Ještě na počátku devadesátých let se zdálo, že s transformací zdravotnictví nebude větší problém. Panovala všeobecná shoda na základních principech – všeobecné zdravotní pojištění s výrazným prvkem (vynucené) „solidarity“, základní zdravotní péče dostupná pro všechny a existence sítě veřejných (a z části i státních) nemocnic. Pravice, která byla tehdy u moci, měla připravené recepty, jak tomuto obecnému rámci vtisknout alespoň do jisté míry protržní charakter – zavedením konkurence mezi zdravotními pojišťovnami, možnosti „nadstandardní“ péče za příplatek, motivací k péči občanů o vlastní zdraví, pluralitou státních i soukromých poskytovatelů zdravotní péče. Díky nim mělo dojít ke zvrácení tragických ukazatelů o zdravotním stavu české populace i o stavu zdravotního sektoru – podinvestovanému, shnilému, k pacientům nepřátelskému a zkorumpovanému. K jejich uplatnění ovšem z nejrůznějších důvodů nedošlo, anebo – ještě hůře – došlo ve značně zkarikované podobě. Cíl, v prvním roce transformace definovaný jako „liberální a efektivně fungující systém zdravotní péče“ tak nebyl dosažen ani po šestnácti letech a zdá se, že se spíše každým rokem vzdaluje.
Na praktické úrovni, ve sporech o konkrétní kroky, se však přes obecnou shodu o hlavních principech již od samotného začátku reforem projevují dva myšlenkové proudy, které se snaží české zdravotnictví formovat podle svého. První, nazvěme ho „levicový“ či „socialistický“, je u moci od roku 1998 a usiluje o návrat do roku 1989 či před něj. Reformy z devadesátých lety by měly být zrušeny. Občan by neměl mít právo rozhodovat o svém zdraví, protože mu nerozumí. Pravomoci by měly být převedeny zpět na stát, tedy na ministerstvo zdravotnictví a jeho orgány, které budou rozhodovat o dalším vývoji celého sektoru způsobem ne nepodobným tomu, který praktikoval komunistický režim.
Politickými představiteli tohoto směru jsou čeští sociální demokraté a pochopitelně komunisté. Zřejmě nejsrozumitelněji byl tento proud formulován v koncepci sepsané v roce 2004 na ministerstvu zdravotnictví za panování paní Milady Emerové, mimochodem dlouholeté komunistky (formálně nyní ovšem členky ČSSD). Materiál se jmenuje „Návrh Koncepce zdravotnictví na léta 2005-2009“. Pojem „koncepce“ v názvu textu je ovšem poněkud zavádějící, neboť materiál sám je zcela nekoncepční. Jde spíše o ideologický manifest, než o seriózní analýzu. Není divu, že byl nejprve držen pod pokličkou a když unikl na veřejnost, byl potichu stažen a uložen do šuplíku. Tam ho zřejmě objevil nový ministr, pan David Rath, který se jím zřejmě z nedostatku vlastních nápadů nechal silně inspirovat.
Za velkými slovy o „solidaritě, rovnosti a dostupnosti“, kterými se uvedený text jen hemží, se skrývá pravý opak. „Solidarita“ vynucená zákony vytlačuje solidaritu skutečnou. Soukromé neziskové instituce, které plní významnou roli ve zdravotnictví všech vyspělých kapitalistických zemí, jsou v českém státě zcela marginalizovány a odkázány nikoli na pomoc jednotlivých individuálních i korporátních dárců, ale na libovůli ministerstva. Komu se to nelíbí, může být vyvlastněn. Rovnost existuje také jen v představách ministerských úředníků. Reportáž pořadu TV Nova „Na vlastní oči“ s příhodným názvem „Těžce zaplacená bezplatnost“, vysílaná 7. 6. 2006, natvrdo ukázala, jak si někteří lékaři i soukromé osoby vybudovali velmi dobře vydělávající živnost na korupci, která bují v každém socialistickém a nuceně nivelizovaném systému. Takový systém nestraní těm, kteří jsou poctiví, ale těm, kteří mají odvahu překračovat pravidla. To samé bohužel platí i pro dostupnost. Občané si nemohou zaplatit soukromé pojištění a české zdravotnictví tak postrádá jeden ze dvou finančních pilířů, na kterých spočívá všude jinde ve vyspělém světě. Prostředky z veřejných zdrojů navýšit nelze (leda že bychom si přáli zhroucení trhu práce) a soukromé zdroje do zdravotnictví oficiálně nesmí. Není se pak čemu divit, že celý kolos pořád přepadává na jednu stranu. Nemocnice mají nevyužité kapacity a před operačními sály stojí zástupy nemocných. Operovat se ovšem nebude. „Vyčerpali jsme peníze, které jsme na toto pololetí dostali,“ odpovídají lékaři zklamaným pacientům. A v Praze na ministerstvu sní o abstraktní „dostupnosti pro všechny“. Jaká tragédie!
