(úryvek z díla Zákon)
Zákon se zvrhl v nástroj okrádání, místo aby zločinnosti zabraňoval!… Na tomto místě by snad bylo záhodno vysvětlit, co míním slovem okrádání.
Nepoužívám to slovo tak, jak bývá často používáno, tedy v nějakém vágním, neurčitém, přibližném či metaforickém smyslu. Požívám jej jako vědecký pojem – jako vyjádření pojmu opačného k pojmu vlastnictví. Jestliže je část bohatství převedena z osoby, která jej vlastní – bez jejího souhlasu a bez náhrady, ať již silou nebo podvodem – na jinou osobu, které nepatří, pak tvrdím, že je porušeno vlastnické právo, a že jde tudíž o okrádání. Tvrdím, že to je přesně to, co by zákon měl vždy a všude potlačovat. Jestliže sám zákon páchá to, co by měl potlačovat, pak tvrdím, že se tím o nic méně nedopouští okrádání, ba dokonce způsobem ze společenského hlediska ještě horším. V tomto případě totiž odpovědnost za okrádání nenese osoba, která z něj má prospěch, nýbrž zákon, zákonodárce a sama společnost, a právě v tom tkví politické nebezpečí celé věci.
Mrzí mě, že to slovo zní tak urážlivě. Marně jsem se snažil nalézt jiný výraz, jelikož bych nikdy – a zvlášť nyní – nechtěl vnášet do našich sporů popuzující výrazy. Věřte mi nebo ne, prohlašuji, že nemíním útočit na ničí úmysly či morálku. To, nač útočím, je myšlenka, která je podle mě mylná, systém, který mi připadá nespravedlivý a natolik odosobnělý, že na něm někdy vyděláváme, aniž chceme, a jindy na něj doplácíme, aniž známe příčinu svých potíží. Nezpochybňuji upřímnost těch, kteří obhajují protekcionismus, socialismus nebo dokonce komunismus, které ostatně představují jen tři vývojová stádia téže rostliny. Můžeme pouze říci, že v protekcionistickém a komunistickém systému je legální okrádání viditelnější – v prvním z toho důvodu, že se na něm podílejí jen vybrané skupiny*, a v druhém proto, že se děje všude. Z toho plyne, že z uvedených tří systémů je socialismus nejméně zřetelné stádium vývoje, a je tedy prosazován s nejlepšími úmysly.
Pro nás ale není podstatné, zda jsou úmysly těchto osob dobré či špatné, protože, jak již víme, jeden z kořenů legálního okrádání spočívá ve falešné filantropii.
Na základě toho se nyní podívejme na to, v čem spočívá, odkud se bere a kam vede tato oblíbená snaha dosahovat obecného blaha skrze všeobecné okrádání.
Socialisté tvrdí: Jelikož zákon zajišťuje spravedlnost, proč by též nemohl zajišťovat práci, vzdělávání a náboženství?
Proč NE? Protože nelze shora řídit práci, vzdělání a náboženství, a zároveň zachovat spravedlnost.
Nezapomínejme, že zákon znamená donucení, a tudíž zákon nemůže být legitimní, pokud jde nad rámec legitimního použití síly.
Pokud zákon spolu se státní mocí drží člověka v mezích spravedlnosti, pak ho omezují pouze v čistě negativním smyslu. Nechtějí po něm nic než to, aby neškodil ostatním. Neútočí ani na jeho osobu, ani na svobodu, ani na majetek. Chrání pouze osobu, svobodu a majetek druhých lidí. Jejich charakter je pouze obranný – brání práva všech stejným způsobem. Neškodnost takového pojetí zákona a moci je evidentní, užitečnost zřejmá a legitimnost nezpochybnitelná.
Jeden můj přítel jednou poznamenal, že tvrzení, že účelem zákona je, aby vládla spravedlnost, není přísně vzato přesné. Mělo by se spíš říkat: účelem zákona je zabránit, aby vládla nespravedlnost. Ve skutečnosti totiž spravedlnost narozdíl od nespravedlnosti neexistuje sama o sobě. Spravedlnost vyplývá z absence nespravedlnosti.
