výdaje a zvyšovat odpovědnost práceschopných lidí zasvé postavení ve společnosti, je celkem pochopitelné. Byli zvyklí na zaměstnáníplacené z daní a teď se bojí, že o něj mohou přijít. Pochopit se dá i to, pročse tito lidé snažili ke stávce „diplomaticky“ donutit i své nesouhlasící kolegy– je to typické chování pro toho, kdo podvědomě cítí nesprávnost svého chovánía bojí se za něj nést důsledky. Podobně jednají i malé děti, které se nekompromisněrozhodnou jít „za školu“, ale přitom úpěnlivě přemlouvají spolužáky, aby šli snimi.
Těžko pochopitelný je „pouze“ onenzákladní motiv. Nemá totiž smysl bavit se o tom, že reformy, kterénapraví současný neudržitelný vývoj veřejných financí, musí ze svobodných volebvzešlá vláda přijmout. Čím dřív, tím líp. Ať se to skupince z daní placenýchzaměstnanců sdružených v odborech líbí, nebo nelíbí.
A existuje-li jedna jediná věc, prokterou je stávkovat naprosto absurdní, je to právě ta, na níž je z otevřenýchoken Domu odborových svazů na náměstí Winstona Churchilla slyšet nejvíce nářků –penzijní reforma. Stranou ponechme fakt, že o nápravě zásluhovostirozhodl Ústavní soud, stejně jako fakt, že mnozí stávkující se při odpovědíchpro média sami usvědčili z toho, že o připravované penzijní reformě majíprachbídné vědomosti: nevěděli totiž, na jakém principu funguje současný PAYG (věta„Celý život jsem si platil, a teďnedostanu nic“ pasuje leda tak na zkrachovalý penzijní fond bez zajištěnístátem, ale rozhodně ne na současný průběžný systém), ani to, že jich osobně sezvýšení věku odchodu do důchodu vůbec nedotkne.
Pes je zakopaný jinde: Při kontinuálnězvyšujícím se věku dožití je nutné úměrně prodlužovat věk odchodu do důchodu. Toje prostě fakt, s nímž se postupně smiřují obyvatelé všech ekonomicky vyspělýchzemí a v drtivé většině z nich se to obchází bezhořících barikád a davů vyhlašujících pouliční války všemu a všem. K tomumáme v České republice daleko, i když nám odboráři neopomenou při každé příležitostipřipomenout, že příště se už mohou skutečně rozzlobit, a „když se myodbory rozzlobíme, budeme zlí“, to ví přece každý.
Namísto plánování gigantických superblokáda generálních megastávek, jejichž úspěch odborářiměří tím, kolika lidem zabránili dostat se do zaměstnání (aby těm samýmlidem následně vysvětlovali, že to vlastně dělají pro jejich dobro, a jestli tonechápou, měli by se nad sebou zamyslet…) by se v odborech měli věnovatzajímavějším dialogům se svými členy. A sice zda růst průměrné mzdy ve státnímsektoru (větší než v soukromém sektoru) odpovídá růstu produktivity práce,zda členové odborů ví, jaký rozdíl je mezi tržní ekonomikou a centrálněplánovanou ekonomikou a úlohami státu v těchto uspořádáních, či zda sidostatečně uvědomují, že s každou korunou vítězoslavně vyrubanou zestátního rozpočtu, o kterou se zvětší schodek veřejných financí, se jejichdětem či vnoučatům minimálně o tu samou korunu sníží budoucí disponibilní důchod.
