Brusel se nás stále snaží udržet na svém orbitu. Musíme se bránit
Když lidé v Severním Irsku vyzývají EU, aby při výkladu Protokolu o Irsku / Severním Irsku projevila „pragmatismus“ nebo „flexibilitu“, zjevně nerozumějí podstatě. Brusel nemá zájem na tom, aby byl rozumný. Pozitivně si vychutnává nepohodlí Británie. To poslední, co chce udělat, je uvolnit vazby.
Podle eurokratů je Protokol nejjistějším způsobem, jak zabránit Velké Británii, aby se příliš vzdálila od jejich regulačního orbitu. Již nyní musí být každá obchodní dohoda, kterou uzavřeme s třetí zemí, v souladu s podmínkami Protokolu. Chtějí však jít ještě dál a tlačit nás tak dlouho, dokud nebudeme souhlasit s tím, že se budeme trvale řídit všemi potravinářskými a veterinárními předpisy EU, čímž se nezávislá obchodní politika stane mnohem méně životaschopnou.
Je zřejmé, že žádná britská administrativa by s takovým výsledkem nemohla souhlasit. Žádná země se sebeúctou by totiž neměla tolerovat situaci, kdy zámořská mocnost udržuje na její vlastní půdě vnitřní obchodní bariéry a kdy část jejího obyvatelstva částečně podléhá cizí vládě.
Otázkou není, zda lze Protokol zachovat. Nelze. Otázkou spíše je, zda EU přistoupí na proces jeho nahrazení, nebo alespoň na jeho podstatnou reformu. Vše nasvědčuje tomu, že ne. Jak se ve čtvrtek vyjádřil Emmanuel Macron: „O ničem se nedá vyjednávat. Všechno je aplikovatelné.“
Brusel vidí Severní Irsko jako citlivé místo, místo, kde může Brity odírat a dráždit, přičemž – díky příšernému vyjednávání Theresy Mayové – je litera zákona na jeho straně. Skoro to vypadá, jako by se opožděně naplnily zahraničněpolitické obavy alžbětinské Anglie a Irsko se proměnilo v předmostí pro nepřátelské kontinentální mocnosti (což je situace, která, ať to stojí, co to stojí, byla pro Irsko historicky katastrofální).
Nevadí, že Protokol destabilizoval křehkou rovnováhu v Ulsteru, svrhl dva unionistické vůdce a přivedl do ulic masové protesty. Nevadí, že podle přeživšího autora Velkopáteční dohody Davida Trimbla je s touto dohodou neslučitelný. Hlasitě proklamovaný zájem Evropské komise o mírový proces se ukázal jako blábol, když se pokusila prosadit hranici na irském ostrově, aniž by k tomu měla vyšší motiv než nelibost nad úspěchem britského očkovacího programu. Ne, nemá to nic společného se zájmem o Irsko a vše souvisí s nátlakem na Borise Johnsona.
Nepodléhejte výmyslům, že jde o záležitost převážně symbolickou, která zajímá pouze unionisty a má jen nepatrné reálné důsledky. Protokol způsobuje zbytečné ekonomické disrupce lidem obou tradic v Severním Irsku a ostatně i spotřebitelům a maloobchodníkům v Irské republice.
Jsem členem parlamentního výboru, který zkoumá dopady Protokolu. Již několik týdnů shromažďujeme důkazy ze všech stran, a to s příkladnou vyvážeností, jakou lze od parlamentních orgánů očekávat. Myslím, že je spravedlivé říci, že nikdo, koho jsme vyslechli, nebyl nadšencem Protokolu. Někteří jej přijali jako cenu, kterou stojí za to zaplatit, a někteří chtěli, aby byl zrušen, ale o nikom se nedá říci, že by se mu líbil. Téměř všichni – podnikatelé, politici, akademici – si přáli, aby byl přinejmenším změněn, ne-li nahrazen.
Je jasné proč. Jeden ekonom nám řekl, že extrapolací dodatečného papírování, které je nyní spojeno s přesunem každé palety zboží, představují náklady na protokol asi 6 % z materiálu v hodnotě zhruba 10 miliard liber, který se ročně přesune z Velké Británie do Severního Irska.
Toto číslo je samozřejmě pro místní podniky velmi významné. V poměru k ekonomice EU je však zanedbatelné. Jiný z našich svědků spočítal, že obchod mezi oběma částmi Spojeného království odpovídá 0,0008 procenta HDP EU. Přesto Brusel provádí přibližně 20 % všech kontrol zboží vstupujícího na jeho území v tomto zanedbatelném objemu.
Nikdo si vážně nemyslí, že jde o „ochranu integrity jednotného trhu“. EU nenasazuje celou škálu kontrol proto, že si myslí, že vepřový koláč prodávaný v Sainsbury’s v Armaghu by mohl nějakým způsobem překročit hranice. Sainsbury’s nemá v Irské republice žádné prodejny a proč by vůbec mělo vadit, kdyby se britský vepřový koláč nějakým způsobem propašoval do Monaghanu?
