Jak by měla nastupující vláda pokračovat v privatizaci
Minulou středu nový kabinet odložil na neurčito rozhodnutí o prodeji Českého Telecomu. Zda a kdy podnik prodá, není jasné. Klíčoví ekonomičtí ministři i sám premiér Špidla dávají najevo, že privatizaci nepovažují za zvlášť důležité téma. Měl by to však být jeden z jejich hlavních úkolů.
Tři zásady
Správně provedena je taková privatizace, která má co největší přínos pro celou ekonomiku, nikoli pouze pro státní rozpočet. Platí pro ni tři jednoduché zásady. Za prvé, kritériem musí být pouze a jedině cena. Za druhé a zdánlivě paradoxně, maximalizace ceny nesmí být cílem. Za třetí, nesmí existovat žádné další podmínky, které by privatizaci doprovázely (výše investic, udržení objemu výroby, nemožnost prodeje po určitou dobu apod.). Stejně tak je nutné, aby si tvůrci hospodářské politiky uvědomili, že smyslem privatizace není konzervace dnešního stavu ekonomiky ani naplnění jejich představ o dalším vývoji odvětví. Cílem není ani najít „konečného vlastníka“. Neexistuje nic takového jako konečný vlastník – i úspěšné firmy prodávají aktiva a kupují nová. Privatizace nalezne prvního soukromého vlastníka. Nic více, nic méně. A samozřejmě: privatizace je jenom jedna část nutné vládní agendy. Stejně důležitá je i deregulace ekonomiky, neboť prodat vládou vytvořený, podporovaný a chráněný monopol není žádné umění. Taková privatizace zpravidla nepřináší z pohledu zákazníků žádné změny k lepšímu. Právě ochota deregulovat je skutečným prubířským kamenem toho, nakolik liberální je daná vláda (ať už se sama řadí kamkoli a má jakoukoli barvu). Privatizace pouze z fiskálních důvodů je spíše ukázkou neschopnosti uřídit státní finance. V takovém případě hrozí, že ve snaze zalátat díry v rozpočtu vláda poruší zpravidla všechny zásady správné privatizace.
Mero, Čepro, letadla
U některých společností vlastně ani nevíme, zda privatizace ještě pokračuje, nebo už neúspěšně skončila. Typickým příkladem je Český Telecom. Část ministrů věří, že se vyplatí rok či dva počkat, až telekomunikační sektor vybředne z dluhů – jenže dnešní krize je hluboká a šance na změnu do dvou let jsou malé. Telecom by bylo dobré prodat co nejdříve nejlepší cenové nabídce, byť ta nebude příliš vysoká a byť je velmi pravděpodobné, že budoucí vlastník firmu rozseká na kusy a postupně rozprodá. Nejedná se ale o žádnou tragédii, protože Telecom není „posvátná kráva“ ani „rodinné stříbro“. Našemu trhu by jen prospělo, kdyby se telekomunikační moloch rozdělil na několik částí. V případě Unipetrolu zatím nikdo neví, zda privatizace bude dotažena do konce a akcie převezme Agrofert, nebo selže a bude třeba vyhlásit novou otevřenou soutěž. Tak či tak, vláda by nadále neměla trvat na zákazu rozbití a rozprodeje holdingu – dřív či později k němu musí dojít. Jiné privatizace by ve srovnání s tím byly bez problémů. Například firma Mero, která vlastní ropovody na území České republiky. Dovoz ropy není o nic více strategický než dovoz zemního plynu či třeba železné rudy. Ty jsou v soukromých rukou a není důvod, proč by to u ropy mělo být jinak. Mero lze prodat ve veřejné soutěži nebo na burze doma či v zahraničí. O málo těžší je prodej firmy Čepro, která spravuje produktovody a strategické zásoby ropných produktů (ty bude v případě privatizace nutno ošetřit zvláštní dohodou). Nejvhodnější metodou je veřejná soutěž. Podnikem, který přímo volá po privatizaci, jsou Lesy České republiky. Opět lze zvážit, zda neprodat jeho akcie na burze. U Českých aerolinií vláda – podobně jako u telekomunikací – nejvhodnější dobu propásla, letecký průmysl je v těžké krizi, ze které se jen tak nevymotá. Proto také partneři ČSA ve SkyTeamu (Air France a Delta) odložily svůj kapitálový vstup na neurčito. Přesto nemá cenu s veřejnou soutěží vyčkávat. Možná taková akce probere z letargie i Deltu a Air France (pokud ne, nebude to velká škoda, SkyTeam nepatří k nejsilnějším). A když jsme u letadel: prodej zbrojovky Aero Vodochody komplikuje stará vládní podmínka, že stát zde musí držet 51 % akcií. Tento anachronismus je třeba zrušit. Není-li někdo spokojen s dnešním minoritním vlastníkem (Boeing), prodej je nejlepší cestou k radikální změně.
Elektřina a doly
Dále je ve státních rukou Škoda Praha, dodavatel Temelína. Klausova vláda tvrdila, že po dostavbě elektrárny bude Škoda Praha privatizována. Skutečně není důvod, aby zde stát dál držel svých 54 % akcií. Totéž platí o důlních společnostech Sokolovská uhelná a Severočeské doly. Ve všech případech je nejvhodnější veřejná soutěž. Velice jednoduchý by byl i prodej státního podniku Česká pošta. Měl by však být spojen s podstatnou reformou poskytování poštovních služeb, která by měla definitivně ukončit zastaralý model poštovního monopolu (byť se už dnes rozpadá samovolně). Zapeklitý však bude prodej ČEZ. Nejprve se musí vyjasnit probíhající výměna akcií regionálních distributorů mezi ČEZ a státem. Pro vytvoření českého elektroenergetického trhu by byl vhodný následující scénář. ČEZ po dokončení převodu získá většinové podíly ve Východočeské, Středočeské, Severočeské a Severomoravské energetice a menšinové účasti ve zbývajících distributorech a v přenosové soustavě ČEPS. Ve druhé fázi by ČEZ prodal všechny minoritní podíly ve veřejných soutěžích (včetně ČEPS). Při prodeji Západočeské energetiky by spolu s ním prodávala i Konsolidační agentura, která zatím drží rozhodující 2 % akcií. ČEZ by prodal také většinový podíl v Severomoravské energetice. Třetí fází privatizace by byl prodej samotného ČEZ, tedy elektráren a většinových podílů ve třech distributorech. O privatizaci České správy letišť začala uvažovat již Zemanova vláda. Vzhledem ke geografické poloze republiky a potřebným místním investicím by bylo vhodné rozdělit podnik na jednotlivá samostatná letiště a prodat je jednotlivě. Vedle těchto návrhů lze vyslovit i jiné, provokativnější: prodej Českých drah, Konsolidační agentury (definitivně by se zbavila vlivu politiků) či třeba rádiového spektra nebo práv k vodním zdrojům. To už však při dnešní vládě nevypadá realisticky. Budeme rádi, když se prodá aspoň něco.
