Co prohibicionisté nechápou na jednom z největších moderních vynálezů
Tohle je seznam věcí, které jsou tlustší než obyčejná plastová taška: pramen vlasů, nátěr barvy a lidská rohovka.
Polyetylen s vysokou hustotou je zázrakem materiálové vědy. Přestože váží méně než pět gramů, dokáže jedna z něj vyrobená taška udržet skoro osm kilogramů, což je víc než tisícinásobek její vlastní váhy. Při ceně dvacetník za kus jsou tak plastové tašky dost levné na to, aby je obchody rozdávaly zadarmo, a přesto v nich utáhnete osm krabic mléka a druhý den do nich ještě zabalíte odpadky.
A přesto, jakmile se v potravinách začali ptát na otázku „plastovou, nebo papírovou?“, stal se tenhle moderní zázrak trnem v očích environmentalistů, politiků a dalších dezinformovaných chytráků (byť jim neupírám dobré úmysly). Ve více než 200 municipalitách a tuctech zemí rozdávání plastových tašek v obchodech s potravinami zakázali nebo ostře zdanili – je to boj táhnoucí se od San Francisca po Jižní Afriku, přes Bellingham až do Bangladéše. A každý region nabízí svoji verzi koktejlu alarmistické rétoriky: pobřežní oblasti viní tenké tašky ze všeho od zadušených mořských želv po tající ledy, zatímco vnitrozemské kraje zdůrazňují roli plastových pytlíků ve znečištění měst a dělají z nich symboly bezmyšlenkovitého konzumu.
Když se ale podíváme na fakta a čísla pořádně, objevíme vědu postavenou na hodně vratkém základě a nekritickém opakování neuvěřitelných statistických údajů. Ty se přitom šíří ve jménu především estetické a symbolické konzervace přírody.
Jak to, že se jeden z nejefektivnějších a nejšetřivějších vynálezů 20. století stal environmentalistickým strašákem?
Vynalézt
Když jste si před rokem 1800 něco koupili nebo s někým něco vyměnili, tak jste na odtažení domů byli sami. Lidé po městě chodili s košíky kvůli menším věcem a na větší brali kárky. Kolem špinavých nebo křehkých předmětů (třeba masa nebo pečiva) omotávali plátno a jiné pevné látky. A to bylo v době, kdy ještě teorie, že nemoci jsou způsobeny mikroby, nebyla obecně přijatá a na každém rohu nestály laundromaty.
Na začátku 19. století papír zlevnil natolik, aby ho obchodníci byli ochotni používat k balení zboží. Takovéto balíčky začali převazovat šňůrami – což byl obrovský skok jak v pohodlí, tak v hygieně. Papírová taška byla sice vynalezena už v roce 1850, ale teprve o více než 20 let později Margaret Knightová postavila stroj, který uměl papír nařezat, složit a slepit do kýženého tvaru s rovným dnem. Přestože se modernímu spotřebiteli taška z hnědého papíru zdá jako nudná samozřejmost, zařízení na její výrobu byla velká věc: Knightová musela nejdřív vybojovat útrpnou bitvu o duševní vlastnictví původního nápadu, aby obdržela jeden z prvních patentů udělených ženám vůbec. Za její úsilí ji později vyznamenala samotná královna Viktorie. A přestože postupem času cena papírové tašky klesala, její pevnost stoupala a dostala ucha, jinak se prakticky nezměnila a trhu s pomůckami na tahání věcí vládla dalších 100 let.
Mezitím si německý chemik Hans von Pechmann začal hrát v laboratoři s metanem a éterem a v roce 1898 si všiml voskové sraženiny, kterou dnes známe jako polymetylen. Naneštěstí nikdo nevěděl, co si s mazlavou hmotou počít, a tak trvalo dalších 30 let, než chemici firmy DuPont narazili na podobnou látku, totiž polyetylen. Tentokrát Britové vymysleli, že se dá použít k izolaci radarových drátů – a plast si tak odsloužil nasazení v druhé světové válce. Roku 1953 Karl Ziegler z Institutu císaře Wilhelma (později z očividných důvodů přejmenovaného na Institut Maxe Plancka) vynalezl extra hustou verzi polyetylenu, dnes známou jak HDPE. Nejenže se HDPE brzy začalo používat na výrobu trubek, ale Ziegler za svůj objev o deset let později obdržel Nobelovu cenu.
