Centrální plánování v novém kabátě

Existuje mnoho cest jak poškodit a někdy i zničit fungující tržní ekonomiku. Avšak tou nejefektivnější je regulace cen. Na rozdíl od mnoha fyzikálních vlastností věcí (jako je třeba hmotnost) není cena ničím, co by se dalo exaktně změřit nebo vypočítat, byť by si to mnozí přáli. Cena je index, který sděluje jak je který statek nebo služba relativně cenný oproti ostatním.
Ale tato relativní vzácnost se časem mění a to i velmi rychle a nemá jakoukoliv souvislost s náklady, které byly na získání daného statku vynaloženy. Na druhou stranu ceny také ukazují míru ocenění schopností jednotlivých producentů vyrábět co lidé chtějí. A to při vynaložení nákladů, které se výrobci snaží minimalizovat.
A ten kdo dokáže maximalizovat rozdíl mezi výnosy a náklady, je tím největším vítězem na trhu. Dosahované zisky jsou odměnou, tedy motivací, proč lidé vlastně pracují. Jakmile někdo do tohoto mechanismu zasáhne, pak nejenom změní informace, které mají lidé k dispozici, ale změní také jejich motivaci, což má dopad na jejich chování.
Tento na první pohled jasný mechanismus funguje tak efektivně proto, že tržní ceny odrážejí právě ty informace, které jsou dostačující k racionálnímu jednání lidí.
A právě znefunkčnění cenového systému třeba v socialismu je důvodem, proč tento systém nemůže nikdy ze své podstaty existovat. Jediný důvod, proč socialismus vydržel historicky tak dlouho, bylo to, že byl obklopen ve větší části světa víceméně tržními ekonomikami, ze kterých bylo možné při vytváření cenového systému v centrálním plánování vycházet.
S pádem socialismu však paradoxně neskončila víra v to, že nějaký úřad může v nějaké části ekonomiky nahradit trh a stanovovat ceny lépe. I proto se vyrojily různé „nezávislé“ regulační úřady, které stanovují ceny leckde: v energetice, telekomunikacích, u nájmů…
Jsou to vlastně takoví centrální plánovači v malém – místo celé ekonomiky mají jedno nebo několik málo odvětví a plánují většinou pouze ceny. To ale neznamená, že by byly efektivnější nebo schopnější než jejich centrálně plánovací babičky.
Ale jelikož jsou obklopeni tržní ekonomikou mnohem více, pak se nesmyslnost regulovaných cen neprojeví tak zásadně, neboť ostatní části ekonomiky se přizpůsobí. Avšak to stojí peníze. Náklady jsou ale rozprostřeny mezi tak velké množství subjektů, že jednotlivcům se nevyplatí proti nim bojovat.
Kdyby byl vliv regulací jenom v tom, že lidé změní třeba svoji spotřebu (například budou méně či více telefonovat), pak by to nebylo tak hrozné. Ale ekonomika není jenom spotřeba. Pokud změníme ceny v oblasti produkce, pak změníme zejména investiční rozhodování a to ovlivní ekonomiku na mnoho let dopředu.
A pokud regulace vydrží dostatečně dlouho, pak změníme i investice do lidského kapitálu. Třeba současná podpora obnovitelných zdrojů energie (ve formě vysokých regulovaných výkupních cen) nejenom způsobí, že se více elektřiny vyrobí draze v malých vodních elektrárnách nebo ve větrnících, ale způsobí i to, že velké množství investic bude nasměrováno do neefektivní produkce.
Obdobný dlouhotrvající efekt má neutuchající vládní podpora jaderné energetiky v druhé polovině minulého století. Díky ní zde máme kromě jaderných elektráren velkou kohortu vynikajících jaderných fyziků, ale nikdo neví, co by tito lidé vymysleli, pokud by svůj talent a inteligenci věnovali něčemu jinému.
Neexistuje žádná lepší regulace cen nebo její metoda. Problém není v lidech, kteří regulaci provádějí. Problém je v tom, že regulace cen je vždy a za všech okolností chybná, neboť žádný člověk ani komise nejsou schopni efektivně soustředit všechna nutná data a informace ke stanovení ceny odpovídající ceně tržní. A právě nepochopení podstaty a důležitosti fungování cenového systému je podstatou mnoha nesmyslných národohospodářských opatření, které vlády všude na světě i u nás soustavně provádějí.