Jako druhou knihu vydal Ludwig von Mises Institute „Obžalobu duševního vlastnictví“ od N. S. Kinselly. Útlá kniha amerického patentového právníka a libertariána představuje nový pohled na duševní vlastnictví založený na přirozeném právu. Ten si nyní ve zkratce přiblížíme.
Odmítnutí utilitarismu
Výklad začíná Kinsellavysvětlením toho, co je a co není copyright, patent, obchodní tajemství aobchodní značka (trademark) [1]. Dále se zabývá libertariánským autilitaristickým pohledem na vlastnictví. Podle jednoho z libertarianskýchpohledů, který vychází z teorie přirozených práv: „…mají produktymysli nárok na ochranu stejně jako hmotný majetek. Obojí je produktem jedincovipráce a mysli.”. A to proto, že jedinec vlastní svoje tělo a práci. Díkytomu vlastní i to, co jeho tělo a práce vynáší, a to včetně intelektuálnítvorby [2]. Utilitaristický pohled spočívá v předpokladu, že je nutné volittakové zákony a politiky, které maximalizují bohatství (užitek). Víceuměleckých a technických „inovací“ vede k většímu bohatství.Garantováním privilegií ve formě copyrightu nebo patentu, tak lze podporovatautory ve vynalézání a tvorbě, a díky tomu bude množství bohatstvíoptimalizováno nebo alespoň navýšeno [3]. Dle Kinselly však: „Maximalizacebohatství není cílem práva – jeho cílemje spravedlnost, která dá každému, co mu náleží“. Utilitaristickýpohled také stojí na nepřípustném meziosobním srovnávání užitku. A navíc jeempiricky neprokazatelný: „…při zapojení standardních utilitaristickýchměřících technik není vůbec jasné, zda duševní vlastnictví vede k nějaké změně- ať nárůstu nebo poklesu – celkového bohatství. Je diskutabilní, zda jsoupatenty a copyrighty skutečně nezbytné k podpoře tvorby a výzkumu, popř. zda přírůstekinovací převáží ohromné náklady systému duševního vlastnictví. Ekonometrickéstudie neukazují přesvědčivě čistý nárůst bohatství.“ [4]. [5]
Vzácnost
Autor staví svůj výkladna vzácnosti. Všichni libertariáni uznávají vlastnická práva k hmatatelnémumajetku. Kinsella si klade otázku proč tomu tak je a odpovídá, že: „Krátkáúvaha nám ukáže, že je to vzácnost těchto statků – skutečnost, že o tyto statkymůže existovat konflikt více lidských účastníků.“ [6]. To se však netýká myšlenkových předmětůchráněných dnes zákony o duševním vlastnictví, protože tyto nejsou vzácné anedají se zcizit. „Pokud vynaleznu techniku pro sběr bavlny, vašepoužívání této techniky mě o ni nepřipraví. Pořád mám svoji techniku (a takésvoji bavlnu). Vaše používání nevylučuje moje používání; oba můžeme používatmoji techniku k sběru bavlny. Neexistuje ekonomická vzácnost a žádná možnostkonfliktu nad vzácným zdrojem. A tedy není potřeba pro exkluzivitu“ [7].To je základní sdělení Kinsellovi knihy. Autor zdůrazňuje, že není důležitávlastní tvorba, ale důležité je vlastnictví zdrojů (tj. jejich přivlastnění), zkterých tvoříme nějakou věc. Lockeovo smísení práce s přírodou indikuje, žeprvní uživatel smísil svoji práci se svým majetkem. Samotná tvorba není přiustavení vlastnictví ani nezbytná ani postačující [8]. Teorie opírající se otvorbu (vynaloženou práci) spočívají na stejné chybě jako vyvrácená pracovníteorie hodnoty. Hodnota není odvozena od samotného aktu tvorby – tj. práce.Navíc člověk může vlastnit pouze věc a nikoliv její (objektivní) hodnotu. Pokududěláme shrnutí, tak pak platí: „Tedy protože myšlenky nejsou vzácnýmizdroji v tom smyslu, že při jejich užití je možný fyzický konflikt, nejsouřádným předmětem vlastnických práv, která jsou vytvořena k vyhýbání se takovým konfliktům.“[9].
Autor upozorňuje, žezákony o duševním vlastnictví umožňují tvůrcům myšlenek částečně ovládat hmatatelnýmajetek jiných lidí. Pokud shrnu autorův názor, tak de facto tvůrci na majetekostatních lidí uvalují regulace, které ostatním lidem částečně znemožňujínakládat se svým majetek dle jejich uvážení. Zákony o duševním vlastnictví takporušují principy soukromého vlastnictví. A také ruší Lockeovo pravidlo oprvním přivlastnění a místo něho zavádějí jiná arbitrární pravidla provlastnictví [10]. Jinými slovy ten, kdo vynucuje zákony o duševním vlastnictví,je dle mého z pohledu přirozených práv útočníkem.
