V. Vysvětlení principu
8.57. Z toho, co bylo dosud řečeno o vysvětlování, vyplývá, že se bude vždy vztahovat ke třídám událostí a že bude objasňovat pouze ty jejich vlastnosti, které jsou společné prvkům dané třídy. Vysvětlení je vždy obecného charakteru v tom smyslu, že se vždy vztahuje na vlastnosti, které jsou společné všem jevům určitého druhu, a nikdy nemůže zachytit vše, co lze pozorovat u konkrétní skupiny událostí.
8.58. Ačkoli se každé vysvětlení musí vztahovat ke společným rysům určité třídy jevů, je zřejmé, že existují různé stupně, do kterých může být vysvětlení obecné nebo do kterých se může přiblížit úplnému objasnění konkrétní skupiny událostí. Model může reprodukovat jen několik málo společných rysů velkého množství jevů, nebo může zachycovat mnohem větší počet rysů, jež jsou společné menšímu počtu případů. Obecně platí, že čím jednodušší model, tím širší bude spektrum konkrétních jevů, jejichž určitý aspekt dokáže zachytit, a čím složitější bude model, tím omezenější bude rozsah jeho použitelnosti.[1] V tomto ohledu je vztah mezi modelem a objektem podobný vztahu mezi konotací a denotací (nebo „intencí“ a „extenzí“) pojmu.
8.59. Většina vysvětlení (nebo teorií), s nimiž se běžně setkáváme, má za cíl ukázat společný princip, jenž působí ve velkém množství konkrétních případů, které se mohou v jiných ohledech značně lišit. Taková vysvětlení jsme již dříve (2.18-2.19) označili jako „vysvětlení principu“.[2] Rozdíl mezi těmito „vysvětleními principu“ a podrobnějšími vysvětleními je samozřejmě pouze otázkou míry obecnosti a přísně vzato žádné vysvětlení nemůže být ničím jiným než vysvětlením principu. Bude však užitečné vyhradit si pojem „vysvětlení principu“ pro vysvětlení s vysokou mírou obecnosti a postavit je do kontrastu s vysvětlením podrobným.
8.60. Obvyklý druh vysvětlení, které podáváme například při popisu fungování hodinového strojku, bude v našem pojetí toliko vysvětlením principu. Ukáže pouze, jak vznikají takové jevy, které označujeme jako hodinový strojek – to, jakým způsobem lze zařídit, aby se obě ručičky otáčely konstantní rychlostí atd. Podobným „obecným“ způsobem je většina z nás obeznámena s principy, na nichž funguje parní stroj, atomová bomba nebo určité druhy jednoduchých organismů, aniž bychom nutně byli schopni podat dostatečně podrobné vysvětlení kteréhokoli z těchto objektů tak, abychom jej dokázali sestrojit nebo přesně předpovědět jeho chování. Dokonce i v případě, že jsme schopni jeden z těchto objektů, například hodinový strojek, sestrojit, nebude samotná znalost příslušného principu stačit k tomu, abychom mohli předpovědět více než jen některé obecné aspekty jeho fungování. Například nikdy nebudeme schopni ještě před jeho sestrojením přesně předpovědět, jak rychle se bude pohybovat nebo kde přesně se budou jeho ručičky nacházet v určitém okamžiku.
8.61. Jestliže si tento rozdíl mezi vysvětlením pouhého principu a podrobnějším vysvětlením příliš neuvědomujeme, je tomu tak proto, že většinou nepředstavuje velký problém jakékoli vysvětlení principu rozpracovat natolik, aby se téměř v libovolné míře přiblížilo okolnostem konkrétní situace. Zvyšováním složitosti modelu můžeme obvykle dosáhnout věrné reprodukce jakéhokoli konkrétního rysu, který nás zajímá.
8.62. Rozdíl mezi vysvětlením principu, na jehož základě funguje široká třída jevů, a podrobnějším vysvětlením konkrétních jevů se odráží ve známé distinkci mezi „teoretickými“ a více „aplikovanými“ oblastmi různých věd. „Teoretická fyzika“, „teoretická chemie“ nebo „teoretická biologie“ se zabývají vysvětlením principů společných všem jevům, které označujeme jako fyzikální, chemické či biologické.
8.63. Přísně vzato nemůžeme samozřejmě vůbec mluvit o jevech určitého druhu, pokud neznáme některé společné principy, které se vztahují na vysvětlení jevů tohoto druhu. Různé způsoby, jimiž se atomy spojují do molekul, například představují společné principy všech jevů, které nazýváme chemickými. Je nicméně docela dobře možné, že nějaký pozorovaný jev, o němž se předpokládá, že je, řekněme, chemické povahy, jako je změna barvy určité látky, se při bližším zkoumání ukáže být jevem jiného druhu, například optickým jevem, jako je změna světla dopadajícího na danou látku.
8.64. Ačkoli je pravda, že teoretickou třídu jevů lze definitivně stanovit teprve tehdy, když nalezneme společný vysvětlující princip, jenž platí pro všechny její členy, tj. model s vysokou mírou obecnosti, který reprodukuje rysy, jež jsou všem těmto jevům společné, budeme často předem znát řadu jevů, které se v nějakém ohledu zdají být podobné, a u nichž proto očekáváme nalezení společného vysvětlujícího principu, aniž bychom jej však dosud znali. Rozdíl mezi takovými prima facie[3] nebo „empirickými“ třídami jevů a teoretickými třídami odvozenými ze společného vysvětlujícího principu spočívá v tom, že empirická třída je omezena na skutečně pozorované jevy, zatímco teoretická třída nám umožňuje vymezit rozsah, v němž se jevy daného druhu mohou lišit.
8.65. Třída událostí, kterou označujeme jako „mentální“, byla dosud veskrze třídou empirickou právě v tomto smyslu. To, o co jsme se zde pokoušeli, by bylo možné označit za nástin „teoretické psychologie“ ve stejném smyslu, v jakém hovoříme o teoretické fyzice či teoretické biologii. Pokusili jsme se objasnit princip, na jehož základě bychom mohli vysvětlit zvláštnosti společné všem procesům, jež se běžně označují jako mentální. Otázka, která nyní vyvstává, je, do jaké míry můžeme v oblasti mentálních procesů doufat v to, že vysvětlení tohoto principu rozvineme do podrobnějších vysvětlení, a to zejména takových, která by nám umožnila předvídat průběh konkrétních mentálních dějů.
[1] Srov., M. Petrovič, 1921, passim.
[2] Viz také F. A. Hayek, 1942, str. 290.
[3] Latinský výraz znamenající „na první pohled“ – pozn. překl.
Kniha F. A. Hayeka poprvé vyšla v roce 1952 pod názvem Sensory Order. Na pokračování ji překládá Štěpán Drábek.
Friedrich August von Hayek (8. května 1899 – 23. března 1992) byl rakousko-britský akademik a filosof. Je známý svými příspěvky k politické ekonomii, politické filozofii a intelektuální historii. Hayek se v roce 1974 podělil o Nobelovu pamětní cenu za ekonomii s Gunnarem Myrdalem za práci o penězích a ekonomických výkyvech a vzájemné závislosti ekonomických, sociálních a institucionálních jevů. Jeho popis toho, jak ceny sdělují informace, je široce považován za významný příspěvek k ekonomii, který mu vynesl tuto cenu. Byl významným přispěvatelem rakouské ekonomické školy.
Je autorem mnoha knih, mezi které patří např. Cesta do otroctví; Právo, zákonodárství a svoboda nebo Osudná domýšlivost.
