Patent je nástroj, kterým stát vytváří zvláštní druh vlastnictví – vlastnictví k myšlence jak řešit určitý technický problém. Myšlenka se na rozdíl od hmotných věcí rozprostírá po celém prostoru, kde se takové vlastnictví uznává, tedy po celém území státu, kde byl patent udělen. Majitel patentu se tak jako výlučný uživatel takové myšlenky (s drobnými výhradami, jimiž se kvůli nedostatku místa nemůžeme zaobírat) stává monopolistou, protože před patentem není v dané zemi úniku; je možné pouze hledat stát, kde nebyl na takovou myšlenku udělen nebo čekat dlouhá léta, než zanikne. V tom patent pro zastánce klasického liberalismu představuje nepochybnou intelektuální výzvu – na jednu stranu vyvolává respekt svou tváří představující vlastnictví, jeho druhá monopolistická tvář však vyvolává pochybnosti.
Výnosy, náklady a právo na majetek
Problém patentu vystihuje následující příklad. Představme si pravěké boje o oheň. Kmen si pečlivě střežil oheň a nepřál si, aby si jiný kmen o jejich zdroj připálil svůj oheň, protože by tak ztratil konkurenční výhodu. Ukořistění ohně nepřipraví první kmen o majetek – a druhému kmeni pomůže. Pokud je však oheň získán násilím, budou principy svobody porušeny tím, že vetřelec vstoupí bez dovolení na území sousedního kmene. Objeví-li jeden kmen metodu rozdělávání ohně třením dřev, může to provádět v tajnosti a dbát o to, aby se sousední kmen o tomto způsobu nedověděl. Tajné odkoukání metody (špionáž) by bylo v rozporu s právem na majetek.
Jiným případem však je situace, kdy by se způsob rozdělání ohně ukrývat nedal, kdy by užívání ohně bylo zároveň zveřejněním způsobu, jak si jej obstarat. Bylo by oprávněné požadovat po nějaké vyšší autoritě, aby i přesto jiným v užívání takového poznatku bránila? Je naprosto přirozenou věcí svobody volby snažit se ukrýt vynález a je racionální zvažovat, nakolik se mi to vyplatí. Je ale slučitelné se svobodou používat státní moc k tomu, aby jiným bylo bráněno ve využívání veřejně známých myšlenek?
Veřejným využitím technického vynálezu produkuje jeho objevitel externalitu. Externalita je produkt vznikající jako vedlejší efekt, aniž by si jej někdo objednal. Jeho produkci nelze zabránit dokonalým ohrazením vlastního majetku.Negativní externalitou je např. hluk ze silnice doléhající na sousední pozemky, pozitivní externalitou může být příjemná hudba, která doléhá na můj pozemek, aniž bych za ni platil. Proti negativní externalitě bude patrně dotčená osoba protestovat a žádat satisfakci, pozitivní externalitě se bránit nebude. Pozitivní externalita je produkována tehdy, jestliže nelze – nebo se nevyplatí – jejímu dopadu na okolí zabránit.
Využíváním vynálezu dává jeho objevitel okolí zcela dobrovolně najevo základní principy jeho fungování. Realizace vynálezu je zkrátka zase jen věcí zvažování nákladů (na utajení) a výnosů (z rozšíření). Navíc, v případě, že předmětem vynálezu je způsob výroby (chráněn dnes tzv. způsobovým patentem) zůstává nápad snadno utajen i přes rozšíření výrobku.
Původ patentu je v královském regálu
V tomto bodě bude užitečné podívat se na původ patentu. První zmínky pocházejí z 15. století z Benátek a Anglie, nejdelší nepřetržitou historii má však patent v Anglii. Anglický parlament poměrně dobře kontroloval královskou moc při výběru daní, což ji obzvláště na počátku 17. století, kdy se Jakub I. ocitl ve značné finanční tísni, nutilo hledat jiné cesty příjmu. Udělování monopolů započalo ve větší míře již za Alžběty I., nicméně za Jakuba I. dosáhlo rozměrů, které vyvolávaly silný odpor občanů – monopoly byly udělovány na výrobu či dovoz zcela obvyklého zboží, obzvláštní zlobu vyvolával monopol na výrobu mýdla, jehož kvalita se pochopitelně zhoršila. I soudy shledávaly udílení monopolů protizákonným. Král byl donucen udělené patenty zrušit a prohlásit, že „monopoly jsou v rozporu s našimi zákony“. Zákaz monopolu se nevztahoval na nové vynálezy, pokud to nebylo proti zákonům země a ke škodě státu. Požadavek na novost vynálezu se v roce 1624 dostal i do zákona zvaného Statute of Monopolies, který lze označit za první patentový zákon. Patent se podle něj uděloval na 14 let, přičemž nesměl být proti zákonu země ani „škodlivý pro stát zvýšením domácích cen zboží nebo poškozením trhu.“
Myšlenka patentu se od té doby pochopitelně vyvíjela, takže dnes vynález, aby na něj mohl být udělen patent, musí splňovat 3 základní kriteria. Musí jít v prvé řadě o myšlenku novou, a to novou na celém světě a kdykoli v historii; kdyby se tedy přišlo na to, že ji již někdo zveřejnil v dobách toho nejstaršího Egypta, patent by udělen být nemohl. Za druhé musí taková myšlenka mít tzv. vynálezeckou výši, musí obsahovat něco, co přináší pokrok, něco, co by jen tak někoho nenapadlo. A za třetí musí být průmyslově využitelná, čímž se myslí i využití v zemědělství apod.
