Než se začnu věnovat fenoménu podnikatele, budu se stručně zabývat otázkou zdrojů příjmu. O rozdělení příjmů se občas hovoří tak, že to vypadá, jako by existoval nějaký distributor peněz. Proto si někdo může myslet, že důvod, proč někteří občané mají vyšší příjem než jiní, je že distributor je rasista, sexista nebo zástupce nadnárodní korporace, který rozděluje peníze nespravedlivě. Nebo si někdo může myslet, že někteří lidé jsou bohatší než jiní proto, že se prostě dostali k hromadě peněz dřív a sebrali z ní nespravedlivý díl. V obou případech se nabízí, aby vláda nespravedlivý díl odebrala a předala jej řádným majitelům – neboli, aby zajistila přerozdělení příjmů. I když ve skutečnosti nikdo takhle zdroje příjmů nepopisuje, logika argumentů zastánců přerozdělování takovou představu implikuje.
Ve skutečnosti, ve svobodné společnosti se příjem vydělává prostřednictvím uspokojování potřeb a obsluhování spoluobčanů. Posekám vám trávník, opravím střechu, nebo vaše děti budu učit ekonomii – a vy mi za to dáte peníze. Na peníze tak můžeme nahlížet jako na stvrzenky za vykonanou práci. Když mám v rukou tyto stvrzenky za vykonanou práci, můžu s nimi jít do supermarketu a požádat o kilo hovězího nebo karton piv, které přichystali jiní spoluobčané. Prodavač by mi mohl říct: „Chcete něco, co vyrobili vaši spoluobčané. Chcete, aby vám posloužili – ale posloužil jste nějak vy jim?“ Na to můžu říct: „Posloužil.“ A prodavač by mohl říct: „Tak to dokažte!“ V tu chvíli vytáhnu své stvrzenky za vykonanou práci – čili peníze, které jsem obdržel za posekání trávníku mých spoluobčanů.
Přerozdělování jako legalizovaná krádež
Tato morálka spočívající na podmíněnosti služby od ostatních předchozí mojí službou druhým má samozřejmě alternativu: Vláda mi může říct: „Pane Williamsi, nemusíte posloužit spoluobčanům, abyste žádal jejich služby. Dokud budete poslušný vládě, budeme vašim spoluobčanům brát jejich výrobky a dávat je vám.“
Je jisté, že někteří lidé jsou v obsluhování druhých efektivnější. Dokážou tedy získat více stvrzenek za vykonanou práci (tj. vyšší příjem) a mohou tudíž požadovat více služeb od svých spoluobčanů. Vezměme si třeba Luciana Pavarottiho. Proč má o tolik vyšší příjem než já? Je to kvůli tomu, že lidé diskriminují. Jste ochotní dát 75 dolarů, abyste ho slyšeli zpívat árii z La Boheme, ale kolik byste asi byli ochotní dát za to, abyste to slyšeli zazpívat mě? Ti, kdo by označili Pavarottiho příjem za nespravedlivý a chtěli by, aby vláda zasáhla a přerozdělila část jeho příjmu ostatním, v podstatě říkají: „Nejsme ochotní smířit se s rozhodnutím milionů lidí, kteří na principu dobrovolnosti jednali tak, že výsledkem byl vysoký příjem pro Pavarottiho. Jsme s to použít donucovací nástroje státu, abychom vyrušili efekt těchto dobrovolných rozhodnutí lidí a příjem přerozdělili.“ Mohu jen dodat, že přerozdělování příjmů je jednoduše legální verze činnosti, kterou normálně dělá zloděj – tedy sebrat řádně nabyté vlastnictví jedné osobě ve prospěch jiné osoby. Základní rozdíl mezi zlodějem a parlamentem spočívá v tom, že parlament to dělá na základě zákona.
