„Byrokracie jest ten nepřirozený způsob vlády, při kterém se úřady do všeho občanského života míchají, všechno občanům předepisují, žádnou svobodnou vůli a samosprávu jim nenechávají… Něco jiného jest úřednictvo a něco zcela jiného byrokracie, úřednictvo musí býti v každém dobře zřízeném státu, byrokracie jest neštěstím každého…“ (K. Havlíček: CO JEST BYROKRATIE? Slovan 11. června 1850)
Český liberalismus poloviny 19. století
I když pojem „liberální směr“ je ve většině učebnic a historických přehledech popisujících toto období ustálený, přesto si jej musíme několika větami přiblížit. Liberalismus se u nás neprojevoval v čisté názorové podobě „klasiků liberalismu“ (T. Hobbes, J. Locke apod.). Proces utváření moderních tržních vztahů probíhal dosti komplikovaně a zpočátku pro šíření liberálních názorů u nás chyběla dostatečná základna – vzdělané střední vrstvy. Další „komplikací“ byla potřeba utvrdit obnovenou etnickou a kulturní identitu. Úzké sepětí liberálního myšlení s národními emancipačními požadavky a zdůrazňování národní svébytnosti bylo pro české prostředí typické. Český liberalismus působil jako široký, spíše empirický myšlenkový proud, který se zřetelně distancoval od závislosti na šlechtě a rakouské byrokracii. Od konce 30. let 19. století se v politickém a hospodářském zápasu českého etnika začala výrazněji využívat argumentace západoevropských právně filozofických směrů; zvláště přirozeněprávní teorie a teorie společenské smlouvy byly vítanou zbraní proti rakouské absolutistické vládě. Proto se i u nás prosazovalo moderní pojetí občanských práv a svobod, zásady lidské a občanské rovnosti a myšlenky suverenity lidu a politických práv, zdůrazňoval se individualismus a individuální odpovědnost včetně možnosti svobodného podnikání. Ve státoprávním uspořádání byla zastávána koncepce austroslavismu, což byl program existence konstitutivní rakouské monarchie, avšak ve formě federalistického státu zaručujícího rovnoprávnost českého národa.2)
Český liberalismus odlišně pohlížel na úlohu autority – vzhledem ke všeobecnému prospěchu národa byl v určité míře uznáván vliv a rozhodovací pravomoc „mluvčích národa“. Dále zde nebyla vyhrocená negace úlohy a postavení církve ve společnosti; k otázkám konkrétní náboženské víry jednotlivce byla tehdejší liberální společnost tolerantní, resp. lhostejná. V českém liberalismu také vystupuje do popředí důraz na zvýšení obecné i odborné vzdělanosti rozvojem (českého) školství a různých osvětových institucí jako např. spolků, muzeí, vlastivědných ústavů, knihoven a čítáren apod. Vzdělanost v nejširším smyslu byla obecně přijímaným předpokladem pro prosazování idejí moderní občanské společnosti.
Význam a vážnost liberálního proudu v české společnosti se opíral především o autoritu několika význačných politických osobností, zvláště historika a poslance F. Palackého, právníky F. A. Braunera, A. P. Trojana, F. L. Riegera, A. Storbacha, vědce J. E. Vocela a J. S. Presla, politiky a publicisty J. Malého a samozřejmě K. Havlíčka Borovského.
O Havlíčkovi pro neznání jeho spisů a práce posud není ustáleného soudu věcného
Tento mezititulek jsme si vypůjčili od T. G. Masaryka,[3] je datován rokem 1896 a lze říci, že v roce 2000 stále platí. Ze školních lavic si většina ve spojení se jménem K. H. Borovského vybaví „Křest svatého Vladimíra“, „Tyrolské elegie“ a snad nějaký epigram. Je pochopitelné, přečteme-li si některé Havlíčkovi články, že od 50. let 20. století se o Havlíčkovi zmiňují pouze učebnice literatury a jeho jiné aktivity se shrnují do několika málo vět. Úzkému okruhu historiků, politologů a právním odborníkům, kteří se věnují zkoumání období let 1848–1850, jsou názory mluvčího Svatováclavského výboru (později Národního výboru), poslance zemského a říšského sněmu, známy. K. Havlíček jako chráněnec a přítel F. Palackého vyznával podobné liberální hodnoty, v dobovém vyjádření svobodomyslnost, pravdymilovnost, občanskou rovnost, jistotu osoby a jmění (nedotknutelnost vlastnictví); stejně byl i odpůrcem jakéhokoli násilí, nepřítel revolucí a politického romantismu. V neochvějné důvěře v sílu práva a právního státu doporučoval pouze cestu zákonného odporu, společenské změny se měly dít v rámci právní kontinuity. Na rozdíl od svých ostatních politických souputníků však nepodléhal nekritickému vypjatému nacionalismu a po svém více než ročním pobytu v Rusku (1843–4) odmítl i rusofilský panslavismus. Jako jeden z mála tehdejších politiků ostře kritizoval církev jako největšího držitele půdy, nedemokratickou organizaci katolické církve a vyšší klérus, přičemž současně uznával „osvětové služby“ prokazované nižšími vesnickými duchovními v českém národním hnutí.
Ovšem jako liberální národohospodář je Havlíček neznámý i pro ekonomické odborníky a oprávněně lze mluvit o K. Havlíčkovi jako o zapomenutém ekonomovi.[4] V ohromném množství článků – byl redaktorem Pražských novin a jejich literární přílohy Česká včela, Národních novin, kutnohorského politického týdeníku Slovan – se věnoval i národohospodářským otázkám. Nutno podotknout, že v dobovém českém prostředí jeho ekonomické názory jako jedny z prvních[5] prokazují slušnou teoretickou úroveň, vynikají realismem, logičností a přímočarostí.
Protekcionismus není základem bohatství a blahobytu
Havlíčka rozhodně můžeme označit za jednoho z prvních liberálních českých ekonomů. Ve všech jeho článcích můžeme vysledovat nesmiřitelnost k omezování osobní svobody a demokracie státní autoritativní mocí. Základem je nedotknutelnost vlastnictví a žádnému člověku nemá být upírána možnost podnikání. Ovšem podnikání čestného, bez státní regulace, monopolu a zneužívání státu ke svému zisku ke škodě druhých. Základem bohatství a blahobytu každého národa je podle Havlíčka svobodná výroba a obchod a ovšemže také politická svoboda. Jakékoli jejich omezování je škodlivé a národu nepřináší žádný prospěch. Odmítání ochranářské hospodářské politiky bylo na tehdejší dobu v českém prostředí ojedinělý názor. Jasně a srozumitelně jej zdůvodnil v rozsáhlém článku, z něhož podstatnou část uvádíme:
SVOBODNÝ VÝROB A SVOBODNÝ OBCHOD (Slovan 29. března a 12. dubna 1851)
„Čím dále tím více nabudou pro Evropu důležitosti tato zde svrchu postavená slova… Také pro nás, ačkoli nestojíme posud v proudu událostí evropejských, nýbrž dílem jen co diváci, dílem co pozdní následovníci, přece bude čím dále tím více zapotřebí, abychom vyjasňovali sobě tyto poměry a nabývali o nich v mysli pravá, nepředpojatá ponětí.