Problém smlouvy
Autor se zabývá i teoriísmlouvy ohledně copyrightů. Zde kritizuje i pojetí M. N. Rothbarda. Dle Kinsellysmlouva uzavřená mezi dvěma stranami nezavazuje a nemůže zavazovat třetístrany. Smlouva (ani ta o nás bez nás) se prostě na třetí strany nevztahuje: “Tedy pokud kupující knihy B [písmenem A jeoznačen prodejce, pozn. autora] prozradí třetím stranám zápletku zakoupenénovely, tyto třetí strany T nejsou obecně vázány původním smluvním závazkemmezi A a B.” [11]. Z toho důvodu lze předpokládat, že takové smlouvy byměly ve svobodné společnosti malý význam a těžko by vedly k něčemu, cobylo podobné dnešním patentům a copyrightům [12]. Domnívám se, že by stačilo jenněkoho požádat (uplatit), aby si koupil například knihu s copyrightem a pak jinenápadně „ztratil“, což je pak obtížně prokazatelné. Protožemyšlenky nejsou vzácné a nemohou být předmětem lidského jednání a nemohu býttedy vlastněny (vlastněny jsou pouze vzácné zdroje), můžeme myšlenky využívatpro úpravy předmětů, které jsou v našem vlastnictví, pokud jsme se sami smlouvounezavázali jinak. Mohu si tak vylepšovat karburátor svého vlastního auta,používat svůj inkoust k tisku slov na můj papír atp. [13].
Obchodní tajemství aobchodní značka
Co se týká obchodníhotajemství, tak Kinsella uznává, že za jistých okolností (například aktivnípřemlouvání zaměstnance vázaného smlouvou o obchodním tajemství) může být totovynucováno [14]. Domnívám se, že pokud třetí strana nalezne dokumentys nějakým obchodním tajemstvím nějaké firmy anebo něco zaslechne azapamatuje si nebo poznamená, platí z logiky věci i v této otázce výše Kinsellouuvedený příklad s copyrightem a knihou. Pak nemůže být třetí strana nijaktrestána. O obchodních značkách autor tvrdí, že poškozený je zde předevšímspotřebitel a nikoliv konkurent, jehož značka byla využita. Spotřebitel sikoupil výrobek (v knize Rothbardovi hamburgery), který se tvářil jako výrobekzavedené firmy, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo, a tak byl na spotřebitelispáchán podvod: “A tedy by se zdálo, žepod libertarianismem by trademarkové právo mělo dávat spotřebitelům, nikolivuživatelům trademraku, právo žalovat trademarkové piráty.” Konkurent sám totižnení poškozen, protože jeho majetek nedoznal újmy [15]. Dle mého názoru by všaktato skutečnost (poškození spotřebitele) byla platná jen tehdy, pokud by někdoprodával například bulku se slámou nebo obložený chleba jako (v knizezmíněné) Rothbardovi hamburgery. Pokud by se však jednalo o hamburger zestejných anebo velmi podobných surovin a se stejnou úpravou anebo velmipodobnou úpravu, tak by bylo obtížné tvrdit, že to není Rothbardův hamburgernebo alespoň hamburger alá Rothbard. Logicky dotaženo do konce ani obchodníznačka nemůže být v tomto případě vynucována. Pak by pravděpodobně mnohemvětší význam než značka mělo označení sídla výrobce (výrobny), certifikace atp.[16]
Závěr
Kinsellova kniha představuje pohled na duševní vlastnictví, který jezaložený na přirozeném právu a vlastnictví. Vychází z toho, že myšlenkovépředměty nejsou vzácné a nedají se zcizit, při jejich užití nehrozí riziko fyzického konfliktu. Zákony o duševnímvlastnictví jako je copyright a patenty jsou tedy z pohledu přirozenéhopráva nesmyslné a samotné jejich vynucování znamená porušení principůvlastnictví a útok na majetek ostatních lidí.
[1]Kinsella, s. 8-10
[2]Ibid, s. 12
[3]Ibid, s. 13
[4]Ibid, s. 14-5
[5]Účinné zákony o copyrightu seobjevily až kolem roku 1840 v severní Itálii (dle wikipedie.cz existovalautorský zákon v Anglii již od roku 1709). Pro příklad s vážnou hudbou alogické vysvětlení proč může být klidně výstup umělců a vynálezců nižší než zaneexistence zákonů o copyrightu a patentech viz Kovanda, s. 70.
[6]Kinsella, s. 18-9
[7]Ibid, s. 20-1
[8]Ibid, s. 23-4
[9]Ibid, s. 25
[10]Ibid, s. 22 a 26
[11] Ibid, s. 28, podobněs. 30 a 32
[12] Ibid, s. 33
[13] Ibid, s. 31
[14] Ibid, s. 33-4
[15] Ibid, s. 34
[16] Například na adreseM. N. Rothbard, Rothbardstreet 27, Las Vegas budou s velmi maloupravděpodobnosí sídlit dvě firmy prodávající totožný produkt pod stejnou čipodobnou značkou.
Literatura:
1. Kinsella, N. S. Obžalobaduševního vlastnictví. Praha: Ludwig vonMises Institut Česko & Slovensko 2011, ISBN 978-80-905068-0-0.
2. Kovanda, L. Příběh dluhové smršti: a hovory (nejen) s laureátyNobelovy ceny o dopadech finanční krize. Praha: Mediacops. r. o. 2011, ISSN 1804+1701.
3. www.wikipedie.cz.
