Před pár dny proběhla novinami zpráva, že čínská vláda ve snaze vyhnout se vysoké inflaci a s ní spojeným problémům hodlá šlápnout na brzdu a radikálně zkrotit tempo poskytování nových úvěrů. Celá řada čínských státních bank tak nyní přistoupila k zásadní restrikci poskytování úvěrů soukromým osobám.
Co k tomuto kroku vedlo? V posledním kvartále roku 2009 zrychlilo tempo růstu tamní ekonomiky na 10,7 %, přičemž v předcházejících dvou čtvrtletích bylo už i tak doslova raketové – 7,9 % ve druhém kvartále, resp. 9,1 % ve třetím. Téhle zběsilé a zřejmě i neočekávané akcelerace se začali děsit i samotní vrcholní představitele Říše středu. Čínský premiér při této příležitosti prohlásil, že „v otázce rozsahu peněžní nabídky a úvěrů zůstáváme rozumní a zaměříme se na optimalizování obou složek tak, abychom co nejvíce snížili možná finanční rizika.“ To je sice krásné pozlátko a uhlazené pojmenování celé situace, ale ve skutečnosti to bude mít pro Čínu mnohem závažnější důsledky, než jsou si tamní experti ochotni připustit. To, že Čína posledních několik let rostla – alespoň co se tempa růstu HDP týká – jako utržená ze řetězu, bylo – jak jsem před několika měsíci psal v článku Čínský růst jako Potěmkinova vesnice – zapříčiněno hlavně a především extrémně rozmařilou měnovou politikou a doslova explozivním objemem nových úvěrů.
Ještě jednou pro připomenutí a pro porovnání – zatímco nyní dennodenně kritizovaný exšéf Fedu Greenspan během svého funkčního období v pozici šéfa Fedu nafukoval americkou peněžní zásobu měřenou agregátem M2 v průměru o 4,87 % ročně, The People‘s Bank of China to dokázala s mnohem větší pompou – v průměru o celých 16,53 % za rok. Takže čínské hospodářství rostlo, rostlo a rostlo a zbytek světa jen nechápavě kroutil hlavou, jak že to v té Číně dělají. Mnohokrát byl tento hospodářský rozmach připisován na konto lokálním komparativním výhodám – levné pracovní síle, píli a (vzhledem k příjmu) vysokým úsporám místních obyvatel nebo „talentu“ okopírovat téměř cokoliv od tkaniček u bot po nejmodernější technologie. Nelze popřít, že čínský růst stojí alespoň částečně na zdravých základech – díky deregulaci v mnoha oblastech ekonomiky a výše zmíněným silným stránkám. Ale na těchto základech začalo čínské vedení stavět hrad z písku, budovaný pomocí smršti úvěrů, která prostě není a ani nemůže být dlouhodobě udržitelná.
Čas, kdy přišel moment pravdy, je tady (možná) právě teď. Tedy pokud skutečně dojde k tomu, že bude razantně pozastaveno poskytování dalších úvěrů (nejen na pár týdnů), čemuž můžeme a nemusíme věřit, protože v Číně si jistě umějí spočítat jedna a jedna. Jestliže ale budou tyto proklamace skutečně naplněny, potom musí důsledkem takovéhoto přiškrcení peněžních kohoutů zákonitě dojít k zastavení mnoha investičních projektů, které byly postavené pouze a výhradně na těchto kreditních zdrojích. Jestliže tyto kanály vyschnou, pak je těmto projektům konec. A že jich v Číně nebylo a není málo, není třeba moc zdůrazňovat. Rovněž ohromné množství nadkapacit, kterým Čína disponuje, se sice po určitou dobu projevuje v ukazateli, jakým je HDP, pozitivně, ale je to pouze klam prosperity, protože ve skutečnosti nepředstavuje takováto produktivita nic moc reálně užitečného.
Sečteno, podtrženo – pokud se v Číně doopravdy rozhodli, že to s omezením úvěrů myslí vážně, pak je to jasný signál toho, že končí doba zdánlivé bezstarostné jízdy. Banky, které na příkaz nejvyššího čínského vedení bezhlavě rozpůjčovaly ohromné množství prostředků na spoustu ne vždy životaschopných projektů, zřejmě čekají těžké časy, což se může odrazit v dalších problémech s úvěrováním a kredibilitou a tím pádem i v celé ekonomice. Na druhou stranu je třeba říct, že – ačkoliv bude místní ekonomiku bezpochyby velmi bolet – takovéto jasné stop dosavadní šílené úvěrové expanzi je jedinou cestou, jak se do budoucna přiblížit zdravějšímu a stabilnějšímu růstu. Dosavadní praxe sice na první pohled působí na okolí doslova grandiózním dojmem, ale ve skutečnosti to tak růžové není. Až čas nám tedy ukáže, jestli to v Číně myslí opravdu vážně.
