Ze všech účastníků trhu je právě spotřebitel největším miláčkem vládních regulátorů a obhájců dalších státních zásahů. Za největšího obhájce spotřebitelů je dnes v USA považován Ralph Nader – nejspíš proto, že hlásá, že jeho cílem je chránit spotřebitele před chamtivými výrobci.
I nedávný útok na Microsoft byl veden týmem dravých právníků z amerického Ministerstva spravedlnosti ve jménu ochrany spotřebitele. Samotná myšlenka, že lidé potřebují chránit před firmou, která s nimi obchoduje na čistě dobrovolné bázi a poskytuje jim produkty a služby za stále klesající ceny, je směšná. Přesto obecně převládá mylná představa zranitelného spotřebitele, na nějž je třeba dohlížet.
Já tedy tvrdím: Spotřebitel žádnou ochranu nepotřebuje – a většinou si ji ani nezaslouží.
Spotřebitelé jsou svéprávní lidé, kteří mají právo podávat společné žaloby proti kterémukoliv výrobci, který je poškodil. Mohou provádět opatření na vlastní obranu, včetně veřejného projevení nespokojenosti, které může společnosti ohrozit.
Sám jsem se potýkal s velkými společnostmi, zejména leteckými, a velmi často jsem byl za potíže, které mi vznikly, odškodněn. Jednou jsem našel červa v čokoládové tyčince a poslal ji zpět výrobci, který mě s omluvou poslal celou novou krabici tyčinek. A vedl jsem si dobře i při sporech s bankami. Vše bez organizování jednotné fronty. A neříkejte mi, že jsem výjimečný případ. Nejsem – jen se spíš rozhodnu konat, místo abych si to nechal líbit.
Chci zmínit ještě jednu věc. Spotřebitelé nejsou vždy ti dobří v té smyšlené válce mezi nimi a výrobci. A hlavně, samotné bojiště je relativně malé, zbytek území žije v poklidu. Vemte si vaše nejbližší nákupní středisko. Dovedete si představit mírumilovnější místo? Trh je ve skutečnosti nejbezpečnější místo na světě. Na trh se lidé přicházejí dohodnout, ne bojovat.
V jednom ohledu se ale mohou spotřebitelé volně proviňovat na rozdíl od výrobců. Všichni spotřebitelé mohou volně praktikovat to, čemu se říká nespravedlivá diskriminace.
Řekněme, že nemáte rádi vysoké, černé nebo třeba ženy. Pak když jdete nakupovat, vyhnete se místům, kde takoví lidé pracují. Nikdo vás nenutí, na rozdíl od zaměstnavatelů, kteří třeba mají stejně nepokrokové názory, vybírat si takové lidi za své obchodní partnery.
Proč spotřebitelé nemusí obchodovat se všemi, ať se jim líbí či ne? Možná proto, že by něco takového šlo stěží postihovat. To ale nemůže být omluva. Pokud by neobchodovat s někým, kdo se nám nelíbí, bylo skutečně proti jeho právům, zákon by měl zajišťovat nápravu. Po výrobcích zákon chce nápravu jakékoliv diskriminace s pomocí všemožných sankcí. Zaměstnavatelé musí dokonce poskytovat odškodnění, i když nic špatného neprovedli. Nařizuje jim to program pozitivní diskriminace (affirmative action). Máme i zákony proti drogám, prostituci, lichvě, hazardnímu hraní a dalšímu jednání, kde neexistuje žádná oběť. Ve všech těchto případech obě strany svobodně souhlasí se směnou. Zákony přitom tyto aktivity rázně stíhají za pomoci udavačů a tajných agentů. Takže obtížnost vynucování nemůže být důvodem, proč zákon nechce zdržení se diskriminace i po spotřebitelích.
Takže proč se zákaz diskriminace spotřebitelů netýká? Protože by to bylo do očí bijící narušování osobní svobody, kterou by zde raději ponechali i nejfanatičtější obhájci státem nařizovaného dobrého chování. Představte si, že nebudu chtít jít na film, kde hrajou černí, asiati nebo indiáni – třeba jenom proto, že mám předsudky. Proč by mě stát neměl donutit tam beztak jít? Proč mi stát neuloží trest?
Nikdo by takovou diktaturu netoleroval, byť by třeba byla dobře míněna. Proč to pak ale snášíme, když jde o výrobce? Nepochybně jde o případ nerovného postavení před zákonem, který je v rozporu se 14. dodatkem Ústavy Spojených států.
Tak jako je absurdní a paternalistické nutit jednat podle takových mravů všechny lidi, je zřejmé, že stejně špatné je k něčemu takovému nutit výrobce.
Ve svobodné společnosti musí být celá řada oblastí života neošetřena zákonem. O tom je právě svobodná společnost, jakkoliv to je pro některé lidi těžko snesitelné. Svázat některé lidi zákonem a jiné ne, znamená další nespravedlnost, konkrétně diskriminaci iniciovanou vládou.
Špatné zákony poznáme tak, že neplatí pro každého, ale jen pro některé segmenty obyvatelstva. Takové zákony jsou evidentně špatné, jsou pouhým arbitrárním donucením uzákoněným pro zvláštní účely, a nikoliv v zájmu veřejnosti. Jediný způsob, jak sloužit veřejnému zájmu, je vynucovat jen ty zákony, jejichž dodržování lze vyžadovat po každém – jako je zákaz porušování individuálních práv.
Tvrdím, že ochrana spotřebitele má být věcí, tušíte správně, spotřebitele. Žádný dospělý občan ve skutečnosti takovou ochranu od vlády nepotřebuje.
Navíc spotřebitelé nejsou vždy ti hodní, jak je vykresluje spotřebitelské hnutí. Dělat si o ně stále starosti, jako by byli skupinou neviňátek pod neustálou hrozbou zlých výrobců a obchodníků, je čirá politická demagogie.
Nešvary a ctnosti nejsou koncentrovány do jednoho segmentu, nýbrž jsou nádherně rovnoměrně rozloženy mezi spotřebitele a výrobce, nemluvě o vládních úřednících.