Dokonce i některým našim eurofilním úředníkům se otevřely oči. Je zřejmé, že EU opět trvá na tom nejmaximalističtějším a nejnesmyslnějším postoji, jaký si lze představit, i když takový postoj poškozuje její vlastní zájmy. Jak se stalo nedávno při jejím jednání se Švýcarskem a při samotném brexitu, její tvrdohlavost se jí vymstí. Sebemenší ochota ke kompromisu s Davidem Cameronem by mu vyhrála referendum. I ty nejmenší ústupky Therese Mayové by udržely Británii v celní unii. Nejmenší flexibilita vůči Švýcarsku by ji udržela blízko. Ale EU se nechce – možná ani nemůže – posunout dál od své podrážděné panovačnosti.
To vše paradoxně usnadňuje britskou volbu. Protokol má dva okruhy problémů. První druh je praktický, týká se kontroly zboží, je oběma společenstvím stejně nepříjemný a lze jej snadno vyřešit. Druhý je demokratický, vyplývají ze skutečnosti, že Severní Irsko má prvky svých daní a předpisů stanovené Bruselem, nelíbí se hlavně unionistům a nelze je řešit jinak než čistým zrušením.
Kdyby se EU zachovala trochu rozumněji, pokud jde o přesun párků z Walesu do Severního Irska – nebo, jak premiér skvělé říká, přesun bangerů z Bangoru do Bangoru – pak by získala zpět morální převahu. Kdyby byla ochotnější nechat lidi vozit si domácí zvířata z Jedburghu do Jonesboroughu, Británie by se s přímým odmítnutím Protokolu vyrovnávala mnohem hůře, a to jak na domácí, tak na mezinárodní úrovni. Ale neústupnost EU činí zrušení Protokolu žádoucím a nevyhnutelným. Podle podmínek protokolu měl Brusel vyvinout „maximální úsilí k usnadnění obchodu mezi Severním Irskem a ostatními částmi Spojeného království“. Nikdo vážně netvrdí, že tak učinil.
Nepochybně dojde k určitému nátlaku, až Británie prohlásí, že vzhledem k postoji EU již protokol neplatí. Brusel těžko může nechat věci ležet ladem a bude muset uplatnit nějakou sankci. Upřímně řečeno je však těžké zjistit, co může udělat, co ještě nedělá. Svévolně odmítá přiznat ekvivalenci britským firmám poskytujícím finanční služby. Malicherně vetuje přistoupení Británie k Luganské úmluvě o vzájemném vymáhání práva (jak napovídá její název, Luganská úmluva je celoevropskou dohodou, nikoli unijní). Jistě, může uplatňovat skutečná cla – ale každý ekonom chápe, i když ne každý politik, že cla nakonec nejvíce škodí státu, který je uplatňuje.
Stručně řečeno, EU nemůže reálně udělat nic, co by bylo z hlediska Británie horší než zachování Protokolu. A protože za jakýkoli jednostranný krok nás pravděpodobně čeká trest, můžeme být stejně dobře oběšeni jako ovce nebo jako beránek. Lepší příležitost k řešení skutečně sporné části dohody, totiž demokratického deficitu, nedostaneme.
Co by se stalo, kdyby se celá dohoda jednoduše zrušila? Znamenalo by to fyzickou hranici v Irsku? Samozřejmě, že ne. Žádná britská ani irská vláda se nikdy nechystala zavést hraniční kontroly (kromě kamer, které jsou již všudypřítomné na britských dálnicích). To byl jen poplašný příběh zaměřený především na americké mínění.
Británie by měla při rušení protokolu nabídnout to, co bylo vždy zřejmou alternativou: systém vzájemného vymáhání, v němž se každá strana právně zaváže zabránit vstupu nelegálního zboží na území druhé strany. Ne, že by si Británie s reciprocitou nějak zvlášť lámala hlavu. Jsme docela klidní, pokud jde o zboží z EU vstupující na naše území, protože se nesnažíme vytvářet problém jen tak pro nic za nic. Ale systém vzájemného vymáhání založený na přiměřeném hodnocení rizik a elektronické předběžné kontrole byl celou dobu zřejmým řešením a Londýn a Dublin jej zkoumaly ještě před nástupem Lea Varadkara.
Británie by v podstatě řekla následující: „Snažili jsme se, aby protokol fungoval, ale ukázalo se, že EU jej vnímá spíše jako vyjednávací páku než jako praktický mechanismus. Proto jej rušíme a obnovujeme v Severním Irsku plnou demokracii. Jednoznačně opakujeme náš závazek, že na irské hranici nevznikne žádná nová fyzická infrastruktura. Co se stane na její druhé straně, nezáleží na nás, ale jsme otevřeni jakémukoli realistickému schématu, které umožní EU přijmout stejný závazek. Navrhujeme systém vzájemného uznávání a vzájemného vymáhání.“
Někteří britští komentátoři se po referendu v roce 2016 stali natolik šílenými, že nyní automaticky podporují EU, jakkoli je její postoj nerozumný. Nepochybně se z toho zblázní. Zbytek země však vidí, že se eurokraté postavili na špatnou stranu. Britské párky budou volně cestovat do Ulsteru. Ale Bruselu to nebude wurst.
Článek původně vyšel pod názvem The arrogant EU won’t budge an inch. We have no choice but to abolish the Protocol na webu Telegraph.co.uk. Přeložil DeepL, upravil Martin Pánek.