Ale skutečným hrdinou (nebo padouchem, záleží na vašem úhlu pohledu) našeho příběhu je muž jménem Gustaf Thulin Sten. Právě tenhle zaměstnanec švédské firmy Cellopast jako první dostal nápad prorazit do strany supertenkých trubic z HDPE díry, čímž vytvořil dnes všudypřítomné průzračné plastové tašky, které tak rádi používáme (nebo zakazujeme).
V jedné knize z roku 1993, která má „odhalit skrytý život potravin a další tajemství supermarketu“, její autor a novinář Vince Staten přímo specifikuje moment, ve kterém se globální převzetí vlády plastovými taškami stalo nevyhnutelné: byla jím Konference o nových materiálech a obchodních příležitostech v potravinových obalech a koextruzi, která se konala v roce 1985 v Somersetu ve státě New Jersey. Na ní představitel firmy Chem Systems oznámil, že plastové sáčky jsou o 11,5 % levnější než papír. Svět se jako lusknutím prstu změnil, a v roce 1985 měli podle časopisu Plastics World plastové tašky naskladněny v 75 procentech (oproti deseti procentům o tři roky dříve) všech obchodů s potravinami. Otázku „Papírovou, nebo plastovou?“ ihned začali všichni každodenně slýchat, začala okupovat pointy mnoha vtipů a taky dala vzniknout spoustě hněvu.
A téměř od počátku byly plastové tašky kontroverzní. Po hojně diskutované smrti několika dětí, které se zadusily právě v nich, dali výrobci hlavy dohromady a vytvořili kampaň vzdělávající spotřebitele v bezpečnosti jejich používání, čímž se vyhnuli regulacím a přitom pomohli předejít nehodám. Zatímco obchodníci vyměňovali v zájmu vyšších zisků plast za papír, zákazníci z předměstí, kteří byli zvyklí rovnat papírové tašky do kufrů svých aut, si stěžovali. A to přesto, že obyvatelé měst oslavovali fakt, že mohou konečně pohodlně a spolehlivě nosit dvě tašky naráz.
Představitelé stále sílícího ekologického hnutí byli z počátku zmatení. Boj za zachování lesů platil v 80. letech za důležitou věc a misku vah vychyloval ve prospěch plastů. Ale fosilní paliva přitom byla taky velké ne, takže nebyl papír nakonec lepší? Jenže recyklovat oba typy tašek bylo v té době těžké. A tak debata pokračovala, zatímco nakupující se zájmem o ekologickou udržitelnost nevěděli, co si vlastně počít.
Zredukovat
V roce 2010 se plastové tašky dostaly do Guinnessovy knihy rekordů jako nejrozšířenější spotřební zboží na světě. Ale je dost dobře možné, že doba jejich vlády končí.
Před šesti lety se San Francisco stalo prvním americkým městem, které plastové tašky zakázalo, a to s odkazem na znečištění vody a problémy s likvidací odpadu. Chicago, Austin, Portland a skoro celá Havaj se v jeho odkazu zhlédla a taky začala argumentovat plýtváním, klimatickými změnami a podobnými věcmi.
Čínské úřady plastové tašky zakázaly dva měsíce před olympiádou v Pekingu, protože stejně jako vysokoemisní auta nebo nošení pyžam přes den nezapadaly do obrazu dokonalé lidové republiky. V Číně se poletujícím sáčkům říká „bílé znečištění“ a Jihoafričané mají dokonce pro tašky zachycené v křoví název: „národní květina“.
Ve Washingtonu v roce 2010 uvalili na plastové tašky pěticentovou daň pod heslem „vynech tašku, zachraň řeku“. Vyhozené tašky se totiž prý skrz kanály dostávají do řeky Anacostie a z ní až do Chesapeakské zátoky. Kalifornský pobřežní výbor už o čtyři roky dříve vyrukoval se statistikou, podle které plastové tašky a sáčky tvoří 3,8 % všeho plážového odpadu, přičemž o několik let později Kalifornská rada ochrany oceánu zvedla odhad na osm procent všech odpadků na pobřeží. A minulý rok městská rada v Dallasu odhadla podíl tašek v městském smetí na pět procent.
