III. Dualismus a materialismus
8.40. Vzhledem k tomu, že výklad determinace mentálních kvalit, který zde podáváme, vysvětluje tyto kvality působením procesů stejného druhu jako ty, jež pozorujeme v materiálním světě, lze jej pravděpodobně označit za „materialistickou“ teorii. Takové označení by samo o sobě příliš nevadilo, nebýt některých mylných představ spojených s pojmem materialismus, které by nejen předurčovaly některé lidi proti takto popsané teorii, ale, což je důležitější, které zároveň mohou naznačovat, že z ní vyplývají některé závěry, jež jsou téměř opačné než ty, jež z ní ve skutečnosti plynou. Dokonce by se dalo tvrdit, že naše teorie je méně materialistická, v pravém smyslu tohoto slova, než dualistické teorie, které postulují existenci samostatné „substance“ mysli.
8.41. Dualistické teorie jsou výsledkem zvyku, který si člověk osvojil už v počátcích svého zkoumání přírody, předpokládat, že pokaždé, když pozoruje specifický a odlišný proces, musí být způsoben přítomností odpovídající specifické a odlišné substance. Rozpoznání takové specifické materiální substance pak začalo být považováno za adekvátní vysvětlení vzniklého procesu.
8.42. Je pozoruhodné, že ačkoli v oblasti přírody již obecně nepovažujeme za dostatečné vysvětlení postulát o existenci specifické substance, která má schopnost vyvolávat jevy, jež chceme objasnit, přece se v případě mentálních událostí k tomuto starému zvyku stále uchylujeme. Pojem „látka mysli“ či „substance mysli“ je utvářen analogicky k různým druhům hmoty, jež jsou údajně odpovědné za různé druhy materiálních jevů. Jedná se, použijeme-li starý termín v doslovném smyslu, o výsledek „hylémorfistického“ způsobu myšlení. Ať už však substanci definujeme jakkoli, uvažovat o mysli jako o substanci znamená přisuzovat mentálním jevům určité atributy, pro jejichž existenci nemáme žádné důkazy a které postulujeme výhradně na základě analogie s tím, co víme o jevech materiálních.[1]
8.43. V přesném chápání použitých termínů je tedy popis mentálních jevů, který se vyhýbá představě samostatné mentální substance, pravým opakem materialistického výkladu, protože mysli nepřipisuje žádnou vlastnost, kterou bychom odvozovali z našeho poznání hmoty. Tím, že se spokojuje s tím, že mysl považuje za specifický řád událostí, odlišný od řádu událostí, s nimiž se setkáváme ve fyzickém světě, avšak současně determinovaný stejným druhem sil, jaké v tomto světě působí, je to vskutku jediná teorie, která není materialistická.[2]
8.44. Při povrchním pohledu by se mohlo zdát, že existuje užší souvislost mezi zde prezentovanou teorií a takzvanými „teoriemi dvojího aspektu“ týkajícími se vztahů mezi myslí a tělem. Označit naši teorii tímto způsobem by však bylo zavádějící. To, co by mohlo být považováno za „fyzický aspekt“ této dvojí entity, by totiž nebyly jednotlivé nervové procesy, ale pouze celkový řád všech těchto procesů; tento řád, kdybychom jej znali v plném rozsahu, by pak ovšem nebyl dalším aspektem toho, co známe jako mysl, ale stal by se tím myslí samotnou. Nemůžeme přímo pozorovat, jak je tento řád tvořen jednotlivými fyzikálními prvky; můžeme jej pouze vyvozovat. Kdybychom však dokázali dokončit teoretickou rekonstrukci tohoto řádu z jeho prvků a pak pominuli všechny vlastnosti prvků, jež pro existenci tohoto řádu jako celku nejsou důležité, měli bychom úplný popis řádu, který nazýváme myslí – stejně jako při popisu stroje můžeme ignorovat mnoho vlastností jeho částí, například jejich barvu, a vzít v úvahu pouze ty, jež jsou podstatné pro fungování stroje jako celku. (Srov. 2.28-2.30.)