Když ale zákon – prostřednictvím svého nezbytného pomocníka, státní moci – nutí lidi k určitému způsobu práce, k nějaké metodě nebo oboru vzdělávání, k určité víře nebo vyznání, pak přestává být negativním konceptem a obsahuje pozitivně definovaný vliv na člověka. Vlastní vůli a iniciativu lidí nahrazuje vůlí a iniciativou zákonodárce. Když toto nastane, lidé již nemusí přemýšlet, porovnávat a odhadovat budoucí vývoj. Zákon toto vše udělá za ně. Rozum se stane zbytečnou vlastností. Lidé přestávají být lidmi – ztrácejí svou osobnost, svou svobodu a svůj majetek.
Zkuste si představit nějakou státní mocí nařízenou formu práce, která by neznamenala pošlapání svobody, či nějaký státní mocí nařízený přesun bohatství, který by neznamenal porušení vlastnických práv. Jestliže si nic takového představit nedokážete, pak přece musíte uznat, že zákon nemůže nastolit práci a průmysl, aniž by nastolil nespravedlnost.
Když se publicista dívá na společnost z tepla své pracovny, zarazí ho obrovská nerovnost, kterou spatří. Naříká nad strádáním, které je osudem tolika našich bližních, strádáním, které se v kontrastu s přepychem a bohatstvím jeví o to smutnější.
Možná by si měl položit otázku, zda taková sociální situace není způsobena na jedné straně starým způsobem okrádání, tedy dobyvačností, a na druhé straně novým typem okrádání, k němuž dochází prostřednictvím zákona. Měl by se ptát, zda by k nastolení co největšího pokroku a co největší rovnosti v souladu s osobní odpovědností, danou lidem od Boha jako spravedlivá odměna za jejich správné a špatné skutky, nestačilo – pokud všichni lidé usilují o blahobyt a zvyšování životní úrovně – aby vládla spravedlnost.
Jenže s tímto on se nespokojí. Bude vymýšlet všelijaké projekty a všelijaká uspořádání, a psát je do zákonů či do utopických knih. Chce léčit neduh tím, že udržuje a posiluje zdroj nákazy.
Spravedlnost, jak jsme ukázali, je založena na principu negace. Může tedy jakékoliv z těch socialistických zákonných opatření neobsahovat princip okrádání?
Říkáte: „Jsou tu lidé, kteří žijí v nouzi“ – a obracíte se o pomoc k zákonu. Zákon ale není prsem, který se sám plní mlékem. Mléčné žlázy zákona nejsou ani napájeny z nějakého zdroje stojícího mimo společnost. Vše, co z veřejné pokladny jeden občan nebo jedna sociální skupina bere, tam jiní občané nebo jiné sociální skupiny byli přinuceny odvést. Kdyby každý získal ze státní pokladny přesně stejnou částku, jakou do ní vložil, pak je pravdou, že by zákon nikoho neokrádal. Takový postup ale lidem bez peněz nic nepřináší, nezajišťuje rovnost příjmů. Zákon nemůže být nástrojem vyrovnání příjmů, pokud nebude jedněm brát a druhým dávat – pak se ovšem stává nástrojem legálního okrádání. Když se v tomto světle podíváme na ochranná cla, podpůrné dotace, právo na přiměřený zisk, právo na práci, právo na sociální dávky, právo na vzdělání, progresivní daně, bezúročné půjčky a dílny pro nezaměstnané, pak vidíme, že tyto programy jsou vždy založené na legálním okrádání, na institucionalizované nespravedlnosti.