Směr dobrý nynějšího věku jest docíliti, aby každý sám v poctivosti užíval ovoce práce své, přičinění svého, schopností svých a jmění svého, což docíliti chce strana demokratů. Jest to ovšem ideal, který se na tomto světě v úplné čistotě nikdy provésti nemůže, ku kterému se ale lidstvo musí vždy přibližovati. Směr aristokratů jest vzdalovati se od tohoto idealu. Demokracie žádá svobodu a právo, aristokracie žádá libovůli a nadpráví. …
Hlavní známka každé aristokracie jest, že zneužívá moci státní, zákonů ke svému zisku. Tak i naši fabrikanti chtějí cla na cizozemské zboží zneužívati k tomu, aby zamezili cizímu lacinějšímu a lepšímu zboží cestu k nám, a aby nám mohli své špatné výrobky za drahý peníz prodávati. První začátek a účel cla, totiž poplatku, který se z přivezeného zboží odváděl, byl ten, aby se zvětšily státní neb panovníkovy příjmy. Brzy však zmizel docela ten účel, a cla se začalo užívati zcela k jiné věci, totiž k obhájení domácího průmyslu, jak se říkalo, skutečně a vlastně ale jen k neslušnému obohacování fabrikantů na útraty a na škodu všech ostatních občanů. To se stalo takto: Pozorovalo se brzy, že země, ve kterých kvete průmysl, rychle bohatly, myslilo se tedy: Také naše zem ať bohatne a ať tedy má průmysl! Zakládali tedy dle příkladu jiných zemí fabriky. Ty se ale nechtěly dařit, neboť ty samé výrobky, které vycházely z domácích dílen, byly dražší a špatnější než výrobky z ciziny přicházející, každý tedy je kupoval a fabriky domácí nemohly obstát. Jaký tedy proti tomu prostředek? Jaký jiný než nepřirozený a falešný. Pravý prostředek proti tomu nebyl vlastně jiný než přičinit se, abychom také my mohli tyto výrobky tak dobře a lacině, aneb ještě lépe a laciněji pracovati nežli cizozemci a počkati tak dlouho s fabrikací každého jednotlivého výrobku až v tomto stavu budeme. To se ale zdálo dlouhou cestou a obtížnou, chopili se tedy snadnějšího (jak myslili) prostředku, totiž prohibice (zápovědi) a cla. Nedovolili cizozemské výrobky buď docela do země přivážet (prohibice), aneb na ně položili veliká cla. … To nazývají ochranné clo, poněvadž prý chrání domácí průmysl. … Jiné věci dokonce se ani do země přivážeti nesmějí a následovně je mohou domácí fabrikanti tím dráž prodávati.
Fabrikanti ovšem namítají proti tomu, že nejdou peníze ze země, že se obživí ve fabrice mnoho lidu, že se může domácí průmysl jen poznenáhla a jen pomocí vlády (totiž prohibice, cla ochranného aneb dokonce i peněžných příspěvků na zřízení fabrik!) vyvinovati atd., což bohužel mnozí jim věří k veliké škodě svých kapes a k velikému prospěchu kapes fabrikantů. Proto se také, abychom podobné předsudky rozprášiti pomohli, vynasnažíme celý stav věci každému pochopitelně před oči postaviti a vyjasniti pravý význam slov: Svobodný obchod, svobodný výrob.
Takové vyjasnění jest u nás právě potřebnější, poněvadž naše země česká nejvíce se průmyslem honosí a sice průmyslem hlavně nepřirozeným a jen podobnými prohibiceni a cly drženými …
Myslívalo se sice dříve, že ta země jest nejšťastnější a nejbohatší, která z ciziny nic nepotřebuje, nýbrž všechny své potřeby sama ze sebe si opatří. To však není pravda, nýbrž země, která nejvíce z ciziny potřebuje, může býti nejbohatší, a nejšťastnější jest jistě ta zem, která si všechno, co chce, odkudkoli opatřiti může. Věc tato jest velmi jednoduchá a o bohatství a štěstí celých zemí a celých národů platí to samé, co o jednotlivých: kdo má víc příjmů než vydání, jest šťastný a možný. Která země tedy ročně více vydělá než potřebuje, ta je šťastná a mohovitá. Na tom ale není záležíno, jestli země mnoho svých potřeb z ciziny kupuje, aniž se může říci, že by tím něco tratiti musela.
Obyčejně se myslívá a říkává, že země, která za víc peněz z ciziny zboží kupuje nežli svého zboží do ciziny prodává, tím chudne: ani tomu není tak, aspoň nemusí být tak. Neboť jestli kupuje jenom za to cizí zboží, co jí z vlastního výrobu nad potřebu zbývá a jestli toto z ciziny kupované zboží se hned nespotřebuje (nesní, nezkazí) jest přece patrno, že tato země rok od roku bohatne, totiž o to zboží, co z ciziny nakoupila a které jí přece zůstane a její stav vždy zlepšuje.
Štěstí a bohatství země a národu nezávisí tedy právě od toho, jak mnoho z ciziny kupuje a jak mnoho tam zase prodává; hlavní výminky štěstí a bohatství země a národu jsou: předně, aby se více vydělalo než se spotřebuje a za druhé, aby se hodně mnoho vydělalo a hodně mnoho spotřebovalo. Obě tyto výminky jsou nevyhnutelné: neboť země, která více potřebuje než vydělá, musí chudnout a se nuzovat a země zas, která nemůže mnoho vydělat a tedy mnoho spotřebovat, nemůže býti příliš šťastná, protože málo užije.
Nesmyslnost toho, co praví naši fabrikanti, že jest pro národ a zem užitečnější kupovati jejich špatné zboží za drahé peníze, kdežto by se cizozemské lepší a lacinější dostati mohlo, tato nesmyslnost jeví se nej lépe z následujícího příkladu: Petr ku příkladu jest šikovný a pracovitý kovář a vydělá si denně svým kovářstvím dva zl. stř. On by potřeboval pro sebe zámek, který by mohl u zámečníka za 1 zl. dostati. Petr kovář by si tento zámek sice také sám udělati dovedl, poněvadž ale to není jeho práce, ztratil by tím tři dni. Otázka: Co má tedy učiniti, má si udě lati zámek sám aneb jej koupit u zámečníka? — Tu přece každé dítě vidí, že Petr kovář tím 5 zl. stř. získá, když zámek od zámečníka koupí, neboť za ty tři dni, které na vypracování zámku sám vynaložit musí, vy dělal by si svou kovářskou prací 6 zl. stř., kdyby si tedy zámek sám udělal, přijde mu na 6 zl. a když ho tedy za 1 zl. stř. koupí, 5 zl. stř. při tom získá.