V důsledku levicové propagandy nebo neschopnosti domýšlet existuje vžitá představa, že z kapitalismu profitují jen bohatí. Že je to nesmysl, jsem prokázal již mnohokrát. Můžeme v tom pokračovat. Bohatí si zábavu mohli dovolit vždycky, ale až rozvoj rozhlasových a televizních stanic přinesl zábavu i k obyčejným lidem. Bohatí nikdy nemuseli prát a žehlit prádlo či vyklepávat koberce. Až masová výroba praček, oblečení, co se nemusí žehlit a vysavačů osvobodilo i obyčejné lidi od uklízecí dřiny. Auta, telefony či počítače si kdysi mohli dovolit jen bohatí. Dnes mají v Americe tyto věci skoro všichni. Přímým impulsem technologických inovací a pokroku je dnes – jako kdykoliv v minulosti – podnikatelské usilování o zisk a ekonomika založená na konkurenci. Jak ukázali ve svém článku „Nejúžasnější století“ v roce 1999 Stephen Moore a Julian Simon, během 20. století se průměrná doba dožití zvýšila ze 47 na 77 let, úmrtí na nakažlivé nemoci se snížilo ze 700 na 50 na 100 tisíc obyvatel, podíl lidí pracujících v zemědělství se snížil z 35 na 2,5 procenta, vlastnictví auta stouplo z 1 procenta na 91 procent populace. Majetek domácností vzrostl mezi roky 1945 a 1998 ve stálých cenách z 6 bilionů dolarů na 41 bilionů dolarů.
Podívejme se na další faktor, který bývá téměř ignorován. Bohatství generované prostřednictvím svobodného podnikání přispívá k větší civilizovanosti společnosti. Téměř po celou dobu existence lidstva musel člověk trávit většinu času zajišťováním základních životních potřeb. Nejoptimističtější vyhlídkou běžného občana v předindustriální společnosti bylo – a dodnes na mnoha místech Země je – sehnat dostatek prostředků pro přežití do dalšího dne. Vzestup kapitalismu, který podporuje růst lidské produktivity, umožnil trvalý ekonomický pokrok. Důsledkem je, že již není nutné trávit celé dny pouhým sháněním obživy. Lidé mohou zajišťování základních potřeb věnovat stále méně denního času. To jim umožňuje využívat čas ke kulturnímu a duchovnímu rozvoji.
Jinými slovy, vzestup kapitalismu umožnil postupné šíření civilizace na více a více lidí. Více lidí má dnes čas na čtení, studování, a poznávání okolního světa. Větší bohatství lidem umožňuje věnovat se umění, dovolit si rekreaci, věnovat se všemožným aktivitám, a zabývat se aktivitami, které dříve byly vyhrazeny jen bohatým. Jak toho všeho bylo dosaženo? V tržním systému se zisky z podnikání odvíjejí od výkonu. Zisku se dosahuje v procesu objevování toho, které lidské tužby ještě nebyly uspokojeny a nacházení způsobů, jak tyto tužby uspokojit co nejlépe.
Usilování o zisk je vždy morální a prospěšné
Když Adam Smith hovořil o motivacích podnikatele, uvedl: „Podnikatel, směřuje podnikání tam, kde přináší nejvyšší hodnotu … jde mu jen o jeho vlastní zisk, a v tom je, tak jako v mnoha jiných případech, veden jakousi neviditelnou rukou, aby dosahoval cílů, které nebyly původně jeho záměrem.“ To dobře sedne i na podnikatele jako Thomas Watson, zakladatel IBM. Ten dříve nepředstavitelný pokrok v oboru počítačů, jaký jsme mohli pozorovat v uplynulých desetiletích, je přímým důsledkem metod zajišťujících přesné a rychlé zpracování velkých objemů dat. Firma IBM je od třicátých let 20. století na špičce ve vývoji počítacích strojů. Obrovský prospěch, který dnes z počítačů máme, určitě nebyl cílem Thomase Watsona a jeho následovníků. Dělali to pro zisk.
Zisk se stal téměř sprostým slovem. Proto se chvilku věnujme obrovské úloze zisku ve svobodné tržní ekonomice. Firmy si berou jako zisk (po zdanění) jen asi šest centů z dolaru. Největší díl, 60 centů z vydělaného dolaru jde na mzdy. V roce 2002 dokonce dosáhly zisky po zdanění asi 5 procent, zatímco na mzdy padlo 71 procent tržeb.