Ale rozsáhlá a určující studie amerického odpadu – ano, taková věc existuje – zjistila daleko nižší čísla. V roce 2009 provedl Steven Stein z Úřadu plánování přírodních zdrojů velkou anketu Udržte Ameriku krásnou, ve které zjistil, že jen 0,6 % všeho viditelného odpadu v celých Spojených státech jsou plastové tašky, přičemž ty, které dostanete v obchodech, tvoří jen část. A co ta kalifornská statistika? Pochází od Mezinárodního pobřežního výboru (ICC), jehož data vznikají, jak uvádí Kalifornský pobřežní výbor, díky „každodennímu sběru dat dobrovolníky a nejsou tak vědeckou studií“ (tenhle poznatek pochází podobně jako mnoho dalších v tomto textu ze studie, kterou provedli minulý rok Julian Morris a Brian Seasholes pro Reason Foundation – neziskovou organizaci, která publikuje magazín Reason). Ve Washingtonu v roce 2008 analýza zadaná Odborem pro životní prostředí a vypracovaná Nadací povodí Anacostie zjistila, že plastové tašky zaujímají mezi odpadem vypouštěným do řeky až třetí místo po potravinových obalech, lahvích a konzervách.
Steinova studie sice plastové tašky v kanálech našla, ale v duchu předchozích zjištění tvořily jen jedno procento všeho odpadu.
Některé z plastových tašek se samozřejmě do moře dostanou. A právě jednou z dalších věcí, kterou argumentují obhájci jejich zákazu a regulace, je bezpečí zvířat a organismů žijících v oceánech. Blue Ocean Society for Marine Conservation je jen jedna z mnoha organizací, které tvrdí, že více než milion ptáků a 100 000 mořských savců každý rok zemře kvůli znečištění plastem – ať už tím, že tašky sežerou a otráví se, nebo se do nich zamotají a uhynou.
Morris a Seasholes se pokusili vysledovat původ tohoto čísla a našli ho v jedné studii financované kanadskou vládou. Ta se věnovala sledování úbytku zvířat v kanadské provincii Newfoundland v důsledku náhodného chycení nebo zamotání do rybářského nářadí v letech 1981 až 1984. Ale co je hlavní: tahle tři desetiletí stará studie se plastových pytlíků a tašek naprosto nijak netýká.
Sviňuchy a mořské želvy jsou bez diskuze charizmatická zvířata – takové pandy oceánských hlubin – a je pochopitelné, že se právě přes ně snaží ekologické skupiny nabrat popularitu a posbírat sympatie. A ani nepopírám, že je to boj živený upřímnou vírou v to, že plasty ohrožují životy jimi milovaných zvířat. Jen se ukazuje, že důkazů je poskrovnu. David Santillo, zkušený biolog neziskovky Greenpeace, se například pro londýnské The Times vyjádřil takto: „Je dost nepravděpodobné, že plastové tašky a sáčky zabijí takové množství zvířat. I fakta svědčí o opaku. Problém s odpadem nevyřešíme tím, že se zaměříme na plastové tašky. Pro velké savce je tím největším problémem rybaření – v globálním měřítku vlastně plastové sáčky a tašky nestojí za řeč.“
Znovupoužít
Ale co ty velké, rozsáhlé dopady jejich používání, jako je třeba klimatická změna? Jak si vedou tašky na potraviny tady? Naštěstí existuje studie britské Agentury pro životní prostředí z roku 2011, která si dala za cíl kvantifikovat emisní stopu plastových tašek a jejich substitutů. Jako standard posloužila typická taška vyrobená z HDPE, vůči níž autoři zbytek poměřovali. Dnes už klasická polypropylenová nákupní taška (ta nešitá, hranatá, s tlustou „látkou“, typicky vyrobená z ropy) musí být podle výsledků studie znovu použita alespoň jedenáctkrát, aby se začalo její pořízení ekologicky vyplácet. Bavlněné tašky jsou na tom ještě o mnoho hůř – aby se vyrovnaly HDPE standardu, musíte s nimi cest do obchodu absolvovat 131.
