V Poslanecké sněmovně začal být projednáván vládní návrh zcela nového trestního zákona. Podle navrhovaného § 333 („Potlačování práv z důvodu rasové, etnické nebo jiné příslušnosti“) má být prohlášena diskriminace za trestný čin:
Kdo při prodeji výrobků, poskytování služeb nebo jiné podnikatelské činnosti odmítne prodej výrobku, poskytnutí služby nebo provedení jiného úkonu jinému pro jeho skutečnou nebo domnělou příslušnost k určité národnosti, rase nebo etnické skupině, sexuální orientaci, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti.
Půvabný je také výklad k tomuto navrhovanému ustanovení, který je obsažen v důvodové zprávě:
V praxi se opakovaně vyskytují případy, kdy při prodeji výrobků, poskytování služeb nebo jiné podnikatelské činnosti jsou osoby diskriminovány z důvodů skutečné nebo domnělé příslušnosti k rasové, etnické, národnostní nebo jiné skupině lidí, což je třeba považovat za zásadní omezování jejich práv. Proto osnova i toto jednání trestně postihuje bez ohledu na to, zda tím pachatel vyjadřuje nějaký svůj obecný názor, příslušnost k rasistické nebo jiné organizaci nebo hnutí, anebo zda jde o ojedinělé jednání.
Takže pokud ve své hospodě odmítnu natočit pivo Miloušovi Jakešovi či Standovi Grossovi, protože nesouhlasím s jejich „politickým přesvědčením“ (ponechám stranou otázku, nakolik se nejasná a zmatená směs idejí, které snad zastává Standa Gross, vůbec dá označit za „politické přesvědčení“), tak by orgány činné v trestním řízení, pokud se o mém jednání dozvědí, měly z úřední povinnosti zahájit mé trestní stíhání.
Je třeba říci, že kriminalizace diskriminačního jednání neprojde ani poměrně mírným testem, který v podobě nauky o „subsidiaritě trestního práva“ formuluje mainstreamová právní teorie. Trestní právo je totiž v právním státě chápáno jako „ultima ratio“, tj. trestní postih určitého jednání je nejzazším řešením, k němuž je možno přikročit teprve tehdy, když prostředky ostatních právních odvětví nepostačují. Oto Novotný tento princip vysvětluje takto (O. Novotný a kol.: Trestní právo hmotné – I. obecná část, Praha 1997,s. 15):
Podstata problému je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých… Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť nebezpečnými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.“
Jestliže tato nová skutková podstata trestného činu neprojde ani mírným testem, který ji klade převládající právní nauka, tím spíše je neakceptovatelná z hlediska liberálního. Pokud je mi známo, dosud nikdo se kupř. nepokusil náležitě vypořádat s tímto argumentem Dana Šťastného:
Není – li ale zločinem ani samotná nenávist, ani samotné neuzavření smlouvy, jak jím může být neuzavření smlouvy z důvodu nenávisti?
Mimochodem, ani v USA či EU nešli tak daleko, že by prohlásili diskriminaci za trestný čin. Zdá se, že česká vláda chce být v této věci opětovně „papežštější než papež“.
