Tak jsme se z úst ministra práce SRN Olafa Scholze dozvěděli „alarmující zprávu“, že čtvrtina německých obyvatel je „ohrožena chudobou“. K tomuto závěru prý dospěla jakási zbrusu nová vládní studie o „chudobě“.
Představa, že každý čtvrtý Němec strádá v hmotné nouzi, zatímco hrstka vrcholných manažérů žije díky svým „přemrštěným mzdám“ (termín převzat z novinek.cz) v hříšném přepychu, je svůdná. Důležité je však si uvědomit, co dotyčná studie ve skutečnosti měřila. „Chudoba“ tu byla definována podle metodiky Evropské Unie, tj. za „chudého“ byl označen každý, jehož příjem je nižší než 60% mediánu příjmového rozložení v daném státě. Jde tedy o tzv. „relativní chudobu“. Takový ukazatel má jisté evidentně problematické rysy:
Tak předně, tento ukazatel sám o sobě nevypovídá nic o tom, jaká je životní úroveň lidí s nízkým příjem, resp. zda se jejich materiální blahobyt zlepšuje, stagnuje, či se zhoršuje. Představme si společnost daleko bohatší než je současná česká, kde reálný mediánový příjem činí 100 000 Kč, zatímco reálný (čistý) příjem 40 % populace (= lidi s nejnižším příjmem) se pohybuje v rozmezí 40 000 – 50 000 Kč. V takové společnosti nepochybně vymizela tradiční chudoba ve smyslu hmotné nouze – vždyť i ten nejchudší člověk má vyšší příjem než dnešní průměrný Čech! Ovšem z hlediska metodiky EU by v této společnosti „chudoba“ dosahovala takřka katastrofálních rozměrů.
Takto definovaná „chudoba“ zkrátka může docela dobře vzrůst i tehdy, když se materiální blahobyt všech obyvatel výrazně zlepší. Naopak představme si situaci, kdy v důsledku nějaké ekonomické katastrofy mediánový příjem zkolabuje na tak mizivou úroveň, že člověku akutně hrozí smrt hladem, přičemž ovšem nikdo nemá méně než 60% tohoto mediánu. Takto postiženým lidem bude zajisté náramnou útěchou, že podle metodiky EU byla „chudoba“ v jejich zemi „úspěšně eliminována“.
Související problém spočívá v tom, že přijetím tohoto pojetí chudoby je garantováno, že chudoba přirozenou cestou nikdy nezmizí. Zatímco lze za určitých podmínek (kdy jsou respektovány instituce podněcující tvorbu bohatství, jako je soukromé vlastnictví a svobodná konkurence) očekávat výrazné snížení až postupné odstranění hmotné nouze, svobodný trh samozřejmě nemůže zaručit, že příjem žádného člověka nepoklesne pod 60% mediánu v dané společnosti. Přesněji řečeno, takový stav nemůže zajistit ani soukromá dobročinnost vůči chudým, neboť hranice 60% mediánového příjmu je sama o sobě zcela arbitrární. Pakliže bude společnost natolik bohatá, že i 10 % mediánového příjmu každému umožní velmi komfortní životní úroveň, asi sotva bude takový člověk cílovou skupinou pro charitativní činnost.
Je ostatně docela dobře možné, že ve svobodné společnosti, kde neexistuje státní sociální politika a pomoc chudým je založena na aktivitách občanské společnosti, by statistiky kritizovaného typu nepřinášely nikomu žádný užitek a nebyly by tudíž vůbec sledovány.
