Frází z jednoho novoročního projevu, čínská země nevzkvétá. Alespoň ne tolik, jak by si přáli ti, kteří již vícekrát věřili, že se tempo čínského růstu oddělilo od zbytku planety – a Čína hravě zachrání Evropu, svět a bůhví koho ještě. Nedávní optimisté převlékli kabáty s obvyklou lehkostí. Na základě „předstihových“ indikátorů nyní mnozí „předvídají“ zpomalení. Co na tom, že tyto „predikce“ přicházejí několik let poté, co začaly vznikat nerovnováhy, které se nyní s časovým odstupem začínají nepříznivě projevovat.
Když se čínské polostátní firmy a místní vlády v rámci oficiální snahy popohnat ekonomiku a zmírnit tak dopad poklesu exportů do Spojených států po roce 2008 rychle zadlužovaly a investovaly do projektů s pochybnou efektivitou, většina světa tleskala. Výdaje a měřené HDP sice rychle rostly, nikoli však zdroje trvale udržitelné prosperity.
Netřeba snad dodávat, že poučování ze strany Západu ohledně krátkozrakosti hospodářské politiky by v lepším případě bylo často trefou přinejmenším do břevna vlastní intelektuální branky.
INDIKÁTORY VYTVÁŘEJÍCÍ MOZAIKU BUDOUCÍCH POTÍŽÍ
Důvodů k optimismu je zdánlivě stále dost. Když se ale zamyslíme nad jejich ekonomickou logikou, jedná se o indikátory vytvářející mozaiku budoucích potíží.
Čínské banky se v posledních letech posunuly mezi největší na světě. Podobně se však „dařilo“ rozvíjet úvěrovou činnost a neudržitelný růst tažený stále méně efektivními investicemi na konci 80. let minulého století i bankám v Japonsku. Poté v zemi propukla vleklá (nejen realitní) krize.
Vlna investic čínských subjektů ve světě vzbuzuje obavy z dominance a obdiv zároveň. Tyto emoce ale nemusí být zcela na místě. Investice domácích úspor v zahraničí sice často do určité míry mají své ekonomické opodstatnění a jsou odrazem dosavadního hospodářského růstu. K jejich zvýšení ale přispívají i faktory, které udržitelnost dosažené prosperity ohrožují.
Nikoli náhodou se totiž obava, že Japonsko „skoupí“ svět, nejvíce rozšířila v období, kdy byla tamější ekonomika přesycena likviditou, která kromě investic v zahraničí umožnila snadno financovat i domácí investiční horečku. A tím vedla k následnému zpomalení.
Čínské stavebnictví láme rekordy. Nedávno zprovozněné nejdelší či nejvyšší mosty na světě jsou jen špičkou ledovce. V asi čtyřmilionovém městě Čchang-ša se připravuje nejvyšší stavba světa: 838 metrů vysoký mrakodrap má být zbudován za sedm měsíců. Před dvěma lety postavila stejná firma 30patrovou stavbu za 15 dní. Namísto spekulací o kvalitě provedení v souvislosti s využitím smělých technologií by ale pochybnosti měly směřovat jinam.
Zjevně totiž i nadále existují v Číně subjekty, které nemají motivaci reagovat na přibývající signály o neobsazených nemovitostech. Projekty nejvyšších budov obecně ekonomové považují za indikátor přílišného optimismu, který je odrazem chybných rozhodnutí – a vede k nerovnováhám a následným krizím.
Výstavba je zdůvodňována také tím, že se Čchang-ša již brzy stane křižovatkou sítě vysokorychlostních železnic. Toto zdánlivě racionální zdůvodnění ale spíše připomíná argument z doby investiční horečky spojené s výstavbou železnic v 19. století v USA.
Ani nárůst poptávky po luxusním zboží v Číně nemusí být pouze příznivou zprávou. Ten je totiž odrazem částečného přesměrování prosperity k lidem v cyklických odvětvích, která nejvíce získávají z dočasné úvěrové prosperity. Jedná se tak z části o indikátor neudržitelnosti dosavadního hospodářského vývoje.
Očekávat, že ekonomice trvale prospěje nárůst poptávky po luxusu v její současné struktuře je podobné, jako kdyby lékař věřil, že pacientovi dlouhodobě pomohou vysoké horečky. Obojí je totiž známkou nezdravého a neudržitelného stavu.
TAJNÁ SUPER-ZBRAŇ NA UDRŽENÍ TEMPA ČÍNSKÉHO RŮSTU?
Někteří globální analytici jakoby stále doufali v tajnou super-zbraň na udržení tempa čínského růstu. S nadšením proto přivítali nově ohlášené investice do infrastruktury. Účinnost stimulace ekonomiky je však při každém dalším výdajovém programu nižší. S tím, jak se postupně zvyšuje nasycenost investicemi, je totiž stále obtížnější stejným způsobem vybírat konkrétní projekty tak, aby nedocházelo k prudkému nárůstu jejich neefektivity.
Pokud uvažujeme jen ekonomické impulsy, je katastrofální čínský úpadek stejně nepravděpodobný jako pokračování dosavadního rychlého růstu. V příznivém scénáři totiž spotřební odvětví dlouhodobě porostou, i když pomaleji – kvůli poklesu mezd a kupní síly lidí zaměstnaných v cyklických investičních sektorech.
Skutečný „japonský scénář“ tří dekád stagnace završených tikající fiskální dluhovou bombou nemusí nastat. V řadě chudších provincií existuje prostor z přicházející krize vyrůst a postupně tak snížit vysokou reálnou hodnotu dluhové zátěže.
SEKUNDÁRNÍ NÁSLEDKY ZPOMALENÍ
Kromě domácích rizik v podobě stále vyššího vnitřního zadlužení, nepříznivého demografického vývoje a vysokých očekávání obyvatelstva, nelze opomíjet nebezpečí, že sekundární následky čínského zpomalení působící na zbytek světa začnou mít na další globální hospodářský vývoj vliv primární. Poněkud abstraktní šifru je možná vhodné doplnit ilustrativními příklady.
Například pokles čínské spotřeby oceli může trh zaplavit levnou surovinou a zvýšit tak mezi konkurenty ve světě poptávku po zavedení obchodních bariér v podobě ekologických cel v zemích potenciálních importérů. Pokud by se tento postup týkal pouze jednoho odvětví, nemusel by být kompletní katastrofou.
Nechtěnou eskalaci dílčího sporu do rozsáhlé obchodní války a protekcionismu však může být obtížné zastavit. Zdrojem sekundárního otřesu mohou být i důsledky rychlé změny reálné hodnoty čínských dolarových rezerv nebo geopolitického vývoje s důsledky pro dostupnost uhlovodíkových paliv. Nelze přitom vyloučit, že tyto procesy proběhnou najednou velmi rychle a ve vzájemném propojení.
Svět by si pak snad uvědomil přínos několika dosavadních desetiletí rozvoje globálního obchodu a z něj vyplývající prosperity. Ta by totiž – stejně jako před 100 lety – byla ke škodě všech na dlouhou dobu ztracena.