Nejprve se budu věnovat tomu, čemu se říká normální zisk, a poté se budeme zabývat citlivějším tématem, „mimořádného zisku“, který někdy lidé označují jako „nestydatý“. Normální zisk odpovídá nákladům ušlé příležitosti, který plyne z toho, že podnikatel využívá své schopnosti při produkci nějakého statku. Normální zisk se tedy rovná příjmu, který by podnikatel získal jako nejlepší možnou alternati
vu, kdyby řekněme investoval do jiného podnikání. Tak jako je nutné platit mzdy, nájem a úroky k najmutí práce, půdy a kapitálu, musí se zaplatit i normální zisk, aby byly poskytnuty služby podnikatele – rozhodování, inovace a riziko – tedy faktory, které vedou k ekonomickému pokroku.
To, zda podnikatel dosáhne zisku, závisí v podstatě na dvou věcech. První je, zda produkuje zboží a služby, kterých si spotřebitelé cení a jsou za ně ochotní platit, druhou podmínkou je, zda při produkci zboží využívá vzácné zdroje nejefektivnějším možným způsobem.
Na následujícím příkladu můžeme vidět, jak je zisk důležitý k tomu, aby vytvářel motivace k tomu, aby na trhu byly služby a zboží, které spotřebitelé chtějí. Vzpomeňme si, jak v roce 1985 přišla Coca Cola s „novou“ colou. Lidem se ale tato inovace nezamlouvala a radost z ní měl jen prezident konkurenční Pepsi Coly. Kdo přiměl Coca Colu vrátit se k produkci „staré“ coly? Parlament, vláda, soudy, prezident či ministři? Oni jednali v zájmu konzumentů limonád? Nikoliv – byl to signál negativního zisku (tj. ztráty), který přiměl Coca Colu začít zase nabízet „starou“ colu. Jednou z úloh zisku je tudíž odhalovat, co si spotřebitelé přejí a poopravovat chybná rozhodnutí výrobců.
Zisk také nutí výrobce nakládat se zdroji rozumně. Pokud výrobci se vstupy plýtvají, budou mít vyšší výrobní náklady. Aby tyto vyšší náklady pokryli, museli by nabízet zboží za vyšší ceny, než jaké jsou spotřebitelé ochotní platit. Netrvalo by dlouho a firma by zaznamenala neudržitelé ztráty a musela by opustit trh. Tím by se zdroje uvolnily pro jiné, kteří by je dokázali využívat hospodárněji. Tento proces je zmařen, pokud vláda nabídne úhradu ztrát ve formě zvýhodněných půjček, dotací nebo ochranářství ve formě cel či dovozních kvót pro konkurenci ze zahraničí. Vládní „pomoc“ umožňuje krachujícím firmám pokračovat v mrhání zdroji. V tomto kontextu je nutné připomenout, že krach firmy neznamená, že se její produktivní zdroje vypaří. Znamená to, že je bude moci konečně využívat někdo jiný.
Vysoké zisky při povodni
Takzvaný mimořádný zisk je zisk vyšší, než na úrovni, která umožňuje podnikateli zůstat na trhu. Takový zisk má ale důležitou sociální funkci. Slouží jako signál toho, že se objevily neuspokojené lidské potřeby. Jedním z nejlepších příkladů je role mimořádného zisku objevujícího se jako důsledek povodní, nebo jiné přírodní katastrofy, a který je často odsuzován jako předražování. Při přírodních katastrofách dochází k náhlé změně ve vzácnosti statků, která se odrazí ve zvýšení cen zboží a služeb. Představme si čtyřčlennou rodinu, které povodeň zničí dům. Kdyby ceny zůstaly na úrovni před povodní, mohli by se rozhodnout pronajmout si v hotelu dva propojené pokoje. Když ale přijedou do hotelu a vidí, že se ceny zvýšily na dvojnásobek, prostě se rozhodnou stěsnat se do jednoho hotelového pokoje. Jejich rozhodnutí ovlivněné cenou znamená, že jedna místnost zbyde na další rodinu, která má poškozený dům a která také potřebuje přečkat noc v hotelu. Vyšší ceny dávají lidem motivaci nakládat se vzácnými zdroji co nejhospodárněji.
