Brexit a poučení z amerického federalismu

Před několika lety přesvědčoval Barack Obama členy Evropské unie, aby přijali Turecko. Teď chce, aby Velká Británie zůstala v EU. Přestože USA nejsou členem tohoto klubu, má americký prezident názor na to, kdo by v něm měl být. Měli by Britové hlasovat pro, nebo proti EU? Odpověď nezáleží na Americe.
Co začalo v roce 1957 jako Evropské společenství neboli společný trh, bylo jednoznačné pozitivum pro evropské národy. Vytvořila se tak, jak už jméno naznačuje, velká zóna volného obchodu, která podporovala obchod napříč kontinentem.
Odstranění obchodních bariér bylo totiž také důležitým cílem americké ústavy. Federální vládě byla dána pravomoc nad „mezistátním obchodem“ proto, aby bránila státům v ochraně lokálních zájmů před konkurencí. O několik století později si Američané užívají díky svému „společnému trhu“ obrovské prosperity.
Vytvoření v podstatě jednotné evropské ekonomiky samozřejmě pomohlo větším, produktivnějším zemím, jako je Británie. Ale pomohlo i menším státům, které prchaly ze socialismu, včetně bývalých členů sovětského bloku. Proces přistoupení vytvořil nové trhy a vyžádal si hospodářské reformy, které pozvedly životní úroveň.
Evropské společenství se spojilo s nově vytvořenou Evropskou unií v roce 1993. Bohužel se ale EU začala více zabývat regulováním obchodu než jeho rozšiřováním. Byrokratická pravidla rozsévaná z Bruselu potlačují i neškodné kulturní odlišnosti jako např. britské zelináře, kteří si přejí používat tradiční imperiální jednotky.
Téměř stejný proces opět vidíme v Americe. Nárůst regulatorního Leivathana byl znatelný zejména za Obamovy vlády, která implementovala 2400 nových regulací jenom v samotném roce 2014.
EU navíc problém zesílila vytvořením eura, které sjednotilo měnové systémy bez společného kontinentálního rozpočtu. Velká Británie zůstala mimo, ale většina členů EU se přidala do měnové unie. I přes trvající krizi eura zůstává EU odhodlána vtáhnout každého člena do tohoto měnového systému.
Mezitím tlačí evropští politici na větší kontrolu EU nad národními rozpočty. V podstatě chtějí eurokrati, kteří řídí Brusel, udělat z kontinentu Spojené státy evropské. Britský Westminster, po staletí pramen demokracie, by se stal podřízeným z velké části nikomu neodpovědné kontinentální byrokracii za kanálem La Manche.
I přes odhodlání udělat z Evropy skutečnou světovou mocnost ovládanou evropskou vládou ukázali Evropané neobvykle lehkovážný přístup k bezpečnosti. Dokonce i Velká Británie, která po dlouhou dobu měla jedny z nejefektivnějších evropských armád (společně s Francií), zmenšuje svoje síly. Většina zemí zmenšuje armády už dlouhá léta.
I ti, kteří si právě nejvíce nahlas stěžují na údajnou ruskou hrozbu, dávají na obranu mizivé částky – dvě procenta HDP od Poláků a Estonců například. Můžeme se tak domnívat, že pokud by někdy vznikla skutečná evropská obrana, závisela by disproporčně na Britech.
Dnes čelí Britové obdobnému dilematu, které rozdělovalo federalisty a antifederalisty v debatách o americké ústavě. Jednota zvětšuje ekonomický trh a vytváří stát silnější, aby čelil zahraničním nebezpečím. Jednota ale také vytváří domácí nebezpečí vůči svobodě a komunitě.
V nejhorším případě pohltí nenasytný stát všechno pod sebou.
V Americe byli federalisté lépe organizováni a před veřejností argumentovali účinněji. Když se ohlédneme zpět, vypadá to, že antifederalisté měli pravdu ve svých předpovědích o konečném dopadu na americké životy a svobody. Toto poučení, ne preference prezidenta Obamy, je to, co by si Britové měli vzít ze Spojených států, když se budou rozhodovat, jak volit v otázce EU.
Rozhodnutí to není lehké, ale mělo by být ponecháno na britských občanech. Moje rada: podívejte se za „velkou louži“ a zamyslete se, zda se vám líbí, co se z toho vyvinulo. Protože Spojené státy mohou být vaším letmým nahlédnutím – ač přes temné sklo – do nejisté budoucnosti.