Je patent užitečný?
Užitečnost patentu je dokládána tím, že důsledná ochrana duševního vlastnictví umožňuje technologický rozvoj. Tento argument je při bližším zamyšlení povážlivě slabý. Mnoho vynálezů, a to zcela zásadních, vzniklo totiž bez patentové ochrany. V podstatné části Evropy nebylo donedávna možno udílet patenty na chemicky vyrobené látky, léčiva a potraviny – patentovat se daly pouze způsoby, jak takové věci vyrobit, snadno se však daly najít jiné, nechráněné způsoby. Přitom ale právě z této oblasti pocházejí naprosto zásadní vynálezy léčiv, farmaceutický průmysl vysloveně vzkvétal. Nynější vzestup amerických farmaceutických firem není zapříčiněn tím, že tam bylo vždy možno léčiva patentovat jako taková, ale prostě přesunem vědy, která, stejně jako umění jde tam, kde jsou peníze. Těžko by se dalo obhájit tvrzení, že za vším je patent – patentová ochrana ostatních druhů vynálezů byla a je v Evropě prakticky stejná jako v USA, přitom i v těchto oblastech Evropa proti USA ztrácí stejně jako ve farmacii.
Dále je možno namítat, že udělení monopolu spíše oslabuje vynálezeckou činnost. Dosavadní zkušenost je taková, že státem zavedený monopol vždy zhoršuje výkon, tedy i výkon při vynalézání. Doba platnosti patentu ve většině významných zemí je dnes 20 let od podání přihlášky vynálezu. Každý si asi umí představit, jak činorodé by byly firmy při době platnosti patentu 100 let. Zrušení patentů je myšlenka dnes téměř nevyslovitelná – nicméně, jak by asi reagovali vlastníci firem? Zbavili by se vlastnictví, nebo by svým podřízeným sdělili ono slavné „Musíte se víc snažit, pane správče“? Nepochybně to druhé, už z toho důvodu, že by jim nic jiného nezbývalo. Navíc je přeci dobře známo, že být na trhu první přináší podstatnou konkurenční výhodu, kterou lze udržet i po velmi dlouhou dobu.
Pochybnosti o přínosu patentu a autorských práv předkládá ve velmi stručné zmínce i Milton Friedman ve své publikaci Kapitalismus a svoboda. Poukazuje na to, že existuje spousta „vynálezů“, které nelze patentovat – například vynález obchodního domu. Lidské úsilí je tak směrováno k těm vynálezům, které patentovat lze. Uvedení autorských práv vedle patentu je však do určité míry zavádějící. Mezi právy autorskými a právy z patentu je jeden podstatný rozdíl. Zatímco píseň Yesterday by bez Paula McCartneyho nikdy nevznikla, nikdo ji před tím ani nepotřebov
al ani po ní netoužil, tak u vynálezů je jen otázkou času, kdy budou vykonány. Prof. William R. Cornish, profesor práva duševního vlastnictví a President of Magdalene College, Cambridge University, ve své přednášce na PF UK přirovnal vynálezeckou činnost k soutěži o to, kdo první utrhne hrušku, která se všem vynálezcům objevuje před očima. Otázka, zda je odměna v podobě dvacetiletého monopolu odpovídající, tu vyvstává dosti zřetelně. Z toho příměru je jasné, že vynález je obvykle jen průmyslovým využitím myšlenek, které akademická obec celého světa dnes a denně zveřejňuje. Jinými slovy – žárovka by vznikla i bez Edisona, jakkoliv tím není možné snižovat jeho vynikající schopnosti.
Přehlížet nelze také ani náklady, které společnost nese při ochraně práv z patentu. Přihláška vynálezu, což je obvykle několik desítek až stovek stránek, musí být na patentovém úřadě prozkoumána průzkumovým inženýrem, který by měl mít vynikající znalost oboru. I přes jistou míru integrace v patentové oblasti stále obecně platí, že se přihlášky vynálezů podávají v každé zemi, kde o to vynálezce stojí, takže tím se počet průzkumů shodné věci násobí. Stejně tak je potřeba přihlášku vynálezu v každé zemi přeložit do národního jazyka, což stejně tak vyžaduje člověka s velmi dobrou znalostí oboru. K tomu se musí přičíst práce odborníka, který přihlášku vynálezu sestaví. Odborné schopnosti těchto lidí pak při samotném vynalézání chybí.
Technologický vývoj, který lze pozorovat v zemích s vyspělou patentovou ochranou, není podle všeho tedy důsledkem silné patentové ochrany, je spíše její příčinou. Technologicky vyspělé firmy jsou prostě dost bohaté a vlivné, takže dokáží svůj zájem prosadit. Krásným příkladem jsou zákony umožňující ochranu topografií polovodičových výrobků (čipů). Ty přišly na svět teprve poté, co se v této perspektivní oblasti dosáhlo značných úspěchů. V České republice rovněž takový zákon již skoro 10 let platí, vznik výrobců mikročipů v ČR rozhodně nepřivodil.
Pokud by vlády nalezly odvahu patent a jemu podobné způsoby ochrany průmyslových vynálezů zrušit, situaci na trhu by tím značně projasnily a k tomu by si mohly ušetřit mnohé ze svých „protimonopolních“ zásahů, které obvykle přinášejí jen další omezení svobody.
