II. Fenomenalismus a nestálost smyslových kvalit
8.28. Ukáže-li se, že klasifikace událostí ve vnějším světě, jak ji provádějí naše smysly, není tou „pravou“ klasifikací, tedy že se nejedná o takovou klasifikaci, která by nám umožňovala adekvátně popsat zákonitosti tohoto světa, a jestliže vlastnosti, jež naše smysly těmto událostem přisuzují, nejsou objektivními vlastnostmi těchto jednotlivých událostí, nýbrž pouze atributy vymezujícími třídy, do nichž je naše smysly zařazují, pak to znamená, že fenomenální svět nemůžeme považovat za jakkoli „skutečnější“ než konstrukce vědy: musíme předpokládat existenci objektivního světa (přesněji řečeno objektivního řádu událostí, jež prožíváme v jejich fenomenálním řádu), k jehož poznání je fenomenální řád pouhou počáteční aproximací. Úkolem vědy je proto snažit se stále více přibližovat k plné reprodukci tohoto objektivního řádu; což je úkol, který věda může splnit jedině tak, že smysly vnímatelný řád událostí nahradí klasifikací novou a odlišnou.[1]
8.29. Když tvrdíme, že „existuje“ jakýsi „objektivní“ svět odlišný od světa fenomenálního, vyjadřujeme tím pouze fakt, že lze vytvořit řád nebo klasifikaci událostí, které jsou odlišné od těch, jež jsou nám zprostředkovány našimi smysly, a že by nám takováto klasifikace umožňovala konzistentněji vysvětlit chování různých událostí v tomto světě. Jinými slovy to znamená, že naše poznání fenomenálního světa vyvolává otázky, na které lze odpovědět jen tehdy, změníme-li obraz světa, jaký nám poskytují naše smysly, tj. změnou klasifikace prvků, z nichž se tento svět skládá. To, že je to nejen možné, ba přímo nutné, je vlastně postulát, na němž stojí veškeré naše úsilí o podání vědeckého výkladu světa.
8.30. Jakýkoli ryze fenomenalistický výklad úkolu vědy nebo jakýkoli pokus její poslání redukovat pouze na úplný popis fenomenálního světa tedy musí selhat, protože naše smysly neprovádějí takovou klasifikaci různých událostí, aby se to, co se nám jeví jako stejné, také vždy chovalo stejným způsobem. Základní teze fenomenalismu (a pozitivismu), že „všechny jevy podléhají neměnným zákonům“, zkrátka neplatí, pokud se pojem jev chápe ve svém přesném významu – tedy jako to, jak se věci jeví nám.
8.31. Ideál vědy výlučně jako úplného popisu jevů, což je pozitivistický závěr vycházející z fenomenalistického přístupu, se proto ukazuje jako neuskutečnitelný. Věda spočívá spíše v neustálém hledání nových tříd, „konstruktů“, které jsou definovány tak, aby obecná tvrzení o chování jejich prvků byla univerzálně a nutně pravdivá. Pro tento účel ovšem nelze tyto třídy vymezit na základě smyslových vlastností jednotlivých událostí vnímaných konkrétní osobou; je třeba je naopak definovat z hlediska jejich vztahu k jiným jednotlivým událostem.
8.32. Takovéto vymezení jakékoli třídy událostí na základě jejich vztahů k jiným třídám událostí, a nikoli podle jakýchkoli smyslových kvalit, které individuálně vykazují, nemůže být omezeno pouze na tyto třídy ani na všechny události, jež dohromady tvoří danou situaci existující v určitém okamžiku. Podobným ryze „vztahovým“ způsobem musí být definovány i události, na něž se odkazujeme při vymezení těch, s nimiž máme skutečně co do činění. Konečným cílem tohoto postupu musí být definovat všechny třídy událostí výhradně na základě jejich vzájemných vztahů, zcela bez odkazu na jejich smyslové vlastnosti. Jak bylo trefně řečeno, „pro vědu se objekt vyjadřuje v totalitě vztahů, které může mít k jiným objektům“.[2] Již jsme si ukázali (8.24-8.25), že takový úplný systém vysvětlení by nutně byl tautologický, protože vše, co by se v rámci něj dalo předpovědět, by vyplývalo přímo ze samotných definic objektů, k nimž by se vztahoval.
8.33. Je-li zde nastíněná teorie správná, pak je tu ještě jedna, zásadnější námitka proti jakémukoli důslednému fenomenalistickému pojetí vědy. Zdá se totiž, že nejenže události ve světě, jsou-li definovány na základě svých smyslových kvalit, nepodléhají neměnným zákonům, takže situace, jež našim smyslům předkládají stejný obraz, mohou ve skutečnosti vést k různým výsledkům; ale také, že sám fenomenální svět (resp. řád smyslových kvalit, z nichž je sestaven) není neměnný, nýbrž proměnlivý, a že bude do jisté míry měnit svoji podobu v důsledku právě onoho procesu re-klasifikace, který jsme nuceni provést, abychom svět dokázali tímto způsobem vysvětlit.
8.34. Jestliže platí, jak jsme argumentovali, že tzv. „vyšší“ mentální činnosti jsou pouze opakováním, na postupně vyšších úrovních, klasifikačních procesů, které mají v zásadě stejnou povahu jako ty, jimiž se v první instanci rozlišovaly různé smyslové kvality, zdá se téměř nevyhnutelné, že tento proces re-klasifikace do jisté míry ovlivní i rozlišení mezi různými smyslovými kvalitami, z nichž vychází. Povaha procesu, kterým se rozdíly mezi smyslovými kvalitami určují, činí pravděpodobným, že zůstanou proměnlivé a že rozdíly mezi nimi budou modifikovány novými zkušenostmi. To by znamenalo, že fenomenální svět sám o sobě není stálý, nýbrž že se neustále mění směrem k věrnější reprodukci vztahů existujících ve fyzikálním světě. Pokud ovšem v průběhu tohoto procesu mění svůj charakter samotná smyslová data, ideál čistě deskriptivní vědy se stává zcela neuskutečnitelným.
