Proč svého syna učím porušovat zákon

V roce 1858 se stovky obyvatel měst Oberlin a Wellington – včetně řady studentů a pedagogů Oberlinské univerzity – shromáždily okolo hotelu Wadsworth, ve kterém policisté a lovci otroků drželi otroka Johna Price. Zadržení měli podložené tehdejším Zákonem o otrocích na útěku (Fugitive Slave Act of 1850). Po krátké potyčce ozbrojený dav vtrhl do budovy, přemohl Priceovy uchvatitele a osvobodil ho. Poté byl Price převezen do bezpečné Kanady.
Tohle všechno vím díky svému synovi, který si nedávno půjčil knihu The Price of Freedom – ta se totiž právě oberlinsko-wellingtonskému osvobození, jak se událostí říká, věnuje. A se svojí ženou jsme se právě od ní odrazili, když jsme se rozhodli vysvětlit svému sedmiletému synovi, že zákony i vlády, které je vydávají, jsou často zlé – a že po něm nechceme, aby se vždycky podle zákonů choval. Totiž, že naopak budeme rádi, když bude bojovat za práva svoje i ostatních a bude tak konat dobro, i když to odporuje zákoníkům.
To, že trváme na tom, že práva mají přednost před zákony, není nic nového. Vždycky jsem měl rád, když Ralph Waldo Emerson říkal: „Dobří muži nesmí zákony dodržovat zas tak dobře.“ Je to hodně známý citát, zajímavý je i zbytek delšího eseje, z něhož pochází. Cituji:
„Republiky přetékají mladými občany, kteří věří, že město budují zákony a že závažné změny způsobů vlády i života, zaměstnanosti, podnikání, vzdělání či náboženství mohou být jen tak odhlasovány nebo znova zamítnuty, a že jakékoliv opatření, i když by bylo sebevíc absurdní, může být na člověka uvaleno, pokud se najde dostatek lidí, kteří pro jeho uzákonění zvednou ruku. Ale moudří vědí, že pošetilé zákonodárství je stavbou, jejíž základy podryje první otřes země…“

Jakkoliv chatrně je ale zákon postavený, může ty méně šťastné škrtit ještě dlouho před svým pádem. John Price málem skončil pod jeho sutinami, když chtěl jen projevit svoji přirozenou svobodu, k níž je jako člověk oprávněný. John Price zemřel jako svobodný člověk, protože byl ochotný odporovat zákonu, který tvrdil, že on sám není nic víc než majetek ostatních. A velmi mu v tom pomohli lidé, co nejen odmítli takový zákon sami používat, ale ještě měli sílu postavit se vládě a jejím funkcionářům.
Emerson by nejspíš souhlasil. O řadu let později připomněl jeho syn svým dětem, které psaly školní práci o stavení domů: „Nesmíte zapomenout, že žádný dům dnes není dokonalý bez koutu, do kterého můžete schovat otroka na útěku.“
Pod velkým vlivem Emersona, ale z o dost přízemnějšího důvodu šel Henry David Thoreau sedět (i když jen na chvíli), když odmítl zaplatit daň na podporu války v Mexickém zálivu. V eseji, který je dnes znám jako Občanská neposlušnost, napsal:
„Cožpak musí občan, třeba jen na chvíli, nebo jenom v nejmenší míře, podřídit své svědomí zákonodárcům? Proč pak byl každý nadán svědomím? Myslím, že nejprve musíme být lidmi, až pak občany. Zdaleka není tak žádoucí rozvíjet úctu k zákonu, jako je žádoucí rozvíjet úctu k pravdě. Jediná povinnost, kterou mám právo přijmout, je v každé chvíli činit to, co považuji za správné.“
Ve stejném eseji taky pronesl Thoreau svoje slavné „nejlepší vláda je ta, která vůbec nevládne.“ Sám rozhodně o vládě jako instituci vysoké mínění neměl. Rozčiloval se, že vojáci, policisté a další funkcionáři neslouží státu „jako lidé, ale jako stroje“ a že „ve většině případů se ani nenamáhají usilovat o nějaké morální, svobodné rozhodování – jen se snižují na intelektuální úroveň dřeva, země a kamenů.“
Když dnes máme spíš akademickou než básnickou dobu, Thoreauovy názory v ní tak najdeme v podobě věcí, jako jsou třeba rozestupy mezi Kohlbergovými stádii morálního vývoje. Ty konkrétně nám ukazují rozdíl mezi mysliteli na konvenční úrovni morálky, kteří věří, že zákonu je potřeba se podřídit, protože sám o sobě nějak morálku definuje, a těmi postkonvenčními, pro něž mají vyšší principy před právem přednost.