Říkáte: „Existují lidé, kterým se nedostává vzdělání“, a hledáte pomoc u zákona. Zákon sám ale není pochodní, která by sama od sebe osvětlovala všechny duchovní temnoty. Zákon slouží celé společnosti, v níž někteří lidé mají znalosti, a jiní nemají, kde se někteří potřebují učit, a jiní mohou vyučovat. Ve věci vzdělávání má zákon jen dvě alternativy: buď umožní, aby takové transakce svobodně probíhaly mezi těmi, kdo vzdělání potřebují a kdo jej nabízejí, anebo jedná násilně tak, že jedněm peníze vezme, a zaplatí jimi najaté uči
tele, aby druzí měli vzdělání zadarmo. Ovšem v tomto druhém případě se zákon dopouští legálního okrádání a pošlapává svobodu a vlastnictví.
Říkáte: „Existují lidé, kterým se nedostává morálky a víry“ – a berete si na pomoc zákon. Ale zákon se rovná donucení, a nemusím snad ani říkat, že snaha použít sílu ve věcech morálky a víry je násilná a pošetilá.
Zdálo by se, že socialisté, jakkoliv jsou sami se sebou spokojeni, nemohou toto obludné legální okrádání, které z těchto systémů a snah plyne, nevidět. Co však socialisté dělají? Chytře toto legální okrádání maskují před ostatními – i před vlastními lidmi – pěknými jmény jako bratrství, solidarita, plánování či sdružování. Protože my chceme od zákona tak málo – jen spravedlnost -, socialisté z toho vyvodí, že jsme proti bratrství, solidaritě, organizování a sdružování. Socialisté nás označí nálepkou individualisté.
My ale nejsme proti přirozenému plánování a organizování. Zavrhujeme pouze vynucené plánování a organizování.
Nemáme nic proti přirozenému sdružování, jen nechceme, aby nás někdo ke sdružování nutil.
Nejsme proti spontánnímu bratrství, ale proti zákonem nařízenému bratrství.
Nejsme proti přirozené solidaritě. Zavrhujeme ale umělou solidaritu, která pouze zbavuje lidi osobní odpovědnosti.
Socialismus podobně jako staré teorie, z nichž vyrůstá, zaměňuje pojmy vláda a společnost. V důsledku toho vždy, když nechceme, aby nějakou věc dělala vláda, socialisté z toho vyvozují, že si nepřejeme uskutečnění té věci jako takové. Jsme-li proti státnímu školství, socialisté budou tvrdit, že jsme proti vzdělávání obecně. Jsme-li proti státnímu náboženství, socialisté budou tvrdit, že jsme proti náboženství vůbec. Protestujeme-li proti státem vynucené rovnosti, vystupujeme prý proti každé rovnosti – a výčet by mohl pokračovat. Je to, jako by nás socialisté obviňovali, že nechceme dát lidem jídlo, jen proto, že jsme proti státem řízenému pěstování obilí.
Jak to, že se v politice usídlila tato podivná představa, že zákon může zařídit něco, k čemu není povolán: dobro, bohatství, vědecký pokrok, náboženství?
Dnešní autoři, zejména ti ze socialistické myšlenkové školy, zakládají své rozličné teorie na jedné společné hypotéze, založené na té nejbizarnější a nejdomýšlivější představě, jaká se kdy v lidské mysli zrodila.
Rozdělují lidstvo na dvě části. Jednu skupinu tvoří všichni lidé kromě jednoho, druhou a nejdůležitější skupinu pak tvoří autor sám.
Ve skutečnosti tito publicisté vycházejí z předpokladu, že lidé sami od sebe nemají žádné motivace ani jakoukoliv schopnost rozhodovat. Pokládají člověka za neživou hmotu, pasivní částice, nehybné atomy, nebo přinejlepším za druh vegetace bez zájmu o vlastní existenci. Mají za to, že lidi lze tvarovat – vůlí a rukou jiného člověka – do nekonečného množství forem, více či méně souměrných, uměleckých a dokonalých.
Takový myslitel neváhá stavět sám sebe – jakožto proroka, organizátora, učitele a zakladatele – do role takového formujícího činitele, univerzálního hybatele, jehož vznešeným posláním je sjednotit tyto zbloudilé částice – lidi – do podoby společnosti.
