U “nás v EU“ už jsme si tak nějak zvykli na to, že slýcháme špatné ekonomické zprávy. Vysoká nezaměstnanost je velkým evropským strašákem. Ekonomický růst stagnuje již několik let a poslední čísla z Německa ukazují, že se tato největší evropská ekonomika nachází v socialistické pasti permanentního chudnutí. Nejhorší ze všeho je, že se na povzbuzení ekonomické aktivity stále používají ty samé nástroje, státní plánování a tak nemůžeme čekat zvrat.
Za ekonomickým marasmem EU stojí spletitý systém regulací, kdy stát ovlivňuje život člověka na každém jeho kroku. Slyšíme sice, že si EU stěžuje na příliš vysokou hodnotu eura, ale jak vidno, na vině není příliš expanzivní politika americké centrální banky, Fedu, ani jiných jiných centrálních bank. Silná měna navíc a priori není žádnou překážkou rozvoje ekonomiky. Představitelé EU se již nemají na co vymlouvat, a tak se uchýlili ke změně strategie z Lisabonu. Avšak evropský „premiér“ Barosso nic převratného nevymyslel a pokud k nějakým reformám dojde, bude tomu tak v jednotlivých členských státech, nikoli centrálně. O jakousi reformu se pokouší Německo, a to v rámci Agendy 2010. Největším problémem je rigidní trh práce a odtud se odvíjející vysoké náklady, které spolu s vysokými odvody na zdravotní a sociální pojištění činí německé podniky obtížně konkurenceschopné. Německo přichází s tradiční obrácenou logikou tolik typickou pro dnešní EU: nejprve vláda svými regulacemi způsobila na trhu práce obrovskou nezaměstnanost.
Ale místo aby si uvědomila, proč je nyní v Německu tolik nezaměstnaných, snaží se svými aktivitami suplovat tržní mechanismy. Jako vždy se jí to nedaří. Další regulace v podobě nejrůznějších nařízení, dotací, vyhlášek způsobují jen další problémy. Německo může vyhrát svůj boj tak, že kompletně zreviduje zákoník práce, nejlépe když ho spálí a nechá podniky zaměstnat koho chtějí a za jakou mzdu chtějí. Svobodný trh povede k dobrovolné nezaměstnanosti, nikoli k nezaměstnanosti nedobrovolné, kdy lidé nemohou najít práci kvůli triangulárním státním intervencím, tedy zásahům německé vlády do dobrovolných úmluv mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.
Třetí největší ekonomika EU, Francie, se chová podobně. “Pravicový“ předseda vládního Svazu pro lidové hnutí, Nicolas Sarkozy, dřívější ministr financí, je dalším prototypem politika snažícího se řešit problémy, které způsobují státní intervence, jinými státními opatřeními. Můžeme tak od něj slyšet nejprapodivnější návrhy: například zvláštní podpora franouzským exportérům, kteří získají nové kontrakty v Alžírsku poté, co se této zemi odpustí veškeré dluhy. Nabízel také dočasné zrušení zdaňování spotřebitelských úvěrů, aby podpořil domácí spotřebu. Obviňuje evropskou centrální banku z přílišné restrikce, volá po vytváření státních průmyslových skupin. Meziroční růst HDP Francie dosáhl ve 4.čtvrtletí úrovně 2,2% a patří mezi nadprůměrné v rámci EU. HDP je však natolik problematická veličina, že je nutná podrobnější analýza, aby bylo jasné nakolik je její růst žádoucí. Avšak růst HDP byl ve Francii tažen zejména spotřebou a investicemi státních firem. Ani rekordně nízké úrokové sazby v EU nepomáhají vyššímu růstu HDP. Populární nástroj všech vlád, snižování úrokových sazeb, je v tuto chvíli v EU-15 nevyužitelný. Pro mnohé je jistě překvapením, že by Švédsko, tolik opěvovaný vzor státu blahobytu, bylo v případě připojení k USA jeho nejchudším státem. V situaci, kdy státní intervence selhávají a nepomáhají nastartovat zdravý ekonomický růst, je celková ekonomická reforma napříč EU za dveřmi. Ovšem současné pokusy představované reformou Lisabonské strategie takovou změnu nepřinesou, opakují omyly obsažené v ekonomické koncepci z Portugalska. A tak je více než pravděpodobné, že si budou muset evropské země, jako Francie či Německo, projít bolestnou recesí a radikální změnou chování státu.