Naši fabrikanti ale povídají a chtějí nám dokázat, že by to pro onoho kováře užitečnější bylo, kdyby si raději sám zámek udělal za 6 zl. stř, než aby ho od jiného koupil za 1 zl. stř.!! To jest, oni to nepovídají zrovna o Petru kováři, nýbrž povídají to o celé zemi, že získá tím, když svoje domácí zboží kupuje dráž než by dostala cizí. Oni ovšem dokládají, že v takovém pádu peníze v zemi zůstanou, to jest ale zrovna tak, jako kdyby někdo, jenž ve své zahradě dukát ztratil, tím se těšiti chtěl, že zůstal v jeho zemi: zůstal v jeho zemi, ale ztracený jest přece! Tak jako by Petr kovář řekl: když si sám zámek udělám, nevydám žádných peněz, kdybych ho ale třeba za 1 zl. stř. od jiného koupil, vydám přec ten zlatý, když si tedy zámek sám udělám, ušetřím ten zlatý! — Pěkné to ušetření, když zatím tolik práce promeškáš, za kterou bys mohl 6 zl. stř. dostati! Pak bys mohl koupiti zámek a ještě by ti 5 zl. zůstalo. A rovněž tak zem, která výrobky domácích fabrikantů dráž kupovati musí než by cizo zemské dostala, tratí tím zrovna tolik, oč jsou domácí dražší.
Ale obživí se při domácím průmyslu množství lidí — říkají fabrikanti. Pěkná to obživa. Kdyby země všechno to zboží, které potřebuje a které by z cizích zemí (bez cel) laciněji dostati mohla než od domácích fabrikantů, kdyby, pravím, země všechno to zboží z cizozemska kupovala, může za ty peníze, které by jí zbyly, všechny dělníky takových fabrik domácích zdarma vyživit z toho, oč jí zboží laciněji přijde a ještě jí mnoho zbyde, totiž všechno to, co fabrikanti domácí, clem ochránění, jakožto svůj roční rebach do kapsy strčí. Vždyť to přece vidíme, jak náhle naši páni fabrikanti pod stínem ochrany velkých cel bohatnou, vidíme, že nebohatnou ze svého umění, ani ze své přičinlivosti, nýbrž jedině z monopolu, poněvadž ve likým clem odstraněno jest všechno cizozemské laci nější a lepší zboží. A na čí útraty, na čí škodu bohatnou, patrno jest ze všeho toho, co jsme pravili. Kdo pak jest u nás fabrikantem? Těch, kteří svým věcem rozumí a schopni jsou zdokonalovati výrobu a činiti nové užitečné vynálezy, pravých fabrikantů, těch jest jako bílých kavek málo: největší část fabrikantů našich jsou lidé, kteří beze všeho umění jenom za několik tisíc zlatých si nástrojů opatří, s kterými mohou pod ochranou vysokých cel zem svou o peníze holiti. …
Žádost našich fabrikantů, aby velikými cly proti konkurenci cizích fabrik hájeni byli, jest tím nesluš nější, poněvadž brojí proti zásadě: Co sám nechceš, nečiň jinému. Neboť nesmíme zapomínati, že fabriky při svém založení zničily množství řemeslníků proto, poněvadž mohly fabriky výrobky své laciněji dávati než řemeslníci. Žádali tito řemeslníci ke své ochraně, aby zboží od fabrikantů zhotovené clo platiti muselo takové, aby se vyrovnalo s tím clem zboží od řemeslníků zhotovenému v ceně? Aj! tenkrát se nic neučinilo pro řemeslníky a pro fabrikanty mělo by se to činiti? Která fabrika nemůže konkurovat v láci a dobrotě zboží s jinou, ať zhyne! neboť to důkazem jest, že jí není zapotřebí. Fabriky, které se živí jen ochranním clem a prohibicí, jsou jen hmyz, hlodající na těle země a ssající šťávu z národu.
Ať nikdo nemyslí, že snad všechno toto z nená visti k fabrikám a fabrikantům pravíme, a že snad se počítáme do druhu těch pošetilců, kteří myslí, že fa briky jsou jen k záhubě světa. Naopak, my pokládáme fabriky za veliký pokrok, za veliký užitek pro svět, ale jen pravé fabriky, a pravé fabriky jsou u nás ty, které v stavu jsou dobrý výrobek svůj nejlaciněji prodávati a žádného ochranního cla nepotřebují.
Každá fabrika při svém založení byla škodlivá těm, kteří ten samý výrobek dříve co řemeslníci hoto vili, ale ona byla zároveň užitečna všem těm, kteří dříve onen výrobek od řemeslníků kupovali dráž. Poněvadž ale jest patrno, že těch, kterým fabrika byla užitečná, kterým opatřila lacinější zboží, více musí býti nežli těch, kterým ublížila, totiž řemeslníků onoho výrobku: tedy jest patrno, že v celku byla lidstvu užitečná.
Užitečnost fabrik záleží v tom, že důmyslnými stroji usnadňují a ušetřují lidstvu práci. …
Ale právě proto, že fabrika jest jen pro usnadnění lidské práce, mizí všechna zásluha fabriky, když práci neusnadňuje. V tom pádu ale se nalézají všechny fabriky, které prohibicí neb clem ochráněny býti žádají proti konkurenci cizozemských. Neboť jest jisto, že tyto cizozemské mnohem více usnadňují práci, poně vadž lepší a lacinější zboží zhotovují a naše fabriky, které clem chráněny býti musejí, jsou proti oněm cizozemským v tom samém poměru jako řemeslníci proti našim fabrikám. …
Žádný nemůže upříti, že země Severoamerického Soustátí nejrychlejším během bohatnou, že tam mezi obyvateli všelikých tříd nejvíce blahobytu a spokojenosti se nachází. Důkazy toho vidíme v tom, že se tam ustavičně hrnou a stěhují lidé z celé Evropy, že tam počet obyvatelstva až k neuvěření rychle se množí, že všechno to, co se nevyhnutelně za záminky bohatství považovati musí, jako železnice, lodě, ob chody, města v nesmírně rychlém poměru roste. Vše likým třídám občanstva dobře se daří, dělníci mají veliké platy a přece se dobře vede hospodářům, rolník bohatne a dobře žije v té míře jako řemeslník, obchodník a průmyslník. Moudrý pozorovatel běhu světa táže se: Odkud pochází tento blahobyt všeobecný, toto zázračné vzrůstání národu tohoto? — Z ničeho jiného než ze všeobecné svobody, z pravé zákonitosti. Každý tam pracuje pro sebe, nikdo jiný nedělí se s ním o výtěžek jeho přičinění, každý si vyhledává neobmezeně živnosti, k jakým schopnost a chuť v sobě cítí, žádný zákon, žádné úřady jej v tom neobmezují, každá schopnost, každá přičinlivost jest tam vážena a nikdo se za práci nestydí. Odtud přichází štěstí, vzrůstání a blahobyt Severo-amerického Soustátí.
A co ještě mnohem podivnější jest, stálý pokoj, největší jistota jmění a osoby panuje v těchto zemích a ačkoli se tam sbíhají nejnepokojnější lidé z celého světa, ačkoli tam zcela neobmezeně mohou hlásati i nejškodlivější učení, ačkoli tam vedle sebe sídlí vy znavačové na sto rozličných náboženství a ačkoli při tom není tam žádného vojska, žádné žandarmie, žádných vyzvědačů: přece tam není žádná revoluce, žádné boje občanů mezi sebou, žádná povstání, žádná spiknutí! To všechno jsou následky pravé svobody a zákonitosti!