8.45. Řád, který nazýváme myslí, je tedy řádem panujícím v určité části fyzikálního světa – v té jeho části, kterou jsme my sami. Je to řád, který „známe“ způsobem odlišným od toho, jímž poznáváme řád fyzikálního světa kolem nás. To, o co jsme se zde pokusili, je ukázat, že stejný druh zákonitostí, které jsme se naučili rozpoznávat ve světě kolem nás, je v zásadě schopen vytvořit i takový řád, z něhož je utvářena naše mysl. Skutečnost, že takový druh dílčího řádu může být vytvořen v rámci řádu, který jsme objevili ve vnějším světě, však ještě neznamená, že musíme být schopni vysvětlit, jak je onen konkrétní řád, jenž tvoří naši mysl, do tohoto komplexnějšího řádu začleněn. Abychom toho mohli dosáhnout, bylo by třeba s ohledem na lidskou mysl zkonstruovat podrobnou reprodukci vztahu mezi modelem a objektem, který naše mysl zahrnuje, a to tak, jak jsme jej schematicky načrtli dříve pro ilustraci obecného principu (5.77-5.91).
8.46. I když nás naše teorie vede k tomu, že musíme odmítnout jakýkoli konečný dualismus mezi silami, které řídí sféru mysli a fyzikálního světa, nutí nás zároveň uznat, že pro praktické účely budeme vždy muset přijmout dualistický přístup. Ukazuje totiž, že žádné vysvětlení mentálních jevů, v jehož dosažení můžeme kdy doufat, nemůže stačit ke „sjednocení“ veškerého našeho poznání v tom smyslu, že bychom měli být schopni nahradit výroky o konkrétních fyzikálních událostech (nebo třídách fyzikálních událostí) výroky o mentálních událostech, aniž bychom tím změnili význam těchto výroků.
8.47. V tomto konkrétním smyslu nebudeme nikdy schopni překlenout propast mezi fyzikálními a mentálními jevy a pro praktické účely, včetně postupů, jež jsou příslušné různým vědám, se budeme muset trvale spokojit s dualistickým pohledem na svět. To však vyvolává další problém, jímž bude zapotřebí se systematičtěji zabývat v následujících částech této kapitoly.
[1] Zdá se mi, že toto platí i přes snahu C. D. Broada, 1925, dát pojmu „substance“ význam nezávislý na jeho materiálních konotacích. K teorii substance mysli viz nově G. Ryle, 1949.
[2] Srov., N. Metzger, 1941, p. 23: ‚Diese, im eigentlich Sinn „materialistische“ Auffassung. . . lebt in der Psychologic bis an die Schwelle unserer Zeit fort: in der Alltagspsychologie in der kaum ausrottbaren Ansicht von der Seele als zweitem, stofflichen Etwas, das mit dem Korper wahrend des Lebens „verbundensei“, in ihmwohne …‘
[„Tento, v pravém smyslu, ‚materialistický‘ názor … přetrvává v psychologii až dodnes: v každodenní psychologii v těžko vymýtitelném názoru, že duše je druhá, hmotná věc, která je během života ‚spojena‘ s tělem a přebývá v něm …“] – pozn. překl.
Kniha F. A. Hayeka poprvé vyšla v roce 1952 pod názvem Sensory Order. Na pokračování ji překládá Štěpán Drábek.
Friedrich August von Hayek (8. května 1899 – 23. března 1992) byl rakousko-britský akademik a filosof. Je známý svými příspěvky k politické ekonomii, politické filozofii a intelektuální historii. Hayek se v roce 1974 podělil o Nobelovu pamětní cenu za ekonomii s Gunnarem Myrdalem za práci o penězích a ekonomických výkyvech a vzájemné závislosti ekonomických, sociálních a institucionálních jevů. Jeho popis toho, jak ceny sdělují informace, je široce považován za významný příspěvek k ekonomii, který mu vynesl tuto cenu. Byl významným přispěvatelem rakouské ekonomické školy.
Je autorem mnoha knih, mezi které patří např. Cesta do otroctví; Právo, zákonodárství a svoboda nebo Osudná domýšlivost.
