Strach je velmi silným nástrojem, který dokáže zatemnit lidem úsudek a změnit jejich chování.
Krutá vražda 50 lidí na Novém Zélandu byla jen dalším tragickým připomenutím, jak jsou lidé schopni bezcitně zabíjet svůj vlastní druh jen na základě toho, v co věří, jak to uctívají nebo ke které rase či národnosti patří. Existuje rozsáhlá historie strachu z těch „druhých“, který změnil lidi v nemyslící, kruté zbraně ve službách určité ideologie.
Strach je pravděpodobně stejně starý jako život sám. Je hluboce zakořeněn ve všech živých organismech, které dokázaly nevyhynout navzdory miliardám let probíhající evoluci. Jeho kořeny jsou hluboko v jádru našeho psychologického a biologického bytí a je to jeden z našich nejintimnějších pocitů. Nebezpečí a válka jsou s námi již od počátku naší historie a totéž platí i pro politiku a náboženství.
Demagogové vždy používali strach k zastrašování podřízených nebo nepřátel a k ovládání svého kmene. Strach je velmi silným nástrojem, který dokáže lidem zatemnit úsudek a změnit jejich chování.
Já sám pracuji jako psychiatr a neurovědec specializující se na strach a traumata a chci vám sdělit pár myšlenek založených na důkazech o tom, jak je v politice strach zneužíván.
Učíme se od ostatních členů našeho kmene
Jako ostatní zvířata se i my lidé dokážeme naučit strachu na základě zkušenosti, jakou je například útok predátora. Učíme se také pozorováním, například toho, jak predátor útočí na jiného člověka. A učíme se též varováním, tedy když nám někdo řekne, že v okolí je predátor.
Učit se od našich soudruhů – členů téhož druhu – je evoluční výhoda, která nám zabránila opakovat nebezpečné zkušenosti druhých lidí. Máme tendenci věřit ostatním členům našeho kmene a autoritám, zejména pokud se jedná o nebezpečí. Je to adaptivní: rodiče a moudří starci nám řekli, že tuto rostlinu bychom jíst neměli a do tamté oblasti ať raději nechodíme, jinak že přijdeme k úrazu. Tím, že jsme jim věřili, jsme nezemřeli jako náš prapradědeček, který rostlinu snědl. Touto cestou jsme tedy získali znalosti.
Tribalismus byl vždy inherentní součástí lidské historie. Vždy zde existovala konkurence mezi skupinami lidí s různými zvyky a rozdílnými obličeji, od brutálního válečného nacionalismu po silnou loajalitu vůči fotbalovému týmu. Důkazy z kulturní neurovědy ukazují, že naše mozky reagují jinak na obličeje lidí jiných ras a kultur dokonce již na nevědomé úrovni.
Na úrovni kmene jsou lidé emociálnější, a tudíž méně racionální: fanoušci obou týmů se modlí, aby jejich tým vyhrál, a doufají, že si Bůh vybere pro tento zápas jejich stranu. Na druhou stranu se k tribalismu navracíme, když máme strach. Tohle je evoluční výhoda, která vedla k větší soudržnosti skupiny a pomohla nám v boji o přežití s jinými kmeny.
Tribalismus je biologickou mezerou, kterou mnozí politici využívají již dlouhou dobu: tlakem na náš strach a kmenové instinkty. Mezi příklady jmenujme například nacismus, Ku Klux Klan, náboženské války nebo temný středověk. Typickým schématem je dát jiným lidem jiné označení, než máme my, říci, že jejich cílem je ublížit nám nebo našemu okolí a změnit je v pouhý koncept. Nemusí to být nezbytně rasa nebo národnost, které jsou používány velmi často. Může se jednat o jakékoliv reálné nebo smyšlené odlišnosti: liberály, konzervativce, lidi ze středního východu, bělochy, pravici, levici, muslimy, židy, křesťany, sikhy. A seznam pokračuje dál a dál.