Jo, já mám taky radši ty druhé.
Řekl bych, že osobně miluju svobodu víc než jakoukoliv jinou hodnotu a je mi jedno, jestli moji sousedé nebo stát nesouhlasí. Budu svobodný a jsem ochotný k dosažení svobody pomoci i ostatním, samozřejmě jen pokud budou o moji pomocnou ruku stát. A ať všechny zákony, co budou proti nám, táhnou. Myslím, že můj postoj by třeba sociálního psychologa Jonathana Haidta nepřekvapil – koneckonců podle něj je to právě tahle morálka, která roztáčí kola libertariánství. A právě ji chceme s mojí manželkou předat našemu synovi.
Otroctví a mexická válka se už naštěstí naší země netýkají, ale to neznamená, že máme nedostatek cílů – vždycky se najde dost sporných vyhlášek a omezení, které na nás vláda skrze zákony uvaluje. Jsou to daně, rostoucí sociální stát, regulace podnikání, zákony o potírání drog… a všechny si říkají o to, aby byly ignorovány. Zákon o otrocích na útěku sice už dlouho Američanům konat zlo nepřikazuje, ale jsou tu třeba „bezpečnostní“ pravidla, podle kterých by na vás měl donášet vlastní doktor nebo psycholog. A kdyby nic jiného, vždycky se zrovna někde krví a penězi ostatních vede nějaká válka.
Upřímně doufám, že můj syn nebude nikdy muset pro svoji svobodu utíkat tak jako John Price. A taky bych rád, kdyby alespoň chvíli nemusel pro svobodu ostatních bojovat s policisty, jako to tehdy udělali občané Oberlinu a Wellingtonu. Ale jestli bude muset, tak chci, aby se do nich pustil bez jakéhokoliv ostychu.
Pokud bude žít život o trochu svobodnější, než by mu dovolovaly zákony, tak se nám jako rodičům alespoň něco podařilo. Pár ignorovaných regulací a několik formulářů v koši může totiž čas na světě o dost zpříjemnit. A jestli se někdy dostane do poroty a tvrdošíjně odmítne poslat do vězení nebožáka, na kterého si stát posvítil kvůli zakázaným zbraním nebo vypití špatných chemikálií, tím líp. Nulifikace porotou (kdy členové poroty odmítnou obžalovaného odsoudit na základě sporných nebo nesprávně použitých zákonů – pozn. překl.) není nelegální (zatím) a napomáhá tomu, aby trestu unikli ti, kteří spáchali něco, za co by se před soud vůbec neměli dostat. „Žádná újma, žádný faul“ je pro člena poroty užitečný návod, ať už si zákonodárci říkají, co chtějí.
A pokud se náš syn rozhodne jít dál a sám aktivně pomáhat lidem v boji proti autoritářským výmyslům dnů budoucích, dostane se mu podpory nejen ode mě a jeho matky, ale (jestli jsem vás dokázal přesvědčit) s trochou štěstí i od početného publika jeho předchůdců. Naše rodina má dlouhou zkušenost s pohrdáním zákony a obstarávat zakázané nebo zachraňovat nespravedlivě perzekvované jsou úctyhodné činnosti bez ohledu na to, jestli je motivem zisk, nebo osobní zájem.
Hlavní lekce totiž zní, že snažit se o svobodnější svět je vždycky správné, tím spíš, když jsou špatné zákony. A myslím, že náš syn už to umí ocenit.