Argumentuje-li někdo, že by bylo možno odstranit chronický nedostatek ledvin určených pro transplantace, pokud by státy nezakazovaly prodej (vlastních) ledvin, setká se obvykle s velmi negativními reakcemi. U velké většiny spoluobčanů totiž představa, že lidé obchodují s vlastními ledvinami, okamžitě vyvolává pocity hnusu, resp. „morální“ pobouření a znechucení.
Jistou naději, že takovýto odpor k peněžním odměnám za poskytnutí jistých statků či služeb není nezměnitelný, nám dává Alex Tabarrok. Ten ve svém článku Life-Saving Incentives: Consequences, Costs and Solutions to the Organ Shortage připomíná, že ještě v době Adama Smithe se z nějakého důvodu považovalo za morálně pochybné, aby lidé provozovali hereckou, pěveckou či taneční činnost za finanční honorář. Předsudky vůči peněžním odměnám za herecké, pěvecké či taneční výkony byly v té době očividně natolik rozšířené, že Adam Smith na tomto příkladě dokonce ilustruje problematiku tzv. kompenzujících mzdových rozdílů:
„Jsou některá nadání velmi příjemná a krásná a mít takové nadání vynucuje si jistý obdiv, ale předvádět je kvůli zisku se považuje, ať již právem nebo z předsudku, za jakousi veřejnou prostituci. Peněžní odměna těch, kdož je takto předvádějí, musí být tedy taková, aby se jí zaplatil nejen čas, námaha a náklady na vypěstování toho nadání, ale i špatná pověst, která padá na ty, kdo si jejich předváděním vydělávají na živobytí.“ [Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, s. 96]
Z dnešního hlediska se samozřejmě jeví jako nepochopitelné, proč by herci, zpěváci či tanečníci měli získat špatnou pověst u ostatních jen kvůli tomu, že pracují za honorář a nikoli zdarma. Je docela dobře možné, že zrovna tak budou lidé např. za 100 let vnímat jako absurdní dnešní předsudky vůči peněžním odměnám za poskytnutí ledviny k transplantaci. Jak však podotýká Alex Tabarrok, ať už byly názory lidí ze Smithovy éry ohledně morální pochybnosti honorářů za pěvecké výkony jakkoli podivné, je možné v jejich prospěch říci aspoň jednu věc: kvůli nedostatku pěvců nikdo nikdy nezemřel. Naproti tomu v důsledku nedostatku ledvin pro transplantace každoročně umírá jen v USA 9 000 lidí.
****
Osobně se domnívám, že zákaz (dobrovolného) prodeje vlastní ledviny je hluboce iracionální. Nicméně přesto lze v jistém směru negativní pocity odpůrců prodeje ledvin pochopit. Nikdo z nás by totiž nejspíše nechtěl žít ve světě, kde by někteří lidé museli prodávat své ledviny čistě z toho důvodu, že by jim nebo jejich rodině jinak hrozila smrt hlady apod. Jenže i v tomto případě je nutno mít na paměti, že samotný zákaz prodeje ledvin postavení těchto lidí nijak nezlepší. Naopak tímto krokem jejich situaci – z hlediska jejich vlastních preferencí – dále zhoršíme, neboť jim pouze odebíráme alternativu, kterou by jinak (tj. bez našeho zásahu) nejvíce preferovali. Něco jiného by bylo, kdyby jim ti, kdo se prodejem ledviny za těchto okolností cítí „morálně pobouřeni“, místo toho nabídli lepší alternativu, kterou by chudí mohli nově využít (např. finančně výnosnější povolání). Pakliže však chudým jen zakážeme, aby prodávali vlastní ledvinu, nijak jim tím ve skutečnosti nepomáháme. Tímto způsobem si pouze chráníme vlastní morální či estetické cítění, a to jak na úkor lidí, kteří potřebují ledvinu k transplantaci, tak i na úkor těch, kdo by svou ledvinu ochotně směnili za peněžitý obnos. O ochraně chudých by šlo hovořit jedině tehdy, kdyby bylo prokázáno, že se dotyční lidé v těchto záležitostech rozhodují systematicky chybně, tj. nejsou schopni jednat ve vlastním „nejlepším“ zájmu. Jedině pak by tato paternalistická intervence opravdu mohla zvýšit blahobyt chudých. Je-li však toto argumentem těch, kdo brojí proti legalizaci prodeje vlastní ledviny, nechť předloží přesvědčivé důkazy, že by chudí v situaci, kdy by jim bylo povoleno prodat vlastní ledvinu, vskutku činili rozhodnutí, jimiž by systematicky poškozovali své vlastní zájmy. Jestliže žádné takové přesvědčivé důkazy nejsou s to předložit, pak by si přinejmenším měli přestat nalhávat, že jim na srdci skutečně leží blahobyt chudých.