Špatná práce za špatnou mzdu je lepší než žádná práce.
Čtete článek Paula Krugmana z 21. března 1997.
Po mnoho let byla manilská skládka známá jako Smokey Mountain oblíbeným symbolem chudoby ve třetím světě. Několik tisíc mužů, žen a dětí žilo na této skládce – navzdory smradu, mouchám a toxickému odpadu, aby si vydělali na živobytí procházením odpadků a hledáním kovů a dalších recyklovatelných věcí. A bydleli tam dobrovolně, protože těch zhruba deset dolarů, které mohla rodina zdejších squatterů vydělat za den, bylo lepších než jejich alternativní možnosti.
Squatteři už jsou dnes pryč, násilím byli loni vyhnáni filipínskou policií coby kosmetická úprava před summitem zemí Tichomořského lemu. Ale poslední dobou jsem o Smokey Mountain hodně přemýšlel poté, co jsem si přečetl poslední dávku nenávistných dopisů.
Příležitostí k tomu byl komentáře, který jsem napsal pro New York Times, ve kterém jsem upozornil, že zatímco mzdy a pracovní podmínky v nových exportních odvětvích třetího světa jsou otřesné, jsou velkým zlepšením oproti „předchozí, méně viditelné rurální chudobě“. Asi jsem mohl očekávat, že tato poznámka vyvolá dopisy ve smyslu: „Když přijdete o svoji pohodlnou práci amerického profesora, můžete si vždy najít jinou práci – pokud je vám 12 let a chcete pracovat za 40 centů za hodinu.“
Takové morální pobouření je u oponentů globalizace běžné – kvůli přenesení technologií a kapitálu ze zemí s vysokými mzdami do zemí s nízkými mzdami a z toho plynoucímu růstu pracovně-náročných exportů z třetího světa. Tito kritici pokládají za samozřejmé, že kdokoliv, kdo se o tomto procesu vyjádří pozitivně je naivní nebo zkorumpovaný a každopádně je de facto agentem globálního kapitálu v jeho útlaku pracovníků tady i ve světě.
Ale věci nejsou tak jednoduché a morální hranice nejsou tak jasné. Dovolte mi, abych učinil proti-obvinění: Vzletný morální tón oponentů globalizace je možný jenom díky tomu, že si vybrali nepromyslet pořádně svoje stanovisko. I když mohou nemravní kapitalisté díky globalizaci bohatnout, největšími příjemci jsou, ano, pracovníci ve třetím světě.
Koneckonců není globální chudoba něco nedávno vynalezeného pro potřeby nadnárodních korporací. Vraťme se v čase o dvě desetiletí a podívejme se, jak tehdy vypadal třetí svět (a v mnoha zemích stále vypadá). V této době, ačkoliv rapidní růst několika malých asijských zemí začal získávat pozornost, byly země jako Indonésie nebo Bangladéš to, co byly vždy: exportéři surových materiálů, importéři výrobků. Neefektivní výrobní odvětví obsluhovala jejich domácí trhy, chráněna dovozními kvótami, ale vytvářela málo pracovních míst. Mezitím populační tlak tlačil zoufalé venkovany, aby kultivovali stále horší půdu nebo hledali živobytí jakýmkoliv způsobem – jako homesteadováním hory odpadků.
V situaci takového nedostatku příležitostí jste si mohli najmout pracovníky v Jakartě nebo Manile za hubičku. Ale v polovině 70. let nebyla levná práce dost na to, aby umožnila rozvíjejícím se zemím konkurovat na světovém trhu výrobků. Zakořeněné výhody rozvinutých zemí – jejich infrastruktura a technické know-how, mnohem větší velikost jejich trhů a jejich blízkost k dodavatelům klíčových komponent, jejich politická stabilita a malé, leč klíčové společenské adaptace, které jsou nezbytné k fungování efektivní ekonomiky – se zdály převážit i deseti- nebo dvacetinásobný rozdíl ve mzdových hladinách.
A potom se něco změnilo. Nějaká kombinace faktorů, které stále plně nechápeme – menší celní bariéry, zlepšené telekomunikace, levnější letecká doprava – zmenšila nevýhody produkce v rozvíjejících se zemích. (Za jinak nezměněných okolností je pořád lepší vyrábět v prvním světě – příběhy firem, které přesunuly výrobu do Mexika nebo východní Asie, a poté ji zase přesunuly zpátky poté, co si prožily nevýhody třetího světa, jsou běžné.) V podstatném množství odvětví umožnily nízké mzdy rozvíjejícím se zemím, aby pronikly na světové trhy. A tak země, které se předtím živily prodejem juty nebo kafe začaly místo toho vyrábět trička a kecky.
Pracovníci v těchto továrnách na trička a kecky jsou, nevyhnutelně, placeni velmi málo a čeká se od nich, že vydrží příšerné pracovní podmínky. Říkám „nevyhnutelně“, protože jejich zaměstnavatelé nejsou v businessu pro svoje zdraví (nebo zdraví svých zaměstnanců); platí tak málo, jak je to možné, a toto minimum je určeno jinými příležitostmi, které mají pracovníci k dispozici. A toto jsou stále extrémně chudé země, kde je život na haldě odpadků atraktivní v porovnání s alternativami.
