Lidé běžně říkají skutečné hlouposti. Jakoby se téměř zbláznili nebo přinejmenším ignorovali prostá fakta. Jako třeba:Násilím se nic nezmůže! Je přitom zjevné, že násilí je velmi efektivní způsob, jak něčeho dosáhnout. Podívejme se na pár příkladů. V roce 1776 se násilím rozhodlo, zda 13 amerických kolonií nabude nezávislost, nebo zůstane podmaněno králi Jiřímu. V r. 1865 se násilím rozhodlo, zda tu bude na jedné straně Konfederace a na druhé Unie, nebo zda tu bude jen jediná Unie. Mezi roky 1941 a 1945 násilí vyřešilo otázku, zda budou Japonci kontrolovat Dálný východ a zda Německo bude ovládat Evropu. Násilí rozhodlo, jestli budou zem, která se nyní nazývá Spojené státy, vlastnit a ovládat američtí Indiáni, nebo jestli to budou evropští osadníci a jejich potomci. Násilí ve skutečnosti vyřešilo otázku práv k půdě vlastně všude.
Násilí a hrozba násilí řeší nejen otázku užívání půdy, ale i jiné otázky. Já např. nemám problém s placením ústavou svěřených funkcí federální vlády – těch, které vyjmenovává Ústava Spojených států. Nesouhlasím ale s tím, aby se můj výdělek používal na podporu zemědělců, na krachující banky a dávky chudým. Ti, kdo takto mají užívací práva k mým příjmům, je získali vyhrožováním, zastrašováním a násilím. Kongres Spojených států mi v podstatě vzkazuje „Pane Williamsi, pokud nám dobrovolně nedáte váš výdělek na podporu zemědělců, bank a chudých a kohokoliv dalšího, o kom to uznáme za vhodné, použijeme násilí, abychom Vám vzali vaši výplatu a další majetek, který vlastníte.“
Leckterý čtenář si možná pomyslí, že přeháním. Jaký ale myslíte, že bude výsledek následujícího scénáře? Na daňové přiznání připíšu: „Uznávám svoji odpovědnost zaplatit podíl na ústavně svěřených funkcích federální vlády. Tento podíl odhaduji tak na jednu třetinu toho, co podle vás dlužím. Nezaplatím vám na činnosti, které vám nesvěřuje Ústava.“ Co se stane? Finanční úřad mi vyměří pokutu a bude požadovat, abych zaplatil vše, co podle nich dlužím. Odmítnu to. Finanční úřad pak prohlásí: „Zabavíme vám váš dům.“ Odpovím jim: „Ne, nezabavíte. To je můj dům.“ Pak pošlou agenty s automatickými zbraněmi, aby mi dům zabrali. Zůstanu uvnitř a budu dům bránit. Agenti Kongresu Spojených států mě zastřelí.
Skutečností je, že násilí je natolik účinným a cenným prostředkem k vyřešení mnoha různých věcí, že k jeho užití chce mít většina vlád monopol.
Říká se taky jiná hloupost: Je špatné vydělávat na neštěstí druhých. Nesmyslnost takové věty bude zřejmá, když si uvědomíme, k čemu by asi vedlo, kdybychom vydělávání na neštěstích druhých zakázali. Lidi občas potká neštěstí – když si např. zlomí ruku nebo nohu při lyžování. Chirurgové, kteří zlomené kosti spravují, zjevně na neštěstí druhých vydělávají. Vsadím se, že majitelé autodílen si mnou ruce, když si čtou zprávy o blížící se sněhové bouři. Očekávají více bouraček a mají vyhlídku na vydělání na neštěstí druhých. Jako profesor ekonomie také vydělávám na lidském neštěstí – těch, co nerozumí ekonomii. Takže co myslíte? Měli nebo neměli bychom postavit vydělávání na neštěstí druhých mimo zákon?
Pak existuje ještě jedno stupidnější tvrzení: Když vzniká konflikt mezi majetkovými právy a lidskými právy, mít mají lidská práva přednost. Nejdřív se shodněme, že majetek žádná práva nemá. Např. počítač, na kterém píšu tento článek nemá žádná práva, ani židle, na které sedím, nemá žádná práva a nemá je ani pozemek, na němž je postaven můj dům. Pouze lidé mají práva. Mezi tato práva patří majetková práva. Já mám právo používat svůj počítač, svoji židli, svůj dům a pozemek dle libosti, pokud tím nenarušuji práva druhých.
„Právo“ je vůbec pojem, který se začal používat úplně nesmyslně. Kolikrát slyšíme lidi – a hlavně politiky – hlásat právo na slušné bydlení, právo na lékařskou péči či právo na vzdělání. To nejsou práva, aspoň ne v normálním smyslu tohoto pojmu. Práva jsou něco, co existuje mezi lidmi souběžně. Práva navíc nemohou znamenat uvalení žádného pozitivního břemene na druhé. Např. mé právo na svobodu projevu a svobodu pohybu existuje současně s vašimi právy na to samé. Užití mých práv na svobodu projevu a svobodu pohybu nijak nesnižuje vaše práva na totéž a neuvaluje na vás žádné pozitivní břemeno, pouze nesmíte zasahovat do práv druhých.
Naproti tomu, kdybych měl mít právo na slušné bydlení bez ohledu na to, zda si ho mohu či nemohu dovolit, tak by takové „právo“ (neexistuje-li žádný Santa Claus nebo pohádkový dědeček, kteří by mi to věnovali z čistého nebe) znamenalo uvalení břemene na jiné lidi ve formě daní, které by se na to musely platit. Potom moje „právo“ na slušné bydlení nebo na cokoliv dalšího, na co jsem si nevydělal, znamená, že někomu druhému se zhorší bydlení či bude mít omezená práva na něco jiného. Uplatnění takového pomateného výkladu pojmu „právo“ na právo svobody projevu a svobody pohybu by znamenalo, že byste byli povinni mi zaplatit mikrofon, rádio a televizi nebo sál, abych mohl hlásat své názory. Mé právo na svobodu pohybu by znamenalo, že byste mi museli zaplatit letenku a náklady na stěhování.
Lepší termín pro „právo“ slušně bydlet, právo na zdravotní péči či vzdělání je „přání“ Kdybychom používali pojem „přání“ místo „právo“, klidně bych souhlasil s většinou ostatních – vždyť i já si přeju, aby každý měl slušné bydlení, lékařskou péči a dobré vzdělání.
John Milton předpověděl, „Když v některé zemi začne chřadnout jazyk, kterým se lidé domlouvají, bude rychle následovat také úpadek národa.“