Některým politikům se při budování hranic mezi „námi“ a „nimi“ podařilo vytvořit virtuální skupiny lidí, které spolu nekomunikují a nenávidí se, aniž by se znali: tohle je lidská zvířeckost v akci!
Strach je neinformovaný
Jeden voják mi kdysi řekl: „Je mnohem jednodušší z dálky zabít někoho, koho jsem nikdy nepotkal. Když se na něj díváš skrze hledí, vidíš jen červenou tečku, nikoliv člověka.“ Čím míň toho o nich víme, tím snazší je bát se jich a nenávidět je.
Lidská tendence a schopnost ničit neznámé a cizí je vodou na mlýn politikům, kteří chtějí zneužívat strach: Pokud vyrosteš obklopený jen lidmi, kteří vypadají jako ty, nasloucháš jednomu médiu a tvůj starý strýc ti říkal, že ti, co vypadají a uvažují jinak, tě nenávidí a jsou nebezpeční, tvůj vlastní strach a nenávist vůči těmto neviděným lidem je pochopitelným (i když chybným) výsledkem.
Politici se, občas s pomocí médií, co nejvíce snaží držet nás od sebe a aby si nás získali, předkládají nám ty reálné nebo imaginární „ostatní“ jen jako pouhé koncepty. Protože pokud s nimi strávíme čas, mluvíme a jíme s nimi, zjistíme, že jsou jako my: lidé se všemi jejich silnými a slabými stránkami, které jsou jim vlastní. Někteří jsou silní, jiní slabí, někteří jsou zábavní, jiní hloupí, někteří jsou hodní a jiní ne až zas tak hodní.
Logika je pomalá, strach rychlý
Velmi často mí pacienti trpící fobiemi začínají slovy: „Vím, že je to hloupost, ale mám strach z pavouků.“ Nebo to můžou být psi, kočky či něco úplně jiného. Já pak vždy odpovídám: „Není to hloupost, je to jen iracionální.“ My lidé máme v mozku rozličné funkce a častokrát strach obejde logiku. Existuje pro to několik důvodů. Jedním z nich je fakt, že logika je pomalá, strach rychlý. V situacích, kdy nám hrozí nebezpečí, musíme být rychlí; nejdřív utéct či zabít a až poté přemýšlet.
Politici a média často využívají strach k obejití naší logiky. Často říkávám, že americká média dělají z katastrof porno (disaster pornographers) – stále se velmi snaží vyvolat u svého publika emoce. Vytvářejí politické reality shows, které jsou pro mnohé lidi nepocházející ze Spojených států zarážející.
Když jedna osoba zabije jinou ve městě, kde žijí miliony lidí, je to tragédie, jejíž pokrytí hlavními médii může jednoho vést k přesvědčení, že je celé město nebezpečné a terčem útoku. Pokud jeden ilegální imigrant bez dokladů zavraždí amerického občana, někteří politici využijí strach s nadějí, že se jen pár lidí odváží zeptat: „Tohle je strašné, ale kolik lidí je v této zemi denně zavražděno americkými občany?“ Nebo: „Vím, že se v tomhle městě každý týden odehraje několik vražd, ale proč mám takový strach zrovna z té, která je prezentována médii?“
Na tyto otázky se ale neptáme, protože strach obchází logiku.
Strach se může změnit v násilí
Existuje důvod, proč se reakci na strach říká „bojuj nebo uteč“ (fight or flight). Tato reakce nám pomohla přežít predátory a jiné kmeny, které se nás pokoušely zabít. Ale znovu: jedná se o mezeru v naší biologii, která může být zneužita k vyprovokování naší agrese vůči těm „druhým“, ať už v podobě znesvěcení jejich chrámů nebo jejich obtěžování na sociálních sítích.
Pokud se ideologiím podaří získat moc nad našimi strachovými „obvody“, často se z nás opět stávají iracionální, kmenová a agresivní zvířata. Stáváme se zbraněmi – zbraněmi, které mohou politici použít k prosazení své vůle.
—
Článek původně vyšel na FEE.org pod názvem How the Politics of Fear Manipulates Us to Tribalism. Přeložil Jan Šincl.