Avšak kdekoliv vyrostla tato nová exportní odvětví, nastalo tam měřitelné zlepšení životů obyčejných lidí. To je částečně dáno tím, že rostoucí odvětví musí nabídnout o něco vyšší mzdu, než mohou pracovníci dostat jinde, aby je motivovala ke změně. Důležitější nicméně je, že růst výrobního sektoru – a s tím spojených dalších prací, které tento exportní sektor vytváří – má dominový efekt v celé ekonomice. Tlak na půdu se zmenší, takže rurální mzdy mohou růst; skupina nezaměstnaných obyvatel měst, kteří chtějí pracovat, se zmenší, takže továrny si mohou začít konkurovat mezi sebou o pracovníky, a městské mzdy rostou. Kde tento proces trvá již dostatečně dlouho – řekněme v Jižní Koreji nebo na Taiwanu – průměrné mzdy začínají dosahovat toho, co si americký teenager může vydělat v McDonaldu. A nakonec už lidé nechtějí žít na skládce. (Smokey Mountain vydržela, protože Filipíny se donedávna neúčastnily exportem vedeného růstu, který zažívali jejich sousedé. Prací, které platí více než prohledávání skládky, není mnoho.)
Výhody hospodářského růstu vedeného exportem pro masu lidí v nově industrializujících se ekonomikách nejsou předmětem domněnek. Země jako Indonésie je pořád tak chudá, že pokrok se dá měřit tím, kolik toho průměrný člověk sní. Od roku 1970 stoupl průměrný kalorický příjem z méně než 2100 kcal denně na 2800. Šokující je, že třetina malých dětí je pořád podvyživená – ale v roce 1975 to byla více než polovina. Podobná zlepšení mohou být vidět v celém Tichomořském lemu, a také na místech jako Bangladéš. Tato zlepšení se nestala kvůli tomu, že dobří lidem na západě pomohli – zahraniční pomoc, která nikdy nebyla velká, se v poslední době zmenšila skoro na nulu. Ani to není výsledkem příznivé politiky národních vlád, které jsou bezcitné a zkorumpované jako vždy. Je to nepřímý a nezamýšlený důsledek činností nadnárodních korporací bez duše a dravých lokálních podnikatelů, jejichž jedinou starostí je využít výhod nabízených levnou prací. Není to podívaná, co nás morálně pozdvihne, ale ať jsou motivy jakkoliv přízemní, výsledkem je pozdvihnutí stovek miliónů lidí z bídné chudoby do něčeho pořád hrozného, avšak významně lepšího.
Tak kde se tedy bere to rozčilení mých dopisovatelů? Proč vyvolává obrázek Indonésana šijícího kecky za 60 centů na hodinu o tolik více emocí než obrázek jiného Indonésana, který si vydělává ekvivalent 30 centů na hodinu tím, že se snaží nasytit svoji rodinu na malém kousku země – nebo Filipínce hledajícího materiál do sběru na haldě odpadků?
Hlavní odpovědí, myslím, je čistotnost. Na rozdíl od hladovějícího subsistenčního zemědělce pracují ženy a děti za otrocké mzdy v továrnách na kecky pro nás – a kvůli tomu se cítíme nečistí. A tak tu máme sebe-ospravedlňující požadavky na mezinárodní pracovní standardy: Neměli bychom, trvají oponenti globalizace, být ochotni kupovat tyto kecky a trička, dokud nedostanou lidé, kteří je vyrábějí, slušnou mzdu a dokud nebudou pracovat ve slušných podmínkách.
To zní fér – ale je to fér? Promysleme si důsledky.
Zaprvé, i kdybychom mohli pracovníkům v exportních odvětvích třetího světa zajistit vyšší mzdy a lepší pracovní podmínky, nijak bychom tím nepomohli venkovanům, nádeníkům, sběračům odpadu atd., kteří tvoří většinu populace těchto zemí. Přinejlepším bychom donucením rozvíjejících se zemí k našim pracovním standardům vytvořili privilegovanou pracovní aristokracii, a chudé většině bychom nijak nepomohli.
A nejspíše bychom nedosáhli ani toho. Výhody zavedených odvětví prvního světa jsou stále enormní. Jediným důvodem, proč rozvíjející se země mohou konkurovat v těchto odvětvích je nabídnout zaměstnavatelům levnou práci. Zakažte jim tuto možnost, a nejspíše jim tak zakážete vidinu pokračujícího industriálního růstu, dokonce zvrátíte růst, kterého už bylo dosaženo. A protože růst orientovaný na export, pro všechnu svoji nespravedlnost, byl obrovskou výhodou pro pracovníky v těchto zemích, cokoliv, co tento růst omezí, je proti jejich zájmům. Politika dobrých prací v principu, avšak žádných prací v praxi, může utišit naše svědomí, ale nenabízí nic svým údajným recipientům.
Můžete říct, že ti nejubožejší na světě by neměli být nuceni sloužit jako drvoštěpové, nosiči vody a šiči kecek pro bohaté. Ale co je alternativou? Měli bychom jim pomáhat zahraniční pomocí? Možná – ačkoliv historická zkušenost regionů jako jižní Itálie napovídá, že taková pomoc má tendenci způsobovat trvalou závislost. Každopádně neexistuje ani nejmenší naděje na to, že se významná pomoc uskuteční. Měly by jejich vlády poskytovat více sociální spravedlnosti? Samozřejmě – ale neudělají, nebo minimálně ne proto, že my jim to řekneme. A dokud nemáte realistickou alternativu vůči industrializaci založené na nízkých mzdách, být proti ní znamená, že chcete zoufale chudým lidem odepřít jejich nejlepší šanci na pokrok, a to ve jménu něčeho, co je jenom estetický standard – tj. fakt, že vám se nelíbí myšlenka, že pracovníkům je vyplácena almužna, aby zásobovali lidi v západním světě módou.
Ve stručnosti, moji dopisovatelé nemají nárok na svoje sebe-ospravedlňování. Nepromysleli to. A když je v sázce naděje stovek miliónů lidí, není promýšlení věcí do důsledků jenom dobrou intelektuální praxí. Je to morální povinnost.
Přeložil Martin Pánek.
