Tomáš Němeček si ve své glose „Kůň Philipa Morrise“ bere na paškál poslankyni za ODS Janu Rybínovou kvůli tomu, že údajně převzala za svůj kompromisní návrh ohledně kouření v hospodách, jenž pochází z dílny tabákové firmy Philip Morris, a navíc ještě „měla tu drzost“ tuto skutečnost otevřeně přiznat (podrobnější informace o této „aféře“ viz. zde). Němeček naznačuje, že se tu děje cosi nevábného a nekalého, hraničícího s politickou korupcí. Na místě je učinit tyto dvě poznámky:
Poznámka první: z morálního hlediska je zásadní rozdíl mezi „útočným lobbováním“ a „obranným lobbováním“. „Útočným lobbingem“ tu míním klasické „dobývání renty“, kdy se firma snaží politickými prostředky získat od státu privilegium, které jí zvýší příjmy na úkor konkurentů a spotřebitelů. Sem spadají kupř. návrhy regulací, jejichž důsledkem je ochrana dané firmy či skupiny firem před konkurencí (různé umělé překážky volného vstupu do daného odvětví atd.). Naproti tomu „obranným lobbingem“ jsou takové aktivity firem, jimiž se brání takovým regulacím, jež je nespravedlivě poškozují. Zatímco „útočný lobbing“ lze z etického hlediska klást na roveň krádeži, „obranný lobbing“ se z etického hlediska blíží spíše „nutné obraně“.
Osobně – jak známo – zastávám stanovisko, že pakliže se stát pokouší postavit kuřácké hospody či kavárny mimo zákon, jde tu o nelegitimní uzurpaci moci. Němečkem kritizovaný kompromisní návrh Philip Morris je tudíž v mých očích příkladem obrany proti nelegitimnímu útoku na soukromý majetek. Nevidím pak jediný důvod, proč pranýřovat poslankyni Rybínovou za to, že se ztotožnila s tímto alternativním návrhem, zvláště pokud tento fakt veřejně uvedla. Neshledávám tu tedy žádnou „zjevnou nepravost“ – spíše bych naopak tipoval, že poslankyně Rybínová se s dotyčným návrhem ztotožnila pravděpodobně proto, že jej považovala za rozumný kompromis.
Poznámka druhá: autor tvrdí, že pokud by zákon kladl jiné požadavky na malé restaurace a jiné požadavky na restaurace nad 100 metrů čtverečních, byl by soudně napadnutelný coby diskriminační a stěžovatelé by podle něj měli vysokou šanci uspět. Rád bych Tomášovi Němečkovi připomněl, že platné právní předpisy jak u nás, tak v západních zemích již nyní nezřídka kladou odlišné nároky na malé a velké firmy. Za všechny případy jmenujme např. americký zákon na ochranu osob se zdravotním postižením („Americans with Disabilities Act“), jehož působnost se nevztahuje na malé firmy (definované jako firmy zaměstnávající méně než 15 zaměstnanců). Tento zákon je v USA účinný již cca 15 let a nezdá se, že by hrozilo, že nějaký soud prohlásí toto odlišné zacházení s malými a velkými firmami za „neospravedlnitelnou diskriminaci“. Věc tedy z právního hlediska není ani zdaleka tak jasná, jak Němeček naznačuje.
Výše uvedené si ovšem prosím nevykládejte tak, že se s předmětným návrhem ztotožňuji. Tento kompromis by mohl být maximálně tzv. „menším zlem“, stojíme-li před volbou, zda porušit vlastnická práva všech majitelů hospod (plošný příkaz, aby všechny hospody měly stavebně oddělené prostory pro kuřáky a nekuřáky), nebo zda porušit vlastnická práva jen některých vlastníků hospod (např. hospod s plochou nad 100 m2). Koneckonců, i v této oblasti platí Rothbardova slova na adresu „stejného zacházení“ coby etického ideálu (Ekonomie státních zásahů, str. 249-250):
„… spravedlnost stejného zacházení závisí v prvé řadě na spravedlnosti samotného zacházení. Předpokládejme například, že Jones se svou družinou přijde s návrhem zotročit určitou skupinu lidí. Máme z toho usuzovat, že „spravedlnost“ vyžaduje, aby byl každý zotročen stejně? Předpokládejme, že má jeden ze zotročených takové štěstí, že se mu podaří utéci. Máme jej odsoudit za to, že se vyhnul rovnosti ve spravedlnosti přisouzené ostatním? (…) Je-li nějaké opatření nespravedlivé, pak je v zájmu spravedlnosti, aby mělo co nejmenší obecný dopad.“
