Není nic běžnějšího, než že stát, který učinil určité hospodářské pokroky, nehledí na pokrok svých sousedů jinak než podezřívavě a všechny státy, se kterými obchoduje, má za své soupeře, předpokládaje, že žádný stát nemůže bohatnout jinak než na jeho úkor. V rozporu s tímto krátkozrakým a škodlivým názorem si troufám tvrdit, že růst bohatství a hospodářství u jakéhokoliv národa nikoliv škodí, nýbrž prospívá bohatství a hospodářství všech jeho sousedů. A že hospodářství a obchod může sotva růst, utápějí-li se všechny okolní státy v neznalosti, zahálení a barbarství.
Je zřejmé, že domácí průmysl nemůže být nikterak poškozen tím, že se sousedním státům daří. A protože průmysl je nepochybně nejdůležitějším hospodářským odvětvím každého velkého království, nemáme k jakékoliv žárlivosti sebemenší důvod. Pokračuji ovšem ve svých úvahách a domnívám se, že tam, kde je mezi národy svobodného styku, nemůže domácí hospodářství na vynálezech jiných národů nevydělat. Srovnejme situaci Velké Británie nyní a před dvěma stoletími. Všechny dovednosti jak v zemědělství, tak ve výrobě byly tehdy mimořádně primitivní a nedokonalé. Každé zdokonalení výroby, ke kterému od té doby došlo, vzniklo napodobováním cizích postupů – proto si musíme vážit toho, že lidé jiných národů tyto dovednosti před námi objevili. Tento styk ku našemu prospěchu dále trvá: navzdory pokroku v naší výrobě dále přejímáme dnes a denně ve svých činnostech nápady a vynálezy našich sousedů. Nejprve, když se dané zboží dováží ze zahraničí, jsme nespokojeni a domníváme se, že tím přicházíme o peníze. Posléze však stále více dovážíme i samotné dovednosti a máme z toho zjevný užitek. Jenže dále reptáme, že naši sousedé mají všechny dovednosti a vynálezy, a zapomínáme, že kdybychom je od nich nepřevzali, byly bychom stále na primitivní úrovni a naše řemesla by zůstávala zaostalá, vytratila by se soutěživost a nutnost přejímat nové způsoby, jež tolik přispívají k jejich zdokonalování.
Růst domácího hospodářství pokládá základy zahraničního obchodu. Když je pro domácí trh vyráběno velké množství zboží, vždy se najde nějaké, které může být výhodně vyvezeno. Pokud by ale naši sousedé byli zaostalí a neměli žádné dovednosti, nemohli by naše zboží převzít, protože by neměli nic, co by za něj mohli vyměnit. V tomto ohledu je to se státy jako s jednotlivci. Jednotlivec může sotva vyspěle podnikat, když by všichni jeho spoluobčané zaháleli. Bohatství všech členů společnosti přispívá k mému bohatství bez ohledu na to, jaké je mé povolání. Druzí spotřebovávají produkci mé činnosti a tím mi umožňují na druhé straně spotřebu jejich výroby.
Žádný stát nemusí ani mít obavu, že by jeho sousedé zdokonalili své dovednosti a výrobu natolik, že by po okolních národech nic nepoptávali. Díky tomu, že příroda poskytuje různým národům různé podnebí, různou půdu a různé schopnosti, je zajištěn mezi vyspělými a civilizovanými národy vzájemný styk a obchod. Nejenže čím více přibývají dovednosti v jakémkoliv státě, tím větší bude poptávka po jeho zboží od jeho průmyslových sousedů; tito obyvatelé navíc, tím že se stávají bohatšími a dovednějšími, touží mít všechno zboží co nejdokonalejší a tím, že mají dostatek zboží ke směně, ze všech dalších zemí další zboží dovážejí. Hospodářství národů, od nichž dovážejí, je tím povzbuzováno. I jejich vlastní roste, tím, že prodávají zboží, které při směně nabízejí.
Co když je ale v zemi nějaká převažující základní výroba, jako třeba výroba vlny v Anglii? Není pak vstup našich sousedů do této výroby pro nás újmou? Má odpověď zní, že když je výroba nějakého zboží považována za základní v nějakém království, pak lze předpokládat, že toto království má pro výrobu takového zboží nějakou zvláštní a přirozenou výhodu. A pokud přes tuto výhodu svoji výrobu ztrácí, nelze to svádět na podnikání sousedů, ale jen na vlastní zahálení či na špatnou vládu. Je třeba si též uvědomit, že díky nárůstu podnikání mezi sousedními státy roste spotřeba i všech dalších zboží, a i když zahraniční výrobci vstupují se svými výrobky na náš trh, může poptávka po domácích produktech trvat nebo dokonce růst. A pokud poklesne, máme to považovat za osudné? Pokud zůstane zachován podnikatelský duch, snadno lze přejít z jednoho odvětví do jiného. A výrobci vlny například mohou začít pracovat ve výrobě lněných tkanin, hedvábí, železa nebo jiných surovin, u kterých se ukáže, že je po nich poptávka. Nemusíme se obávat, že budou všichni podnikatelé zničeni, nebo že se výrobci, pokud zůstanou na stejné úrovni jako jejich sousedé, budou muset obávat o práci. Soutěžení mezi soupeřícími národy slouží naopak k uchování životaschopného hospodářství ve všech jeho podobách. A pro národ je lepší, má-li rozličné výroby, než pokud se zabývá jen jedinou velkou výrobou, v níž jsou zaměstnáni všichni. Situace lidí je pak méně vrtkavá, lidé budou pociťovat méně nejistoty a snáze budou vstřebávat revoluční změny, jimž je nakonec vystaveno každé odvětví.
Kdyby měla naše krátkozraká a škodlivá politika dosáhnout svého cíle, musely by se propadnout všechny sousední státy na stejnou úroveň zaostalosti na jaké spočívá Maroko či berberské pobřeží. Ale k čemu by to vedlo? Oni by k nám nemohli dovážet žádné zboží. A nemohli by ani odebírat žádné od nás. Náš domácí průmysl by pozbyl potřeby soutěžení, příkladu a návodu. A my sami bychom brzy upadli do stejného ubohého stavu, na který jsme omezili je. Proto prohlašuji, že se nejen jako jednotlivec, ale i jako britský poddaný modlím za rozvoj hospodářství německého, španělského, italského a dokonce i francouzského. Jsem hluboce přesvědčen, že Velká Británie a všechny národy by vzkvétaly více, kdyby jejich panovníci a ministři vzájemně pojali takovéto prozíravé a vstřícné postoje.
