Evropští politici jako Angela Merklová nebo Nikolas Sarkozy se snaží prosadit regulaci ratingových agentur. Důvod je ten, že tyto agentury snížily rating Řecka o tři stupně ještě před tím, než Evropská komise stihla prosadit záchranný program řecké fiskální krize. Podle Evropské komise tímto ratingové agentury rozšířily neopodstatněnou paniku. Podle mého názoru ale regulace ratingových agentur podněcuje paniku větší.
Nejvýznamnější ratingové agentury jako Standard & Poor’s, Moody‘s Investors Service a Fitch Ratings jsou ve své podstatě důsledkem finančních krizí. Jejich úkolem je investory informovat o rizikovosti aktiv tak, aby investoři předešli nepředpokládaným výkyvům v tržních hodnotách svých portfolií. Ratingové agentury takto řeší problém asymetrických informací, který ve vztahu dlužník – věřitel bývá relativně velký. Na jedné straně ratingové agentury nezávisle hodnotí rizikovost finančních instrumentů vydávaných soukromými emitenty a na druhé straně nezávisle hodnotí rizikovost finančních instrumentů vydávaných vládami.
Někteří kritici viní ratingové agentury z toho, že záměrně využívají svého vlivu tak, že nadhodnocují kvalitu „toxických“ aktiv proto, aby soukromí emitenti, např. banky, byly schopny prodat aktiva, u kterých je předem známo, že nejsou splatná anebo jsou vysoce nadhodnocená. Vezmeme-li v úvahu ale důvod vzniku ratingových agentur a jejich důraz na důvěryhodnost, kterou signalizují svou dlouholetou existencí, a vezmeme-li v úvahu také to, že ratingové agentury nejsou vládními monopoly, ale soukromými společnostmi, které si navíc mezi sebou konkurují, nabízí se otázka: Mohly by mít ratingové agentury takový vliv, kdyby nebyly důvěryhodné?
Evropští politici se tedy snaží prosadit regulaci, jinými slovy kontrolu nezávislých ratingových agentur. Důvod je nasnadě, jejich hodnocení rizikovosti dluhopisů vydávaných evropskými vládami je odlišné. Jednoduše řečeno, politici nevidí tak velké riziko spojené s držbou dluhopisů evropských vlád jako ratingové agentury. V tomto ohledu se evropští politici chovají jako manažeři korporací, které dluhopisy vydávají. Hodnocení manažerů je oproti hodnocení nezávislých agentur vždycky pozitivnější. Ovšem problém je, že v případě korporací nemají manažeři rozhodující slovo. Rozhodující slovo mají akcionáři. Analogicky s evropskými politiky mají rozhodující slovo voliči. Proto jakmile nezávislé ratingové agentury sníží rating evropských vlád, signalizují tak voliči: Pozor, management tvojí korporace není tak schopný, jak se zdálo, zřejmě špatně hospodaří.
Tím, že ratingové agentury nezávisle hodnotí rizikovost finančních instrumentů vydávaných vládami, neřeší pouze problém asymetrické informace mezi emitentem a investorem, ale řeší také problém asymetrické informace mezi manažerem a akcionářem, nebo analogicky mezi politikem a voličem. Chovají se tak vlastně jako nezávislá média, která řeší problém asymetrické informace mezi politikem a voličem úplně stejně. Podle mého názoru se proto regulace, nebo lépe řečeno kontrola ratingových agentur ve „veřejném“ zájmu, rovná cenzuře. Proto je snaha evropských politiků o regulaci ratingových agentur varujícím signálem o tom, že jejich chování v zájmu evropského voliče není a že jiná cesta než zbavení evropského voliče práva na nezávislé hodnocení kvality vlastního politického managementu už vlastně nezbývá. A toto zjištění je jistě důvodem k panice.