8.35. Skutečnost, že smyslové kvality, které se váží ke konkrétním fyzikálním událostem, jsou v zásadě samy proměnlivé,[3] je neméně důležitá, přestože je pravděpodobně musíme považovat za relativně stabilní ve srovnání s neustálými změnami schématu klasifikace, v jehož rámci probíhá abstraktní myšlení, alespoň pokud jde o průběh života jedince. Přesto bychom měli brát vážněji, než to běžně činíme, to, co i běžná praxe dostatečně potvrzuje, totiž že v důsledku pokroku ve vysvětlování světa začínáme tento svět také „vidět“ jinak, tj. že nejen rozpoznáváme nové zákonitosti, jež dané jevy spojují, ale že tyto jevy jako takové mohou pro nás měnit svoji podobu.
8.36. Takovéto proměny smyslových kvalit přiřazovaných daným událostem by samozřejmě nikdy nebylo možné zjistit přímým porovnáním minulých a současných smyslových vjemů, neboť obrazy minulých smyslových vjemů uchovávané v naší paměti by rovněž podléhaly stejným změnám jako současné smyslové vjemy. Jedinou možností, jak tento závěr ověřit, by byly experimenty s diskriminací, jaké byly navrženy v předchozí kapitole (7.38-7.51).
8.37. Stojí snad za zmínku, že ačkoli zde rozvíjená teorie byla původně podnícena psychologickými názory, které Ernst Mach nastínil ve své Analýze smyslových vjemů a jinde, její systematické rozpracování vede k vyvrácení jeho a jemu podobných fenomenalistických filozofií: tím, že rozbíjí koncepci elementárních a neměnných vjemů jakožto konečných prvků světa, totiž obnovuje nezbytnost víry v objektivní fyzikální svět, odlišný od toho, který nám zprostředkovávají naše smysly.[4]
8.38. Podobné výhrady platí i pro názory, které v těchto otázkách zastávali William James, John Dewey a američtí realisté a které dále rozvíjel Bertrand Russell. Pohled posledně jmenovaného, podle něhož se „substance světa“ skládá z „nespočtu pomíjivých jednotlivostí“, jako je kupříkladu barevná skvrna, jež je současně „fyzikální i psychická“, ve skutečnosti explicitně vychází z předpokladu, že „smyslové vjemy jsou tím, co je společné psychickému a fyzikálnímu světu“, a že jejich podstatou je „jejich nezávislost na minulé zkušenosti“. Celý tento tzv. „neutrální monismus“ se zdá být založen na zcela neudržitelných psychologických představách.[5]
8.39. Jedním z pozoruhodných důsledků naší teorie je, že stimul, jehož výskyt ve spojení s jinými stimuly nevykazuje žádné pravidelnosti, by nikdy nemohl být našimi smysly zaznamenán (6.36). To by mohlo znamenat, že poznávat můžeme jen takové druhy událostí, které ve svém výskytu vykazují ve vztahu k ostatním událostem určitý stupeň pravidelnosti, a že o událostech, jež se vyskytují zcela nepravidelně, nemůžeme vědět vůbec nic. Skutečnost, že svět, jak jej známe, se nám jeví jako zcela uspořádaný, tak může být pouze důsledkem způsobu, jakým jej vnímáme. Vše, co jsme vůbec schopni vnímat, totiž nutně vnímáme jako prvek nějaké třídy událostí, které se řídí určitými pravidelnostmi. V tomto smyslu nemůže existovat třída jevů, jež by žádné pravidelnosti nevykazovala, protože by v ní pro nás nebylo nic, co by ji mohlo utvářet jako svébytnou třídu.
[1] Srov. M. Planck, 1942 (1949), str. 108.
[2] Fundamental Mathematics, 1948, I., str. 92.
[3] Tuto proměnlivost smyslových vlastností zřejmě rozpoznal již Protagoras, který podle výkladu Sexta Empirika učil, že vjemy „se transformují a mění v závislosti na životním období a všech ostatních tělesných podmínkách“. Outlines of Pyrrhotiianism, překlad R. G., Bury, Loeb Classical Library, svazek I., kniha I., §218.
[4] Srov. K. Koffka, 1935, str. 63: „Mach byl vynikající psycholog, který prohlédl mnohé z nejzásadnějších problémů psychologie, jimž ani o celou generaci později mnozí psychologové nedokázali porozumět; zároveň však zastával filozofii, jež znemožňovala nalézt plodné řešení těchto problémů.“
[5] B. Russell, 1921, str. 144.
Kniha F. A. Hayeka poprvé vyšla v roce 1952 pod názvem Sensory Order. Na pokračování ji překládá Štěpán Drábek.
Friedrich August von Hayek (8. května 1899 – 23. března 1992) byl rakousko-britský akademik a filosof. Je známý svými příspěvky k politické ekonomii, politické filozofii a intelektuální historii. Hayek se v roce 1974 podělil o Nobelovu pamětní cenu za ekonomii s Gunnarem Myrdalem za práci o penězích a ekonomických výkyvech a vzájemné závislosti ekonomických, sociálních a institucionálních jevů. Jeho popis toho, jak ceny sdělují informace, je široce považován za významný příspěvek k ekonomii, který mu vynesl tuto cenu. Byl významným přispěvatelem rakouské ekonomické školy.
Je autorem mnoha knih, mezi které patří např. Cesta do otroctví; Právo, zákonodárství a svoboda nebo Osudná domýšlivost.