Mnozí ovšem, kteří neradi svobodě nějakých dobrých následků připisují, snaží se připisovati tento blahobyt severní Ameriky, který upříti nemohou zcela jiným příčinám. Obyčejně říkají, že proto Sev. Amerika tak vykvétá, poněvadž není ještě tak hrubě obydlena, poněvadž prý tam hojnost dobré půdy poskytuje snadno obživu atd. Dále dokládávají, když se jim namítá pokoj panující tam při neobmezené svobodě smýšlení, kdežto i komunista v Evropě co divé zvíře pronásledovaný bez trestu smí hlásati své blouznivé zásady, tu oni říkávají: Nechte jen Ameriku více lidem přeplniti, a uvidíte tam horší nepokoje a různice než v Evropě, ba jistý pád a zničení.
To však jsou jenom řeči lstivé, které za pravdu držeti může jenom člověk nezkušený v bězích světa, aneb člověk nemyslící. Blahobyt Sev. Ameriky nikterak nepochází z hojnosti půdy a z malého v poměru k ní obyvatelstva, nýbrž jedině z pravé svobody tam panu jící. …
Kdo by ale chtěl blahobyt a spokojenost Sev. Ameriky popisovati tomu, že tam lidé více místa mají rozprostraniti se a nepřekážeti jeden druhému, ten jistě zapomněl, neb dělá se jako by zapomínal na to, že se obyvatelstvo všech států Sev. Amerických dosud množí, že jsou východní státy velmi hustě obydleny, alespoň tak hustě jako evropské země a že v nich přece při stěhování na západ obyvatelů neubývá, nýbrž ustavičně ještě přibývá. — Marné tedy zůstanou vše liké námitky a pravdou zůstane, že jenom svoboda a dobré státní zřízení příčinou jest blahobytu a neobyčejného vzrůstu Sev. Amerických zemí a jmeno vitě ta část a stránka svobody, která k tomu vede, aby každý pokud možná jen pro sebe pracoval, a celý výnos přičinění svého sám pro sebe zachoval, neživě z toho žádných zahalečů. A k tomu vede především svoboda výrobu a svoboda obchodu, když totiž prů mysl a obchod buď velmi málo jsou obmezeny zákony aneb docela nejsou.
Jiný rovněž poučný příklad dobrého působení svo body výrobu a obchodu a škodlivosti obmezení máme na anglických obilních zákonech. To samé, čeho posud užívali naši fabrikanti pro sebe, totiž veliké clo, obohacovalo dříve šlechtu anglickou z jejich polností, rovněž tak nespravedlivým způsobem. Anglická země, jak známo, nerodí tolik obilí, kolik by pro hojné oby vatelstvo její zapotřebí bylo a jak též povědomo, jest největší část půdy v majetnictví tamější šlechty, která role své obyčejně v malých částích pachtuje. Majíc v rukou zákonodárství zemské, uměla si způsobiti úplnou zápověď (prohibici) cizího obilí v Anglicku aneb alespoň nesmírné clo na všeliké cizozemské obilí, které by se do Anglicka přiváželo, a tím přivedla ceny obilí v Anglicku na nesmírnou výšku. Jeden následek toho byl, že se v Angličanech člověk za hrozné pe níze sotva chleba najedl, a druhý následek byl, že anglická šlechta ze svých polí nesmírné pachty do stávala. Dlouho trpěl anglický národ pode jhem tohoto strašlivého monopolu, až konečně po velkém úsilí obilní zákony zrušeny jsou a cizozemské obilí do Angličan připuštěno bylo. To bylo pro Anglicko mnohem důle žitější než u nás zrušení poddanstva a roboty. Jako nyní naši páni fabrikanti křičí a naříkají nad zkázou vlastenského průmyslu, když se clo na cizí zboží snižuje, tak lamentovali tenkráte angličtí lordové nad záhubou »vlastenského« rolnictví v Angličanech, bude-li cizí obilí bez cla neb s nepatrným clem do země připuštěno. Stalo se to přece a jaké byly následky? Žádné jiné, než že Angličané mohli ty miliony, které dříve v drahém chlebě atd. z bůh darma projedli, nyní na jiné užitečné věci obrátiti, a že šlechta anglická své pachty notně snížiti mu sila. Rolnictví anglické neutrpělo ani za mák a kvete jako dříve, a to, co Angličani vydávají na cizí obilí, vynahražuje se jim od jinud v hojné míře.
To samé co byly při obilním monopolu v Angli čanech vysoké pachty šlechty, to samé jsou u nás při velikých clech výdělky našich fabrikantů: oboje na ujmu celku a jen k užitku nezaslouženému jedno tlivcům. Kdyby dnes neb zítra u nás cla velice zmen šena byla, získá tím celý národ nesmírně a ani prů mysl neutrpí v celku. Jestli sem tam pomine nějaká fabrika, živivší se jen z velikých cel, a dělníci její o práci přijdou, lehko jim bude s nějakou pozorností vlády opatřiti jiná rovněž tak výnosná zaměstnání.
Ovšem že pak této svobodě obchodu přizpůso bena být musí ostatní zřízení země, neboť dáti volný neb skoro volný průchod cizím výrobkům a obmezo vati při tom všelijak domácí výrob a průmysl … toť jest nesmysl. Proto také vláda čím více cla snižuje, tím více musí osvobozovati domácí průmysl od vše likých pout a překážek, které mu posud volného vzniku nedávaly.
A tak jsme viděli ve dvou jasných a poučných příkladech dobré následky svobodného obchodu a svobodného výrobu.“
Nedotknutelnost vlastnictví a úloha státu v ekonomice
Pouze chronologicky seřazené Havlíčkovy články čítají vždy několik set stránek v každé ze čtyř knih jeho „Politických spisů“.[6] Proto z nepřeberného množství různých článků a poznámek je těžké k tomuto tématu, jež rozhodně nestál na okraji Havlíčkova zájmu, vybrat ty nejtypičtější ukázky. První ukázkou, která dle našeho názoru může zaujmout i současné čtenáře, je pár vět z článku uveřejněného v Národních novinách (17. října 1849), kde byla vysvětlována teze „práva ku práci“.
„Právo přirozené jest jedním slovem svoboda, právo nabyté jest majetnost. Svobodu svou smí člověk brániti, majetnost svou smí požadovati; v tom záleží též ochrana, jakou stát uděluje svým občanům, že jim svobodu ubezbečuje a majetek ujišťuje. Právo ku práci ale jest právo přirozené, které se tedy nevztahuje na žádný konkrétní předmět, nýbrž toliko na činnost, jež teprv vede k nabytí takového; já tedy nemohu od nikoho žádat práci jakožto něco, co mně náleží, poněvadž práce není moje majetnost, já mohu jenom žádat svobodu pracovati, a tu jest mi stát povinen ubezpečiti.
