Před nedávnem se na našem trhu objevila nová kniha od M. N. Rothbarda. Jedná se o knihu „Anatomie státu“, která byla vydána péčí česko-slovenského Ludwig von Mises Institutu. Celou útlou knihu tvoří jedna Rothbardova stať pojednávající zejména o tom, co to stát je a co naopak není, jak si stát udržuje svoji moc a jak překračuje omezení na něj uvalená. Knihu lze považovat za základní čtivo pro libertariány. Její výhodou je vedle jasné logiky a čtivosti i to, že ji přečtete během dvou hodin.
V knize se Rothbard zabývá prvně tím, co stát není. Základním sdělením zde je, že stát nejsme my [1]. Stát jsou prostě jiní lidé (vládci) než vy nebo já. Pouze vládci si mohou říkat: „stát jsem já (jsme my)“. Tento postřeh platí i pro stát demokratický. Co tedy ve skutečnosti je stát? „Zjednodušeně – Stát je organizace ve společnosti, která se snaží udržet si monopol na použití síly a násilí na daném území.”. Definici státu je nutné rozšířit také o to, že stát získává své příjmy donucením, nikoliv dobrovolnými příspěvky nebo platbami za služby [2]. Autor ve své stati porovnává tento způsob získávání bohatství, který můžeme nazvat jednoduše jako loupež (politické prostředky), s druhým systémem, který spočívá v zapojení se do procesu dobrovolné výroby a směny (ekonomické prostředky) [3]. Zatímco druhý systém vede k prosperitě a růstu bohatství, tak první vede k poklesu výroby a destrukci, která v delším období dopadá i na zloděje – tj. stát [4]. Z uvedeného je patrné, že to byl trh (dobrovolná výroba a směna), který musel nutně vzniku státu předcházet [5].
Velmi zajímavá je kapitola „Jak si Stát udržuje moc“. Z delšího hlediska potřebuje každá vláda podporu svých poddaných, aby mohla setrvat ve funkci. V tomto směru je klíčové následující: „Pro nezbytnou akceptaci Státu či vládnoucí třídy musí být většina přesvědčena ideologicky o tom, že vláda (Stát) je dobrá, moudrá a přinejmenším nevyhnutelná a rozhodně lepší než jakákoliv jiná myslitelná alternativa.”. K této propagaci potřebuje stát nutně jemu oddané intelektuály, kteří ho mají za úkol chválit. Za to mohou tito počítat s odměnou [6]. Vedle toho udržují státy svoji moc rozséváním strachu z bezvládí, utlumením jedince ve prospěch kolektivu, poukazováním na tradici, oháněním se neúprosnými zákony historie, zavedením principu viny (zisk je vykořisťováním, dobrovolná směna je sobeckost atp.) anebo zavedením nového božstva „Vědy“ [7]. Každou z těchto metod Rothbard blíže rozebírá. Protože žijeme v pokročilé demokracii, tak je pro nás zajímavé zejména utlumení jednotlivce ve prospěch většiny. Každá nová a zvláště kritická myšlenka vzniká jako názor menšiny. Proto stát musí takovouto myšlenku zarazit ihned v zárodku tím, že ji zesměšní [8]. Většina má přece vždycky pravdu! V dnešní demokratické společnosti je zvlášť oblíben diktát tzv. politické korektnosti, který je dnes již někdy spojen i s fyzickým umlčením [9].
Pro zastánce státu, kteří si ale přejí stát omezit, tak i pro odpůrce státu je cenná kapitola „Jak Stát překračuje svoje limity“, která se zabývá také situací v někdejší zemi svobody – v USA. Obecně lze říci, že různé koncepty ke kontrolování a omezení výkonu státní moci se státu spolu s intelektuály podařilo změnit na razítko legitimity a ctnosti [10]. Hlavní potíž je v tom, že stát sám sebe jmenuje soudcem v případech, které se ho týkají [11]. Samozřejmě stát pak nepřekvapivě rozhoduje spory většinou ve svůj prospěch. Není pak překvapivé, že všechny snahy o omezení moci státu nakonec selhaly [12]. Výsledkem je pak ta skutečnost, že stát neustále zvyšuje svoje útoky (velkým dobrodiním jsou pro stát v tomto směru války) na svobodu soukromých osob a společností. Díky tomu může Rothbard oprávněně prohlásit, že stát je sám ze své podstaty antikapitalistický [13]. S tímto částečně souvisí i ten fakt (uvedený v kapitole „Čeho se Stát bojí“), že: „Nejzávažnější zločiny ve Státním lexikonu jsou téměř výhradně nikoliv útoky na svobodu osob nebo na majetek, ale zločiny, které ohrožují jeho vlastní spokojenost [spokojenost státu – vládců, pozn. autora]– například: zrada, dezerce, nedostavení se k odvodu, rozvracení a spiknutí k rozvratu, atentáty na vládce a takové ekonomické zločiny proti Státu jako padělání jeho peněz nebo vyhýbání se placení daně z příjmu.“ [14].
Na historii lidstva pak Rothbard (sám vedle jiného historik) hledí jako na souboj moci státní (moc člověka nad člověkem) s mocí společenskou (moc člověka nad přírodou). Doba rozvoje a růstu blahobytu se pak pojí s těmi obdobími, kdy moc společenská dokázala daleko utéci moci státní. Růst moci státní pak znamená otroctví, válku a destrukci [15]. Jak je tomu dnes v USA a Evropě? Zdá se, že dnes zde moc státní začíná silně dohánět moc společenskou.
Tolik krátce o Rothbardově knize, která obsahuje vedle uvedeného samozřejmě celou řadu jiných pozoruhodných postřehů, které nechť si čtenář přečte již sám. Jak jsem uvedl výše, velkou výhodou knihy je to, že je vedle jasné logiky a čtivosti i stručná. Stručnost může být velkou výhodou i pro toho, kdo chce pomocí této knihy oslovit někoho jiného.
[1] Rothbard, s. 3
[2] Ibid, s. 4, srovnej s Menckenovým názorem na s. 12
[3] Ibid, s. 4-5
[4] Ibid, s. 5
[5] Ibid, s. 6
[6] Ibid, s. 7-8
[7] Ibid, s. 9-11
[8] Ibid, s. 10
[9] viz třeba Browne
[10] Ibid, s. 12-3
[11] Ibid, s. 15
[12] Ibid, s. 26
[13] Ibid, s. 19
[14] Ibid, s. 21
[15] Ibid, s. 25-6
Literatura:
Rothbard, M. N. Anatomie státu. Praha: Ramago.net 2011, ISBN 978-80-904861-2-6.
Browne, A. Úprk rozumu: Politická korektnost a smrt veřejné rozpravy v moderní Británii. Praha: Dokořán 2009, ISBN 978-80-7363-240-3.