V roce 2007 musela Hermés Birkin za 30 000 dolarů na chvíli sestoupit z piedestalu královny tašek. Vystřídal ji bavlněný plátěný designový kousek od Anyi Hindmarchové, na němž bylo napsáno „Toto NENÍ plastová taška“. Plejáda celebrit od Ivanky Trumpové po Keiru Knightleyovou se nechala nafotit s vyprodanými plátěnkami pro lesklé obálky časopisů jako Life&Style a Grazia. A přestože to samozřejmě nejde zjistit, dost pochybuji, že Ivanka Trumpová za svůj život musela utáhnout 131 nákupů, natožpak v téhle konkrétní plátěné tašce.
Výpočty Agentury pro životní prostředí Spojeného království navíc předpokládají, že HDPE tašky nikdo nepoužívá znova, a do svých závěrů neberou v potaz ani energii a prostředky, které jsou potřeba k praní plátěných tašek nebo čištění jiných. Nutno ale dodat, že další alternativy zkoumané kanadskou studií se ukázaly jako globálnímu klimatu prospěšné – ať už to byly papírové tašky (s třínásobným použitím nutným pro vyrovnání se HDPE tašce) nebo speciální druh znovupoužitelné tašky vyrobené z polyetylenu s nízkou hustotou, kterou bylo pro vyrovnání emisí nutno použít čtyřikrát.
Přes 65 procent Američanů přitom uvádí, že tašky, co jim zbyly po potravinách, používají pro vynášení odpadu. Naproti tomu podle výzkumu firmy Edelman Berland uživatelé znovupoužitelných tašek své plátěnky doma stejně ve 40 % případů zapomenou, takže jsou pak nuceni pořídit si tašku plastovou nebo papírovou. Před vzestupem hnutí za zákaz plastových pytlíků jste v domovech mnoha Američanů mohli najít šuplík, který fungoval jako zásobárna plastových obalů a tašek, a do nějž jich bylo možné nacpat skoro nekonečné množství. V naší rodině jsme mu říkali „pytel na pytlíky“. Mnohokrát jsem slyšela něco jako „Katherine! Už toho modelování mám dost, přines mi pytlík z pytle na pytlíky, abych mohl ty zbytky vyhodit!“ nebo „Karino, nezapomeň si z pytle pytlíků vzít pytlík na plavky, aby sis nenamočila učebnice!“ A když se nám tašek nahromadilo nezvládnutelné množství, prostě jsme je vyhodili do recyklačních kontejnerů, které stály na parkovištích většiny větších předměstských obchodů s potravinami.
A pak tu jsou často neměřené důsledky zákazů na spotřebitelské chování. Například když v roce 2007 v San Franciscu rozdávání a prodávání plastových tašek v maloobchodech zakázali, prodej legálních polyetylenových tašek vzrostl o 400 %.
Zrecyklovat
„Lidé ve Spojených státech každý rok vyhodí 100 miliard plastových sáčků a tašek. Na jejich výrobu je přitom potřeba 12 miliard barelů ropy.“ Různé obměny tohohle tvrzení se objevují všude od komentářů v New York Times po pamflety typu „Zachraňte zátoku“, ale původ čísel je nejasný a dramatický tón zavádějící. A i kdyby byly údaje správné, pořád to je téměř doslova kapka v celém moři, protože Američané spotřebují 19 milionů barelů ropy každý den. Morris a Seasholes navíc poukazují na to, že celé to ohánění se ropou je dost překvapující: „Skoro všechny HDPE tašky jsou vyrobeny ne z ropy, ale ze zemního plynu. Mezi lety 1981 a 2012 bylo podíl polyetylenových tašek vyrobených z ropy průměrně jen 3,2 %. A důvod je jednoduchý: je mnohem levnější vyrobit etylen, tedy základ polyetylenu, z přírodního plynu (tedy metanu) než z ropy.“ A ačkoliv se cena ropy nedávno propadla, tvrzení, že při výrobě plastových sáčků a tašek se využívá hlavně ropa, je nepravdivé.