Veškerá povinnost státu naproti občanům jest o to pečovati, aby jim nic nepřekáželo v dovoleném konání a aby si nikdo neosoboval, co náleží jinému. Ten jest pravý pořádek státu, jakmile státní moc překročí meze jí tím naznačené, nevyhnutelně následovati musí záhubný zmatek. Živý toho příklad máme ve Francouzích, kde vláda neobmezovala se na to, aby občanům chránila svobodu práce, ale do samého organizování jejího se pustila. Tím však právě zrušila tu svobodu, následek byl ochabení pracovitosti a větší bída dělníků než před tím, a nakonec krvavá revoluce směru komunistického. Tak vedlo nešetření přirozené svobody přímo k outoku na nabytou majetnost.“
Druhá ukázka Havlíčkových názorů na úlohu státu by se dala označit za klasický liberální výklad vycházející z přirozenoprávní teorie. Při vysvětlování základních demokratických institutů Havlíček nemohl pominout výklad ústavních principů. V článku CO JEST VLASTNĚ KONSTITUCE? vydaném ve Slovanu 3. července 1850 vycházel z „klasického“ rozdělení tří hlavních mocí: zákonodárné, exekutivní a soudní a ze základních občanských práv a svobod.
„Jistota jmění v konstituční zemi znamená zase tolik, aby nikomu bez jeho svolení aneb proti zákonu od nikoho, ani od mocnáře samého, žádné jeho jmění vzato býti nesmělo…
Vůbec se nemá vláda v konstituční zemi do všeho míchati, nýbrž nechati co možná nejvíce svobodného pohybování jak jednotlivým občanům, tak i obcím, též jiným řemeslnickým, průmyslovým atd. společnostem, neboť zkušenost ukázala, že právě tak všechno nejlépe daří. Vláda jen má nad tím dbáti, aby nikdo, užívaje svobody své, jiným v cestu se nestavil a jim užívání jejich svobody nezamezoval. Čím více odevzdá vláda do rukou občanů samých, a čím menší jest počet vládních ouředníků, čím jednoduší jest celá veřejná správa, tím lepší jest řízení konstituční. Dobrá konstituční vláda musí hlavně na to dbáti, aby bylo v zemi co možná nejméně zahalečů, tj. osob takových, kteří buď nic potřebného a užitečného nepracují, neboť sám rozum to každému dává, že se všechny tyto osoby, které si samy živobytí své nevydělávají, od ostatních pracujících vyživovati musí, a že tedy tím obtížnější jest život pracujících, když musejí kromě sebe, ještě mnoho jiných vyživiti svou prací. Ta země jest zajisté nejlépe zřízená, kde každý co možná nejvíce užitečné věci pracuje, a kde také každý celý užitek práce a pilnosti své sám zase užívá, a nemusí velikou část výdělku svého jiným, kteří nepracují, odevzdávati a s nimi se děliti.“
Je nutné zdůraznit, že Havlíček byl za všech okolností realista a vždy dokázal vystihnout podstatu problému. Byť odmítal rakouský absolutismus, s přísnou logikou také odmítal radikální požadavky; byť jednoznačně upřednostňoval ústavní státoprávní uspořádání a demokracii, přesto bez ohledu na právní formu odlišoval vládu poctivou a nepoctivou. Ocitujme z Národních novin (23. září 1848):
„Někteří svobodomyslností tak rozumějí, jako by svobodomyslní lidé a svobodomyslné noviny každý krok vlády a ouřadů bez ohledu již eo ipso tupiti, ustavičně se všemu protiviti, všechno haněti musili, k těmto my náležeti nechceme. My dobře vědouce, že bez vlády nemůže býti stát, myslíme, že jest to nepoctivé, ustavičně vládě překážeti a těžké její povinnosti ještě více obtěžovati; majíce také na paměti, že snadněji jest všechno tupiti než napraviti, budeme vždy vládu podporovati ve všem, co dle našeho přesvědčení národu prospěšno jest, a jen tehdá budeme proti vládě vystupovati, když její kroky dle našeho přesvědčení budou chybné neb národu škodlivé.“
Daně a fiskální politika
I ve fiskální politice je dle Havlíčka nezastupitelná úloha státu. Otázka je jen, jakého státu a vlády a jakých daní. Výňatkem z článku KDO PLATÍ NEJVETŠÍ DANĚ? (Slovan, 4. září 1850) bychom rádi upozornili, že již před sto padesáti lety zde bylo dáno základní kritérium „optimální výše“ daně. Není to co nejnižší (či žádná) daň, jak by se mohlo zdát, ale poměr výše daně a užitečnosti (prospěchu) pro poplatníka. Zrovna tak upozorňujeme na vystižení a srozumitelné vysvětlení základního pravidla o nákladech na výběr daní, neboť tato dávná pravda stále některým uniká.
„Mnohý platí daně, a neví proč. Mnohý platí daně, a neví nač. Mnohý platí daně, a neví komu. Postavíme zde tedy článek o daních. …
Veliký rozdíl především jest mezi daní v zemích konstitučních od sněmu povolenou a dobře zoučtovanou, a mezi daní v zemích absolutních od vlády libovolně uloženou a rovněž tak libovolně spotřebovanou bez skládání oučtů. …
Daně tedy v rozumném a užitečném smyslu, jsou příplatky jednotlivých občanů na veřejné a po třebné výlohy státu. Potřebné výlohy státu nemohou však býti jiné, než bez kterých by občanům buď škoda povstala, neb z kterých patrný užitek mají. Z toho zde právě řečeného vysvítá, že malé daně nejsou vždy štěstí pro občany a že velké daně nejsou vždy neštěstí. Přijde vždy jen na to, kterak se jich užívá. … Jestli se tedy daně, byť i sebe menší byly, vydávají na věci pro občany nepotřebné, aneb dokonce jim škodlivé, jsou i tyto malé daně vyhozený peníz a vláda jest špatná: naopak zase milerád každý občan třeba dosti veliké daně zaplatí, když vidí a přesvědčí se, že je ne vydal nadarmo, nýbrž že tyto vydané daně jen jemu samému zase k prospěchu jsou a na jiné cestě k němu se vrací. Vláda, která upřímně a schopně k tomu pracuje, aby se živnosti občanů vždy zvelebovaly, jinak ale účty své před nikým netají, nemá nikdy zapotřebí obávati se, že by si občané na veliké daně stěžovali. …tak také občan pod dobrou vládou nebude litovati daní, pře svědčí-li se, že je nadarmo nedává, nýbrž že z nich zase on sám užitek míti musí.
V každém ohledu jest ale nejhůř platiti za špatnou vládu veliké daně, tak jako jest nejhůř koupiti draze jankovitého koně!
Při daních se tedy hlavně na to hleděti musí, k čemu jsou a kterak se jich užívá: avšak též i druhá věc nesmí se opominout, totiž kterak se tyto potřebné daně vybírají. Ku př. vláda potřebuje na jistou věc tři miliony zl. stř: a nikdo neupírá, že by jich zapotřebí bylo a že věc, která se jimi zařídí, pro národ skutečně užitečná bude. Jedná se tedy o to, kterak tyto 3 miliony vybrati. Dejme tomu, že by vláda přišla na způsob takový, kdežto by se zas asi dva miliony výloh způsobilo, než by ty tři pohromadě byly, to jest, že by outrata za vybírání těch 3 mil. (čili výběrné) dělala 2 miliony! Kdož tedy tyto dva mil. výběrného za platí? Zase národ, a místo 3 potřebných mil. musí dáti 5 mil. daně. Z toho tedy vysvítá, že se při da ních hlavně na to hleděti musí, aby výběrné (to jest outrata za vybírání) bylo co možná nejmenší.“
Daně, jejich stanovení, vybírání a „spotřeba“ byla vždy mediálně vděčná témata. Přečteme-li si následující úryvek a srovnáme-li to se současnou situací, přece jenom jsme za 150 let pokročili. Máme sněm, který po právu „ustanovuje“ daně …atd. – vše co si Havlíček přál. I když poslední věty v nás vyvolávají dojem, že není nic nového pod sluncem.