Zdravotnická loď se zmítá bez cíle ve vlnách a na oranžově natřené palubě se stále tančí. „České zdravotnictví patří k nejefektivnějším na světě,“ ubezpečuje premiér Jiří Paroubek a jeho tým obyvatele ve svém volebním programu. A dodává: „Zachováme solidaritu i bezplatné zdravotnictví!“ Dvakrát špatně. Podle objektivních hodnocení OECD i WHO si české zdravotnictví tak dobře nevede – stačí otevřít např. publikaci OECD Health at a Glance. Ve většině ukazatelů jsme na posledním místě, nebo za námi trůní již jen Turecko, případně Slovensko či některá jiná z postsocialistických zemích. Jsou dvě oblasti, kde jsme na špici: podíl státu na zdravotnictví a plýtvání penězi, léky i časem lékařů. To jsou slavné výsledky socialistického „A máte to zadarmo!“ Ovšem i to je špatně: Zdravotnictvím se ročně protočí na 200 miliard korun. A kdo je platí, když ne lidé svých mezd? Více než dvě třetiny občanů však ze zdravotnictvím nejsou spokojeny nebo z něj mají smíšené pocity.
Ale zpět k našemu původnímu dělení: druhý proud myšlení bychom mohli nazvat „pravicový“, či chcete-li „liberálně-konzervativní“. Jeho formulace z poslední doby v ideální podobě je k dispozici na stránkách healthreform.cz. Aby bylo již od začátku jasno: i tento návrh má své chyby. Zachovává kupříkladu zbytečně vysokou účast státu v mnoha oblastech (např. ve sféře základního zdravotního pojištění, managementu individuálních zdravotních účtů, regulace jednotlivých pojišťoven apod.). Stejně tak by bylo možné spekulovat o tom, kolik z něj se dostane do politických jednání a nakolik celý provázaný systém utrpí snahou o politický kompromis, nadprůměrně vybičovanou v době povolební rozpačitosti, či jak se ho podaří „prodat“ občanům, z nichž stále mnozí bláhově věří v „bezplatnost zdravotnictví jako ústavní právo“, jak o něm hovoří socialisté. Na rozdíl od jejich konceptů má však tento i několik výhod – je postaven na realitě a na znalosti ekonomických zákonitostí (protože ať se nám to líbí či ne, ty hrají ve zdravotnictví klíčovou roli), není ideologický, lze ho více či méně modifikovat (slovy autorů, „je evoluční“) a především – klíčovou úlohu v něm hraje spotřebitel-pacient. Je zcela lhostejné, zda sdružení, které ho formulovalo a do kterého patří i pravděpodobný nový ministr zdravotnicví, je placeno farmaceutickými firmami, nebo ne. Není ovšem lhostejné, když se tento argument stane hlavní zbraní namísto diskuse, kterou měl tento návrh vyvolat především. Právě diskuse o tom, kde české zdravotnictví stojí, jaké je jeho „zdraví“ i kterým směrem se ubírá, je nám třeba ze všeho nejvíce. Jen panu stále-ještě-ministrovi Rathovi a jeho narudlým kolegům se do ní příliš nechce. Asi vědí proč…