Když Floridu postihl hurikán Andrew, hrály mimořádné zisky životně důležitou, byť nedoceňovanou roli. Díky těmto ziskům se stavební dřevo, které původně směřovalo na středozápad, západ a severovýchod Spojených států, najednou začalo vozit na Jižní Floridu, kde bylo zapotřebí nejvíc. Pily zvýšily produkci, řidiči kamionů pracovali přesčas, jen aby zvýšili dostupnost dřeva a dalších stavebních materiálů na Floridě. Když všechno to dřevo začalo směřovat na jih, rostly jeho ceny i v ostatních částech země, čímž odrazovaly od jeho využití k „méně důležitým“ užitím, jako např. vylepšování bytů. Není snad oprava pobořených domů důležitějším využitím dřeva?
Co přimělo tyto účastníky trhu konat ve společenském zájmu, čili obětovat nebo odložit alternativní využití stavebního dřeva? Odpověď odhaluje patrně nejúžasnější rys celého procesu. Zvýšení cen a příležitost dosahovat vyššího zisku povzbudila lidi dobrovolně dělat to, co bylo ve společenském zájmu: pomáhat bližním dostat se z neštěstí.
Na tomto místě mi dovolte říci pár slov o moderním trendu horování za tzv. společenskou odpovědnost firem. Mají firmy společenskou odpovědnost? Ano – a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman to vystihl nejlépe, když v roce 1970 uvedl: „Firmy mají jen jednu jedinou společenskou odpovědnost – využívat zdroje s cílem zvyšovat svůj zisk – za podmínky, že dodržují pravidla hry, neboli neprosazují omezování konkurence a neuchylují se k podvodům.“
Jedině živí lidé mají odpovědnost, a nikdy firmy. Generální ředitel je zaměstnanec, najatý akcionáři. Pokud to vedení firmy nechápe, a je ochotné zabývat se aktivitami, které nesouvisí s cílem dosahování zisku, bude výsledkem nižší výnosnost kapitálu, nižší národní produkt, jakož i vyšší ceny pro spotřebitele.
Kdyby nám šlo skutečně o potřeby lidí, a ne o útočení na ziskové firmy, měli bychom obrátit naši pozornost na vládní a neziskové společnosti. Dobrým příkladem jsou státní školy. Mnohé mrhají zdroji a nabízejí chabé služby, zatímco vedení, učitelé a další zaměstnanci si vždy hladce dohodnou zvýšení platů a zákazníci (resp. daňoví poplatníci) jsou zatěžováni stále více. Na rozdíl od jiných služeb se státní školství nemusí podřizovat přísné disciplíně zisku, a proto postrádá zřetelnou odpovědnost vůči zákazníkům. Stejné je to se státní poštou. Její služby jsou často nekvalitní a obsluha nevrlá. Přitom její manažeři a zaměstnanci mají stále rostoucí mzdy a zákazníci platí za služby stále více. I zde mohou přání zákazníků s klidem ignorovat, protože nečelí přísné disciplíně zisku.
Takový je Williamsův zákon: Chybí-li motivace zisku, roste pravděpodobnost, že přání lidí budou ignorována. Kdyby někdo uspořádal průzkum, se kterými službami jsou lidé nejvíce spokojeni a se kterými jsou nejvíce nespokojeni, ziskové organizace (supermarkety, videopůjčovny, prodejny počítačů) by dominovaly prvnímu seznamu, zatímco neziskové organizace (školy, dopravní inspektoráty) by se dostaly na druhý seznam. Ve svobodné společnosti je usilování o zisk a sloužení lidem jedno a to samé.