V roce 2010 podle dat americké Agentury pro ochranu životního prostředí vyhodili Američané 690 000 tun HDPE tašek. Z nich se podle odhadů recyklovalo 30 000 tun. To znamená, že zhruba 660 000 tašek se prostě vyhodilo a z největší části skončilo na skládkách, kam celkově zamíří přibližně 82 % všeho pevného městského odpadu (zbylých 18 % se spálí). V tomtéž roce skončilo v odpadkových koších prakticky stejné množství (680 000 tun) „znovupoužitelných“ polypropylenových nákupních tašek (těch nešitých, hranatých, s tlustou „látkou“), přičemž pro recyklaci jich bylo dále využito nula. Jinými slovy, tyhle „šetrnější“ polypropylenové tašky ve skutečnosti tvořily tu větší část všech tašek vyhozených na skládky. V dubnu přinesl pořad Planet Money (Planeta peněz) radiostanice NPR zprávu, že přestože recyklace plastových tašek a sáčků bývala kdysi výnosný byznys, tak kvůli klesajícím cenám ropy a plynu je dnes jednoduše levnější vyrobit nové tašky. Jak říká Tom Outerbridge, šéf brooklynského recyklačního centra Sims: „Nemůžeme si dovolit utrácet spoustu peněz a času na recyklaci, když si hotový produkt nikdo nekupuje.“
Zakázat
V březnu přišel Washington Post se zprávou o překvapující síle výrobců plastových tašek, kterou si drží navzdory smršti regulací.
Představitelé Seattlu v roce 2008 odhlasovali uvalení 20centové daně na plastové i papírové tašky na jedno použití. „Existuje tu určitá soutěž v tom, kdo přijde s co nejprogresivnější změnou legislativy,“ řekl New York Times radní Mike O’Brien, mimochodem bývalý šéf regionální pobočky Sierra Clubu. Firmy vyrábějící plastové produkty se ale rychle spojily a ještě před datem účinnosti nechaly vyhlásit celoměstské referendum, přičemž na svoji kampaň utratily 1,4 milionu dolarů. A byl to úspěch: obyvatelé Seattlu daňovou přirážku, která se mohla stát nejpřísnějším zdaněním plastových tašek po celé zemi, v roce 2009 odmítli. A přesto se o tři roky později Seattle stal čtvrtým městem ve státě Washington, které plastové tašky plošně zakázalo a na ty papírové uvalilo pěticentový poplatek.
V Dallasu mezitím koalice výrobců plastových tašek bojuje proti podobné pěticentové dani, kterou radnice uvalila na jednorázové tašky. Spojená lobby firem Hilex Poly (teď už pod názvem Novolex), Superbag Operating, Interplacst Group a Advance Polybag argumentuje hlavně tím, že poplatek je kvůli obskurnímu dallaskému zákonu nelegální. V zákoně se totiž uvádí: „Místní vláda nebo jiná politická subdivize nemůže zavést nařízení, pravidlo nebo regulaci, kterým by omezovala nebo zakazovala prodej nebo použití obalů a balicích prostředků k nakládání s pevným odpadem, nebo na jeho prodej či použití uvalit poplatek či daň, pokud by výše zmíněné nebylo v souladu se státním zákonem.“
V Georgii se politici ve státním Senátu rozhodli situaci vyřešit na metaúrovni – při svém posledním zasedání odhlasovali zákaz zákazu tašek, což je opatření, které předem vylučuje uvalení dalších restrikcí. A přestože státní Sněmovnou reprezentantů zákon neprošel, může být modelem pro ostatní preventivní opatření po celé zemi.
A nejhorší plastové války jsou, jak už to tak bývá, v Kalifornii. Minulý rok tu demokratický guvernér Jerry Brown podepsal zákon, který plastové tašky v celém státě zakazuje. Vejít v platnost měl prvního června, ale jeho implementace byla zastavena. Může za to 800 000 signatářů petice, kterou nechala rozeslat Americká aliance progresivních tašek, skupina založená výrobci plastů. Voliči tak budou muset zákaz odhlasovat v roce 2016 v referendu. „Je to cynický trik těch, kterým na srdci neleží zájem našeho státu, snaha zpomalit opatření, které je už nyní přijímáno ve více než stovce komunit po celé Kalifornii,“ vyjádřil se k tomu Brownův mluvčí pro Associated Press.
