Já mám články Michala Kašpárka na Finmagu rád. To mi nikdo nemůže vyčíst. Ale u čtení jeho komentáře ke Dni daňové svobody, který jsme oslavili 29. května 2017, se mi střídavě přivíraly oči ve zkrouceném výrazu s hlavou lehce nakloněnou s očima dokořán v němém úžasu.
Celý rok slyšíme z médií opak. Čím více stát vytáhne lidem z peněženek, tím lépe. Ministři financí se zaklínají „lepším“ výběrem daní. Prakticky všechna média považují menší čerpání dotací automaticky za „horší“. Čím více peněz stát nafutruje do libovolného odvětví, tím „lépe“. Marně jsem pročítal autorův archiv, kde by se rozčiloval nad tím stejným z druhé strany.
Nedivím se tedy, že je to šok, když jednou za rok vyjde zpráva, že větší stát neznamená nutně lepší.
Výtek ke Dni daňové svobody bylo v článku hned několik, a tak se dají snadno shrnout.
Jinou metodikou dojdeme k jinému výsledku. Novodobá teologie!
Překvapení! Je přeci skvělé, že si konkurují různé metody výpočtu téhož. Kdekoliv. Podlé této logiky by autor zavrhnul jako novodobou teologii i odhady stáří vesmíru. Výpočet míry nezaměstnanosti. Impakt akademických prací. Odhad HDP. Předpověď počasí. Všechno jsou to čáry, nevychází nám stejná čísla!
Je to jen průměr, ale všichni máme svůj DDS jindy.
A když už si myslíte, že větší překvapení nepřijde, kopne vás cpt. Obvious přímo do rozkroku. Ukazatel k ničemu, protože je to jen průměr.
Jak zpívala v dřevních dobách Ewa Farna: „Šok!“.
Vyčítat snaze o co nejjednodušší vyjádření průměrné hodnoty, že je to zjednodušené a průměr, to chce kumšt. Jasně, přemýšleli jsme, že bychom se všech lidí zeptali na jejich příjmy a výdaje a vypočítali jim jejich Den daňové svobody, ale jako ukazatel se nám ten soubor o desíti milionech řádků nezdál úplně použitelný. Dali jsme to alespoň do kalkulačky na http://www.danovazatez.cz/.
Slavte si svůj DDS, pro mě za mě. Ale žijeme ve světě, kde nepředstavitelné množství lidí ani neví, že nějaké daně platí, nebo mají pocit, že platí řádově menší. Pokud Michal Kašpárek nevěří, příští rok může být v naší daňové hlídce a ptát se lidí. V tom má DDS obrovský smysl a je jen těžko zastupitelný. A proto dává smysl Den daňové svobody slavit.
Dříve neznamená lépe.
Autor se snaží uměle vyvolat dilema „skupinka libertariánů vs. zbytek světa“. Možná, kdybychom měli DDS v únoru. Ale pokud stát přerozděluje polovinu všeho, co vyprodukujeme, pak i kdybych si nakreslil jakékoliv politické spektrum, tak je to naopak menšina etatistů, kteří by ho chtěli mít později.
Nakonec se opře o následující graf (ani ne od ekonoma, ale matematika, což překvapí, když kreslí graf do krabice), kde se pro jistotu na horizontálu nevynese výše daní, ale „podobnost Švédsku“, což je takové to levičácké „blízkost dokonalosti“ (a je zajímavé, že ani Švédsko není dostatečné Švédské, to mám hned chuť těm závěrům věřit).
Srovnávat Haiti a Švédsko, a usoudit z toho, že vyšší daně vedou k prosperitě, je absolutním vrcholem článku. Jde o mnohem víc a autor to ví. Švédsko je bohaté, protože bylo liberální (a v mnohém stále je), jak správně informoval Finmag. A je stále bohaté navzdory svým vysokým daním, nikoliv kvůli nim.
Ostatně je snadné se zeptat – pomohlo by Haiťanům, kdybychom jim zvýšili daně? Podle logiky nastíněné v článku by to mělo fungovat. Vážně? Nepomohlo. A proto dává smysl Den daňové svobody slavit.
Pracovat na stát je prací sama na sebe.
Nemůžeme prý popřít, že když učitelé dostanou výplatu z našich peněz, pracujeme vlastně i sami na sebe.
V tom případě bychom vždycky pracovali jen na sebe, protože i plat ministra je vlastně prací na sebe, on pro nás také něco vykonává. A dotace a veřejné statky a všechno to je vlastně v našem zájmu. A bylo by tedy úplně jedno, jestli by veřejné výdaje byly na jednom procentu HDP nebo na sto dvaceti procentech. V obou případech vždycky v konečném důsledku pracujeme na sebe.
S tím malým rozdílem, že v prvním případě o svých penězích rozhodujeme sami, kupujeme si služeb učitelek dobrovolně, ale v druhém o toku peněz rozhoduje stát. Ten o nich může rozhodovat lépe a hůře a DDS to nepostihne, nicméně stále o nich rozhoduje stát.
V realitě je v tom samozřejmě obrovský rozdíl. Všichni tušíme, jak kvalitní služby poskytuje stát.
A proto dává smysl Den daňové svobody slavit.