…„Daně jsou zajisté věc nevyhnutelná a potřebná. Výlohy, které k dobrému prospěchu celého národu (rozuměj dobře: k prospěchu!) se státi musí, musí také zase národ zaplatiti. Ta část na tyto výlohy, která na každého občana podle spravedlivého a slušného rozvržení (repartice) vypadne, nazývá se daň. Kterak ale může podle zdravého rozumu a podle práva někdo popotahován býti k zaplacení výloh, když jsme se ho dříve ani neptali, chce-li tyto výlohy učiniti, uznává-li je za prospěšné neb za nevyhnutelné? Nemá-li tedy daň býti rušení jmění, přestupek proti jmění a komunismus, musí vždy národ sám dříve k dani svoliti, musí se napřed vyjádřiti, že jisté výlohy učiniti chce, a že tedy také je zaplatí. Poněvadž se však celý národ sejíti a raditi nemůže, vyvolí si za sebe zástupce neb plnomocníky (poslance), kteří právo mají ve sněmu, na místo národu ustanoviti, jaké, které, jak veliké výlohy národ učiniti chce, a kterakým způsobem tyto výlohy co daně na jednotlivé občany spravedlivě se rozvrhnouti mají. Proto v konstitučních t. j. právních a ne libovolných státech bez povolení sněmu se žádná výloha udělati to jest žádný dluh na jméno národu spůsobiti a žádná daň národu uložiti nesmí bez povolení sněmu… A kdyby se ještě tyto peníze vynaložily svědomitě k pravému prospěchu národu, zůstal by sice přece způsob vybírání bezprávím, avšak mohl by se každý snadněji touto myšlénkou upokojiti. Víme však, jakým způsobem se v absolutních státech zachází s penězi od národu těžce zaplacenými. Polovička rozhází se povalovačům národu nic neplatným a rozdá se pochlebníkům mizerným, vynaloží se na uplacování atd. atd.“ (KOMUNISMUS. Slovan 26. června 1850)
Papírové peníze a odpovědnost vlády
Z populárně vědeckého pojednání PENÍZE (Slovan 22. prosince 1850) si zde pouze přiblížíme zajímavé pasáže vysvětlující podstatu a „rizika“ používání bankovek a státovek. I pro současnost jsou platné úvahy týkající se zodpovědnosti vlády za vydávání papírových peněz a rizika inflace (tzv. všeobecné drahoty).
…„Peníze papírové poskytují v obchodu všeliké výhody, kterých se kovovým ne dostává, totiž jsou nad míru pohodlné k chování a nošení i k počítání, při opotřebování jich se nic ne ztratí (aspoň tak málo jako nic, totiž nepatrná výloha za fabrikaci jiných). Avšak mají zase papírové peníze na sobě dvě velmi nebezpečné vlastnosti, totiž předně možnost k padělání (falšování), k čemu jest ovšem veliké lákadlo, protože kromě mechanické zručnosti nic jiného k tomu zapotřebí není, za druhé ale a hlavně možnost bankovních a státních ban krotů neb klesání valuty, jako toho ku př. nyní všichni zarmoucení svědkové jsme. Kdyby nebylo těchto dvou nebezpečných vlastností, vyhověly by jistě papírové peníze nejlépe všem požadavkům prostředku výměnného a zasluhovaly by ve větším obchodu před nost i před kovovými. …Hlavní vlastnost každých pravých papírových peněz musí býti jistota, neboť bez jistoty jest papírový peníz tolik co tumpachový neb mosazný dukát, totiž vlastně falešný, nic více než kus potištěného papíru.
Ať nikdo nemyslí, že papírové peníze (bankonoty) jenom známky jsou peněz, kterým se jen skrze všeobecné usrozumění cena připisuje: pravý papírový peníz nesmí býti nic jiného než úpis hodnověrný na jistou cenu s tou nevyhnutelnou výminkou, aby každý majitel tohoto papírového peníze v každou dobu mohl zaň onu cenu úplně obdržeti a vyměniti. Neboť jest jisto a každému patrno, že kus potištěného papíru nemůže míti sám v sobě takovou cenu, abych za něj několik dní pracoval neb své pracně nabyté zboží vyměnil: ovšem ale může míti kus takového papíru pro každého velikou cenu, když jest na něm hodnověrně pojištěno, že majitel jeho každou chvíli tolik a tolik ku př. zlata neb stříbra neb jiného zboží zaň dostati může. Cena takových papírů ale klesati musí, čím více ona jistota odpadá, že za ně tolik zlata neb stříbra neb jiného zboží dostanu, co na nich sepsáno jest. Tuť jsme u příčiny agia (adžia), které za našich časů hraje tak velikou roli. Agio jest přídavek, který se dává při vyměňování jedněch peněz za druhé. Na bankovce ku př. stojí, že každý její majitel za ní dostane v nár. banku 15 dvacetníků stříbrných. Pokud panovala úplná toho jistota, měly jistě bankonoty ještě agio před stříbrem, to jest poněvadž bankonoty v ob chodu mnohem byly užitečnější než stříbro, rád mohl dáti každý, kdo bankovky potřeboval, nějakou malou náhradu tomu, kdo mu je za jeho stříbro vyměnil. …
Jakým způsobem ale může býti způsobena úplná jistota papírových peněz, tak aby zůstaly vždy hodno věrnými úpisy, strany toho se nesrovnávají státní a národní ekonomisté. Pohlédněme dříve na příčiny kle sání valuty, z kterých se samo sebou ukáže příčina nejistoty a tudy prostředky k uvarování se jí.