A samozřejmě, pokud se někde vesele zakazuje, vždycky můžete počítat s tím, že i Kongres přidá ruku k dílu. Demokratický poslanec James P. Moran opakovaně předkládá návrhy zákonů, které volají po uvalení pěticentové daně na všechny jednorázové plastové a papírové tašky rozdávané v obchodech zákazníkům. Návrh je obyčejně odmítnut už ve výboru, ale možná Moran doufá v platnost rčení, které Gándhí ve skutečnosti nikdy neřekl: „Nejdřív vás budou ignorovat, pak se vám vysmívat, pak na vás útočit, a nakonec zvítězíte.“
Chytit se za břicho…
Zatímco píšu tenhle článek, v mé sušičce se otáčí hromada znovupoužitelných tašek. Když jsem si dělala rešerši, stav mé spíže mě tak vyděsil, že jsem musela přestat psát a začít prát. Můžu milovat plastové tašky sebevíc, ale nejsem imunní vůči kulturnímu a ekonomickému tlaku, takže když si vzpomenu, nosím si do obchodu jako spořádaný yuppie plátěnku. Ale přesto mi tenhle okatě moderní úkon dává vzpomenout na realitu mé praprababičky – na její dobu s nedostatečnými hygienickými návyky, na krví nasáklé a drobky znečištěné plátno s nákupem.
Jestli jste jako většina lidí, určitě se vám už tohle jednou stalo: omylem vezmete naprasklé balení kuřete a dáte ho do své plátěné nebo plastové nákupní tašky (té velké, hranaté, polypropylenové). Pak se vrátíte domů, vyložíte nákup a tašku hodíte zase zpátky do kufru vašeho auta, aby si mohla vesele hnít. O týden později si na nákup vyjdete znovu a zeleninu, kterou si v tašce přinesete, sníte syrovou. Dokonalý návod na průjem.
Během náhodného šetření mezi spotřebiteli v Arizoně a Kalifornii publikovaného roku 2011 v časopise Food Protection Trends (Trendy ochrany jídla) byla v celé polovině opětovně použitelných tašek nalezena koliformní bakterie. Podobná studie agentury Edelman Berland z roku 2014 odhalila, že jen 18 % všech nakupujících svoje tašky čistí „jednou týdně nebo častěji“. Článek v časopise o infekčních chorobách Journal of Infectious Diseases zase přinesl případ devíti hráčů oregonského fotbalového týmu, kteří po konzumaci jídla z jedné kontaminované tašky onemocněli norovirem.
Shrnuto: za vaše žaludeční vředy dost možná může právě ta roztomilá plátěnka s veselou malbou lilku, co se vám válí v rohu kuchyně.
…a přehodnotit
Zkuste svou mysl přetočit do roku 1999, tedy sice před současnou vlnu ostrých pytlíkových zákazů, ale přesto do doby, kdy už ekologové z lidí dávajících přednost plastovým taškám před papírovými dostávali osypky. Oscara ten rok vyhrála Americká krása a spolu s ní i ikonická scéna plastové tašky umělecky poletující ve vzduchu. Je natočená jednou z postav, ambiciózním mladým filmařem, který se ale cítí spoutaný nudou předměstského života. „A tahle taška se mnou prostě tancovala,“ říká zasněně. „Jako malé dítě, které žadoní o společnou hru. Patnáct minut. Tohle je ze dne, kdy jsem si uvědomil, že za věcmi se nachází úplně jiný život a tahle nesmírně laskavá síla mi chtěla sdělit, že už nikdy nebudu mít důvod se bát.“
A i když to v Americké kráse mysleli jako ironii, je na tom vlastně (byť náhodou) špetka pravdy. Technologie potřebná k výrobě plastových tašek je tak užitečná, že za ní její vynálezce získal Nobelovu cenu. Díky ní mohou továrny vyprodukovat překvapivě silné a odolné nástroje, a to s minimálním množstvím materiálu. Plastové tašky mají daleko k tomu, za co je ekologičtí aktivisté považují. Samy o sobě nijak výrazně nepřispívají k znečištění řek, ucpávání kanalizací, dušení zvířat ani globálnímu oteplování. Místo toho jsou tím nejlepším (a nejzodpovědnějším), co si můžeme k nošení všech našich krámů vybrat.
Nevěřte jejich nepřátelům, plastové tašky jsou dobro.
Přeložil Ondřej Trhoň.
