„Indická vláda reguluje téměř vše a proto je tu jen velmi malý pokrok. Zato v Hongkongu dala vláda ruce pryč…a životní úroveň se znásobila.“ John Templeton1
John Templeton, magnát v oblasti investičních fondů, ve třicátých letech cestoval kolem světa a zvláště ho zaujala nesmírná chudoba ve dvou asijských státech pod britskou správou – v Indii a Hongkongu. O čtyřicet let později – v sedmdesátých letech – se Templeton vrátil a znovu byl svědkem neuvěřitelné chudoby v Indii. Naproti tomu v Hongkongu pozoroval výrazné změny. „Životní úroveň v Hongkongu se zvýšila více než desetkrát za čtyřicet let, kdežto v Kalkatě se stěží něco změnilo.“2
Dnes, kdy ani jedna země již není pod britskou nadvládou, je zmíněný kontrast ještě viditelnější. Hongkong je znám jako místo s největší koncentrací bohatství na světě, kdežto Indie je „proslulá“ největší koncentrací chudoby.3
Před dvaceti lety napsal ekonom P. T. Bauer o Hongkongu slavný krátký esej, ve kterém uvažoval: „Jedná se o asijský stát, který má velmi málo zemědělsky využitelné půdy s největší hustotou obyvatelstva na světě. Počet obyvatel zde rychle narůstá a to jak přirozeným přírůstkem tak silnou imigrací. Tato země dováží veškerá paliva a suroviny a dokonce i většinu vody. Vláda v této zemi není plánovačem rozvoje a nereguluje zahraniční obchod. Je to poslední západní kolonie určitého významu. Jak byste ocenili její ekonomické vyhlídky?“4
A vskutku – vyhlídky byly pro Hongkong neradostné. Ale díky tomu, že se zde začaly produkovat levné výrobky pro daleké západní země, se z Hongkongu stala velmoc jihovýchodní Asie. Proto dnes konkurují příjmy hongkongských obyvatel Japonsku, přestože se zde 7 milionů lidí tísní na téměř 1 100 kilometrech čtverečních. Co rozbilo začarovaný kruh chudoby? Dle Bauera tento ekonomický zázrak nezávisel na vlastnictví finančních či přírodních zdrojů, zahraniční pomoci nebo dokonce formální vzdělanosti obyvatel. Více záleželo na „píli, podnikavosti, šetrnosti a schopnostech…vysoce motivovaných lidí.“5 Přelidněnost Hongkongu se ukázala jako cenný zdroj, ne jako nevýhoda.
Stejně důležité bylo, že Británie nezasahovala do soukromého rozhodování. Snad kromě dotovaného bydlení a školství si ve všech oblastech osvojila hospodářskou politiku laissez faire. I komunistická Čína zde od roku 1997, kdy převzala vládu, prosazuje neintervencionistickou politiku. Hongkong pokračuje v rozvoji se stabilní měnou, neprotekcionářskou politikou a nízkými daněmi. Maximální zdanění je zde 18 % a daně nejsou uvaleny na zisky společností. Fraser Institute ve svém indexu ekonomické svobody řadil Hongkong vždy na první místo na světě.6
Tragická Indie
Indie je naprosto odlišným příběhem. Její miliardová populace zůstává velmi chudá. Narozdíl od Hongkongu má Indie cenné přírodní zdroje: lesy, rybolov, paliva, železnou rudu a mezi jinými ještě zemědělské produkty. Plné soběstačnosti, co se týče potravin, dosáhla Indie od nezávislosti v roce 1947, hluboká chudoba přesto přetrvává.
Mnoho znalců obviňuje antikapitalistickou mentalitu, předurčující kastovní systém, přelidněnost či horké a vlhké podnebí. Ale Milton Friedman určil viníka, když napsal: „Správné vysvětlení…nenajdeme v náboženských či společenských poměrech nebo v kvalitách indických obyvatel, spíše hledejme příčinu v hospodářské politice, kterou Indie přijala.“7
A opravdu – v dekádě, která následovala osamostatnění od Británie, se Nehru a další indičtí vůdci inspirovali Haroldem Laskim z London School of Economics a jeho kolegy – fabiánskými socialisty, kteří v souladu se sovětskou politikou obhajovali centrální plánování. Indie přešla na pětileté plány, znárodnila těžký průmysl a nasadila těžké protidovozní zákonodárství. A co více, byla obnovena britská tradice kontroly cizích měn a nutnosti mít licenci k podnikání.
I dnes zůstává Indie byrokratickou noční můrou. Parth Shah, ekonom a prezident Centre for Civil Society (www.ccsindia.org), popisuje, jak se nedávno vrátil do Indie a poté, co s námahou našel v Dillí pokoj k pronajmutí, prostál půl dne ve frontě na zaplacení svého prvního účtu za telefon a další půlden obětoval zaplacení účtu za elektřinu. „Korupce se stala standardem ve veřejných službách na každé úrovni,“ říká Gita Mehta, známá indická spisovatelka.8 Indie se vždy pohybovala kolem stého místa v již zmiňovaném indexu ekonomické svobody.
Přesto je tu naděje. V roce 1991, když Indie čelila hrozbě nesplacení zahraničního dluhu, bylo upuštěno od ekonomické izolace a plánování a Indie dala svobodu svým podnikatelům. Vyprodala mnoho státních firem, snížila cla a daně a zrušila většinu cenových a směnných regulací. Výsledkem byla jedna nejrychleji rostoucích ekonomik devadesátých let, kde byl průměrně zaznamenán desetiprocentní nárůst ročně. A jak se bohatí stávali bohatšími, výrazně se zmenšovalo i množství chudých.
Co by nyní měl udělat nový ministerský předseda Indie A. B. Vyjpayee? Může se někdy Indie vyrovnat Hongkongu? Indie musí snížit státní dluh (nyní 10 % HDP), snížit cla a daně ještě více, privatizovat státní podniky, eliminovat byrokracii a obnovit důvěru ve vládu. To jsou sice vysoké požadavky, ale zároveň jediná cesta k tomu, co Adam Smith nazýval „všeobecné bohatství, které se rozšíří do všech vrstev společnosti.“9