Především vidíme, že vlády velmi nesvědomitě zneužívaly papírových peněz. Řekli jsme již dříve, že papírové peníze, nemají-li býti pouhý bezcenný papír, nevyhnutelně musí býti úpisy na jisté věci (buď zlato a stříbro neb jiné cenu mající zboží). Vláda tedy může na dva způsoby vydati dobré a jisté papírové peníze, buďto když sama se zaručuje za to, že majitelům je jich tolik a tolik vyplatí, buďto když toto zaručení místo vlády přijímá někdo jiný, ku př. bank. V prv ním pádu nejsou vlastně papírové peníze nic jiného než dlužní úpisy vládní a mají tak dlouho cenu, dokud jest vláda v očích obecenstva jistým dlužníkem. V druhém pádu zase jsou papírové peníze dlužní úpisy těch, kterým vláda vydávání jich odevzdala a jistotu mají jen potud, pokud nepochybno jest, že vydavatelé vždy v stavu jsou za ty vydané papírové peníze vyměniti stříbro, zlato neb jiné zboží. Nejobyčejněji děje se toto vydání peněz skrze banky, a sice tak, že jistá společnost složí jisté množství stříbra neb zlata a kromě toho jiného způsobu jmění do zástavy dá, a za to dostane od státu právo papírové peníze vydávati. … U nás ale ku př. nyní suma vydaných bankovek daleko převýšila tyto při rozené hranice a náš Vídenský bank vydal již mnohem více než desetkrát tolik papírových peněz než drahých kovů za ně v záloze má. Vláda totiž v dobách, když peníze potřebovala, opatřovala si je na nejlehčí ale i na nejlehkomyslnější způsob, nechala totiž v banku natisknout bankonotek a platila jimi své po třeby. Tím ovšem přivedla vláda brzy bank na mizinu co se úvěry týče. Bank ovšem nevydal vládě jinak nové bankonoty nežli za dlužní úpis: ale stalo se během krátkého času, že největší bohatství banku byly jen tyto dlužní úpisy vlády. V dobách ale, kdežto vláda naše byla v úzku, kdežto hrozilo časem i po minutí a rozpadnutí celé říše, což platily toho času úpisy vlády? Tak se tedy brzy rovnal náš bank dluž níku v konkursu postavenému, a vláda nemohla jinak než násilím opatřiti bankonotám jejich cenu, nařízením totiž, že se přijímati musejí místo stříbra. S ohledem ale na zahraniční obchod nastalo zase agio, protože nařízení vlády naší o nuceném přijímání bankovek za hranicemi ovšem nic neplatí.
… pro celek jest veliké, nad potřebu zrostlé množství peněz papírových škodlivé a táhne za sebou vždy klesání valuty. Tyto dvě pří činy tedy, nedůvěra k dlužníkovi a nesmírné množství peněz papírových, dohromady spolu přivedly agio u nás na takovou výšku.
Papírové peníze považovaly vlády vždy za nejsnadnější prostředek k provedení všech svých účelů… Abychom ale posouditi mohli, co to znamená, bez hypotheky, bez jistoty papírové peníze tisknouti, musíme dříve pojem jmění uvážiti. Poznáme pak z toho, že vlastně není velký rozdíl mezi tím, jenž pro falešných peněz dělání v trestnici sedí, a mezi vládou, která beze vší hypotheky papírových peněz natisknouti dává. … Že se takovým způsobem lid šidí, jest patrno: neboť na počátku béře se takový lehký (vlastně falešný) peníz v plné ceně, časem svým ale, jak se jeho pravá cena zpozoruje, musí v bernosti klesati; a kdyby se i v zemi nucením vlády v nomi nální ceně udržet, nebéře se přece za hranicemi v plné ceně, čímž patrně domácí proti cizozemcům utrpí a předešlé lepší peníze dostávají nevyhnutelně agio, totiž berou se raději a za větší cenu. Na každý způsob jsou tedy ti, kteří takové lehké peníze po prve za své zboží obdrželi, zkráceni.
To všechno platí ve mnohém větší míře o papí rových penězích. Poctivé jmění nemůže povstati jinák, než buď skrze práci a výdělek, neb skrze dar od toho, který zas jmění poctivě nabyl. Z toho již poněkud vy svítá, zač se považovati musí papírové peníze, nadě lané beze vší realní hypotheky. …
Jak se tedy má v tomto pádu zachovati poctivá vláda? Především musí se tázati národa, totiž zastupitele jeho, sněmu, chce-li takové výlohy nésti a uznává-li je za potřebné. Neuzná-li sněm tyto výlohy za potřebné, musí se jich vláda vystříhati a s obyčejnými příjmy vyjíti. Takto jednati slušelo by se.
Jedná se ale obyčejně od vlád mnohem lehkomyslněji. Nechá se vytlačiti za 50 milionů zrovna takových papírových peněz, jako jsou předešlé a zaplatí se jimi to, co se potřebuje…. Poněvadž však vždy se ještě jmenuje desítka desítkou a zlatka zlatkou, nepozoruje obyčejný člověk arci hned toto klesání ceny peněz a říká jen, že jest všechno dražší: tato všeobecná drahota není ale nic jiného, než klesání papírových peněz čili jinými slovy zkrácení všech těch, kteří již dříve papírové peníze v rukou měli, o jistou částku. Co oni dříve ku př. za pětku dali, museli by nyní za 6 neb 7 zl. koupiti a o to jsou již papírovými penězi zkráceni.
Kdyby však zůstalo jen při prvním kroku, ne povstalo by ještě tak veliké neštěstí, nýbrž mohla by se časem svým buď i za oněch 50 mil. nově vydaných papírů náležitá jistota opatřiti, aneb zase rovná suma papírových peněz sešlých se do vládních kas zničiti, čímž by věc byla vyrovnána. Vlády ale, klesajíce vždy více, vždy více přidělávají papírových peněz, tím se ale vždy více rozmnožuje drahota (klesání ceny peněz),[1] nejistota a zmatky v obchodu, chudnutí země k pro spěchu cizozemských výdělků atd.
x [Sluší zde rozdíl činiti mezi drahotou přirozenou, která povstane tím, když jistého zboží méně se vyrobí než ho jest zapotřebí, tato drahota bývá obyčejně jen částeční, totiž ono zboží bývá dražší, kterého se nedostává. Ovšem že i zde drahota jedné věci může za sebou táhnouti i drahotu jiných, jako ku př. neúrodný rok na obilí za sebou vleče ještě drahotu velmi mnohých prací a věcí; zároveň ale také částeční přirozená drahota zase při jiných věcích působí naopak a dělá je lacinější, což vše tuto příklady vysvětlovati bylo by obšírné a také nepotřebné, anť sobě jistě každý sám okolo sebe dosti takových příkladů najíti může. Všeobecná drahota všech věcí jest ale skoro vždy jen vlastně klesání ceny peněz.]
Vlády ovšem, vidouce to a znajíce samy nejlépe příčiny toho, namáhají se arci všelijak, ale nadarmo proti tomu, zapovídají výkaz stříbra a zlata, nutí lid přijímati za půjčené stříbro papíry, vydávají zákony proti adžiotáži, vydávají bankovky ve všelikých barvách a způsobech, jen aby se zalíbiti mohly – ale nadarmo, valuta peněz se nezlepší jinak, než dobrým hospodářstvím a svědomitým pojištěním každého do veřejnosti vydaného papíru.“
Politická svoboda a ekonomická síla
V článku o penězích závěrečná rada o nutnosti dobrého hospodaření z Havlíčkova pera nebyla žádnou frází. Již ve svém prvém čísle Pražských novin (1. ledna 1846) čtenářům zdůrazňoval, že „Odjakživa jsem byl nepřítelem marného naříkání a kvílení, přesvědčen jsa, že jenom pilná práce a snažení kpředu pomůže…“ O dobové atmosféře vypovídá i to, že za znak vhodného kandidáta na poslance i na jiné veřejné funkce pokládal vedle solidnosti rodinné i „solidnost hospodářskou“.