Z toho pak jasně vidíme, že jako zahradník zastřihuje podle své libovůle keře a stromy do tvaru pyramid, kostek, váz, vějířů a dalších tvarů, tak socialisté v zájmu své chiméry tvarují nebohé lidstvo do center, skupin a podskupin, buněk, pracovních dílen, pracovních skupin a dalších útvarů.
A tak jako zahradník potřebuje k zastřihávání stromů sekery, pily, srpy a nůžky, socialisté musejí k tvarování lidských bytostí používat donucovací sílu, kterou najdou jedině v zákonech. Proto vymysleli celní zákony, daňové zákony, zákony o podporách a zákony o školství.
Socialisté se na lidi dívají jako na surový materiál, který je třeba vytvarovat do sociálních kombinací. Pokud si náhodou nejsou jisti úspěchem svých kombinací, žádají alespoň kousek lidstva jako pokusný materiál. Myšlenka, že by se měly vyzkoušet všechny systémy, je mezi nimi velmi populární. Jeden socialista vážně požadoval, aby mu ústavodárné shromáždění poskytlo malý okres se všemi obyvateli, kde by své pokusy prováděl.
Je to, jako když vynálezce nejprve zkouší malý model, než sestaví stroj v plné velikosti. Je to, jako když chemik obětuje část chemikálií a zemědělec zkazí část osiva a půdy, když zkoušejí nové nápady.
Jenže mezi zahradníkem a jeho stromy je podstatný rozdíl, stejně jako mezi vynálezcem a jeho strojem, chemikem a jeho prvky, zemědělcem a jeho zrním! Socialista se upřímně domnívá, že stejný rozdíl je mezi ním a lidstvem!
Není divu, že autoři devatenáctého století se dívají na společnost jako na umělý výtvor geniality politika-zákonodárce.
Tato představa se zahnízdila v hlavách všech myslitelů a slavných spisovatelů této země jako produkt klasického vzdělání.
Všichni nahlížejí na vztah mezi lidmi a zákonodárci jako vztah mezi hrnčířem a jeho jílem.
Navíc, i když se socialisté uvolí připustit, že lidé mají v srdci zakódovanou vůli samostatně jednat – a že lidský rozum obsahuje princip schopnosti volby, pak považují tyto Bohem dané schopnosti za neblahé a domnívají se, že tyto dva motory ženou lidi do nevyhnutelné záhuby. Předpokládají, že kdyby se popustila uzda těmto sklonům v oblasti náboženství, skončilo by lidstvo v atheismu, v oblasti školství, dospělo by k nevědomosti, a v oblasti výroby a směny, zahynulo by v chudobě.
Podle těchto autorů je jediným štěstím, že existuje několik lidí, kteří se nazývají zákonodárci a politici, kteří mají shůry nadání směřovat k pravému opaku, a to nejen pro sebe, ale i pro všechny ostatní.
Zatímco lidstvo směřuje ke zlu, oni prahnou po dobru; zatímco lidstvo kráčí směrem k temnotě, oni jdou za světlem; zatímco lidstvo se utápí v neřestech, oni si libují v ctnostech. Na základě toho se pak dožadují státní moci, aby mohli svým správným myšlením nahradit myšlení lidského pokolení.
Stačí náhodně otevřít libovolnou knihu o filosofii, politice či historii, a uvidíme, jak hluboko je tato představa (která vyvstala z klasického studia a zplodila socialismus) v naší zemi zakořeněná – myšlenka, že lidstvo je pouhá neživá hmota, která získává život, uspořádání, morálku a prosperitu z moci státu, že lidstvo směřuje k úpadku a z této cesty je vytahováno jen magickou rukou zákonodárce. Klasické konvenční myšlení všude hlásá, že nad pasivní společností bdí tajemná moc zvaná zákon či zákonodárce, případně označovaná mlhavějším a pohodlnějším výrazem oni – oni zavedli, zavedlo se, bylo zavedeno. Tato moc je prý hybnou silou pro lidstvo, jež oživuje, obohacuje a mravně pozvedá.