Havlíček považoval za nutné obracet pozornost i na „praktičtější“ národní věci než jen jazykové problémy. Liberální proud získal vliv v „Jednotě ku povzbuzení průmyslu v Čechách“, která po změně stanov ztratila svůj převážně aristokratický ráz. Havlíček praktickou hospodářskou a osvětovou činnost Jednoty vítal a velmi často v Pražských novinách o ní uveřejňoval články či jen noticky. Právě z těchto novin z 9. května 1847 z článku ZŘÍZENÍ ČESKÉ JEDNOTY PRŮMYSLOVÉ vybíráme:
„Posavad jsme jen výhradně jazyk svůj pěstovali, hádajíce se dětinsky a bez potřeby o malichernou písmenu, nechávali jsme celý opravdivý život a celé jednání v rukou jiných. Místo co bychom byli dbali o další pokrok ve věcech důležitých a v životě opravdovém, pokládali si mnozí z nás za největší zásluhu vymysliti nějakou novou kličku v abecedě a nové pravidlo orthografické. Tak jsme si hráli a jiní zatím klidili naše žito, a sílili se na oučet naší nepraktičnosti.“
I z dalších předcházejících ukázek Havlíčkova díla je zřejmé, jak moc mu záleželo na vzestupu „hospodářské síly“ českého etnika. Politická svoboda a bohatství národu jdou dle něj ruku v ruce. Současně při prosazování politických ideálů stál nohama na pevné zemi: „My jen tenkrát máme naději proraziti a do skutku uvésti své smýšlení, budemeli …dosti možní v penězích. To jest hlavní základ celé politiky a svobody. Šetři hodně a vydělávej hodně, bez prostředků nejde nic, ostatní se všechno poddá.“ (DOPISY Z BRIXENU.[7] 14. ledna 1852)
Ještě jedna důležitá podmínka pro zdárný rozvoj podnikání Havlíčkovi neunikla nutnost stabilních politických poměrů:
„Tento stav, tato nesmírná nejistota jest také hlavní příčinou všeho zlého, které Rakousko nyní zakouší: žádný neví, jak budou stát záležitosti naše za rok, za měsíc, ba ani za druhý den skoro předvídati nemůžeme, jak bude s námi. Proto hynou obchody, není smělosti k žádným průmyslným podniknutím, všechno jest jako na vahách, všechno žije jen od dneška na zejtřek. Každý, kdo by něco podniknul, musí se obávati, aby se zatím okolnosti nezměnily, a aby tím podniknutí jeho, založené na nynějšku, nevzalo zkázu.“ (PŘEDPEKLÍ POLITICKÉ. Slovan 6. listopadu 1850)
Největší nebezpečí pro jmění
V roce 1850 na Komunistickém manifestu ještě nezaschl inkoust a jeho autoři, K. Marx a B. Engels, u nás prakticky neznámí, byli stále ještě jedni z mnoha blouznivců o lepší budoucnosti. Známí byli ale jiní M. A. Bakunin, P. J. Proudhon, E. Cabet a další, především francouzští socialisté. I proto Havlíček napsal článek KOMUNISMUS (Slovan 26. června 1850). Také v jiných článcích si všímal a odsuzoval toto, jak sám hodnotí, „bludné učení“, jehož největším prohřeškem dle Havlíčka bylo porušení základního principu – „nedotknutelnosti jmění“. Úplnou Havlíčkovu charakteristiku uvádíme níže; zde jen na několika větách z článků SLUŠÍLI SE PRÁVA OBČANŮ VYMĚŘOVATI PODLE DANÍ? (Slovan 25. září 1850) a SVOBODNÝ VÝROB A SVOBODNÝ OBCHOD (Slovan 29. března 1851) ukažme, že si již tenkrát byl Havlíček vědom možného rizika prosazování se kolektivistických učení.
„Hrubé komunistické a hrubé socialistické zásady nikdy nepokalí smýšlení našeho lidu, který má vážnost před cizím jměním. A kdyby mohla tato vážnost před cizím jměním u našeho lidu seslábnouti, nemohlo by se to státi jinák, než špatným příkladem mohovitějších tříd, z nichž mnozí bohužel! právě mají příliš malou vážnost před cizím jměním a rozličnými bankovými a bursovními, často dost nepoctivými obraty, cizí jmění si nadhánějí aneb politických prostředků užívají ke svému vlastnímu peněžitému prospěchu na újmu jiných.“ „Aristokratická libovůle a bezpráví, budouli provozovány od peněžné aristokracie, do největšího nebezpečí a nejistoty přiváděti musí jmění, poněvadž vzbuzují proti sobě co přirozený odpor snahy komunistické a hruběsocialistické a tyto snahy … uvrhnou konečně jmění všeliké do nebezpečí a nejistoty …“
Trocha sarkasmu na závěr
Na závěr si můžeme i my položit oblíbenou řečnickou otázku: „Jak by asi Havlíček hodnotil dnešní dobu?“ Jisti si být nemůžeme, ale protože i v jeho vážných výkladech velmi často probleskl jemný ironický nadhled či humorná poznámka, nabízíme čtenářům z nepřeberného množství možných odpovědí dvě, pro Havlíčka charakteristické.
Hlavní původ skoro všeho zlého ve veřejných a občanských záležitostech světa jest – dle mého mínění ta okolnost, že lidé buďto stejné věci jmenují rozličnými slovy aneb rozličné věci nazývají stejným jménem… Když někdo jinému chytře a nevědomky jmění jeho uzme, jmenujeme to zlodějství, když ale jiný neb jiní rozličnými bursovními a bankovními obraty svým spoluobčanům velikou část jejich jmění v jejich vlastních kapsách odejmou, tomu neříkáme již zlodějství, nýbrž agiotage (adžiotáže) a operace. Když někdo s jiným nějakou smlouvu učiní a mu něco slíbí, pak ale svůj slib nedrží, jmenujeme to podvod a lež, když ale vláda něco takového učiní, nejmenujeme to lež a podvod, nýbrž změnu systému…. Větší část hádek jak náboženských, tak politických, též i vědeckých ba dokonce i společenských nebyla by nikdy ani vznikla, kdyby vždy druhá strana vykládala smysl slov tak jako druhá. Ba mohlo by se dokonce říci, že jest právě tato okolnost příčinou skoro všeho neštěstí ve veřejných záležitostech na tomto světě. Bojujte proti některé nespravedlnosti a škodlivosti tak dlouho, až konečně po velikých namáháních zvítězíte, dokázavše celému světu nespravedlivost a škodlivost této věci, tak že již déle obstáti nemůže: myslíte, že bude odstraněna? Nikoli, na čas snad přestane, ale hned zas počnou utiskovatelé a šiditelé lidstva uváděti do života tu samou věc, jen že pod jiným jménem, a znovu musíte bojovati a tak to trvá nekonečně. (KOMUNISMUS. Slovan 26. června 1850)
Je-li milejší stručná a diplomatičtější odpověď, nabízíme tuto „věčnou pravdu“:
„Dobře jest tomu, kdo jest v nebi, … i dobře tomu, kdo jest v pekle, neboť aspoň ví, na čem jest, a nedělá si daremné naděje, a člověk konečně všemu přivykne.“ (PŘEDPEKLÍ POLITICKÉ. Slovan 6. listopadu 1850)
