Po červnové mezivládní konferenci EU, kde Velká Británie zabránila tomu, aby Evropská ústava umožnila Evropské unii určovat sazby daně z příjmu firem, se zdálo, že možnost daňové harmonizace firemních daní je zažehnána.
Iniciativy se ale z podnětu Německa a Francie chopila Evropská komise a tato staronová agenda se začala projednávat na úrovni Rady i na nižších expertních úrovních. Výsledkem je zřízení „stálé pracovní skupiny“, která se má zabývat problematikou harmonizace základu daně z příjmů firem. Když nelze harmonizovat sazbu, bude se harmonizovat základ daně. Jak se praví v oficiálním stanovisku německé vlády, „společným cílem by mělo být představení návrhu jednotného základu daně na počátku roku 2006.“.
V celém konceptu se však skrývá úskalí, kvůli němuž by mohl mít princip jednotného základu daně významné dopady na daňové příjmy České republiky. Komise totiž navrhuje, aby byl daňový výnos jednotného základu daně přerozdělován mezi jednotlivé státy a Česká republika by mohla na tento model značně doplatit.
Jako v podobných případech je i zde zvolena následující strategie. Nejprve se vytvoří zdání problému (údajně vysoké náklady firem spojené s tím, že jsou různě zdaněny, pokud podnikají ve více zemích). Poté je zadáno vypracování analýzy, která existenci problému potvrdí. A nakonec je založena pracovní skupina, která problém řeší a celá záležitost se několik let diskutuje, až se podaří prosadit původně sledovaný cíl. Tato „salámová metoda“ je až dosud v EU velmi úspěšná, a to zejména proto, že jak na úrovni Komise tak v jednotlivých členských státech sama vytváří zájmové skupiny, které jsou motivovány k prosazování záměru a jeho neustálému „řešení“.
Poté, co se Komise od počátku 60. let nepříliš úspěšně snaží o pokrok v harmonizaci zdanění firem, využila nynější vnitropoliticky motivované poptávky Francie a Německa (viz LF 5/2004) k zahájení dalšího kola debat o harmonizaci zdanění firem – pro začátek sjednocením způsobu výpočtu základu. Představitelé obou zemí se ovšem netají tím, že pro ně jde o první krok, za kterým bude následovat sjednocení sazeb daně ze zisku firem nebo zavedení minimální sazby daně. Důvod je jednoduchý – ve starých členských zemích EU existuje silná nechuť snižovat sazby daně ze stávajícího průměru 31,5 %, zatímco v nových členských státech klesly sazby za posledních 10 let o více jak 10 % na průměrných 21,5 %. Měřeno podílem výnosu daní ze zisku firem na HDP je tento pohyb ještě výraznější: zatímco ve starých zemích EU od roku 1995 do roku 2002 podíl daně ze zisku firem dokonce vzrostl z 2,0 na 2,4 % HDP, v nových členských zemích ve stejném období klesl z 3,4 na 2,5 % s perspektivou dalšího výrazného poklesu.
Rizikem pro Českou republiku je nejen ztráta autonomie v oblasti daně z příjmu právnických osob, ale také riziko výpadku českých daňových příjmů, který by však nebyl nutně doprovozen odpovídajícím snížením daňové zátěže domácích subjektů. Jednotný základ daně je v návrhu konstruován jako tzv. konsolidovaný základ. Konsolidace základů daně u nadnárodních firem znamená, že ziskové pobočky působící v ČR konsolidují (sečtou) zisk se ztrátou mateřské firmy v zahraničí. Poté má být konsolidovaný základ na úrovni koncernu rozdělen podle dosud neznámého klíče mezi země, v nichž koncern působí. Nakonec si každá země na svou přidělenou poměrnou část celkového základu daně koncernu uvalí národní sazbu daně ze zisku.
Je pravděpodobné, že pro Českou republiku (a obecně všechny nové členské země), kde působí zejména ziskové dceřiné firmy s centrálami převážně ve starých zemích EU, takový mechanismus nebude výhodný.
Nadnárodním firmám může zavedení jednotného „konsolidovaného“ základu daně snížit náklady spojené s existencí daňového systému i daně. Proti této výhodě ale stojí průlom do výlučné národní pravomoci v oblasti přímých daní. Závažným důsledkem by ale bylo pravděpodobné snížení daňového výnosu českého státu (a dalších nových členských zemí) ve prospěch starých členských zemí (kde jsou nadnárodní firmy méně ziskové). Naše vláda by pak dost možná výpadek výnosu daně z příjmu firem kompenzovala zvýšením spotřebních daní.
Návrhy na zavedení harmonizovaného konsolidovaného základu je možné vnímat především jako snahu starých zemí EU získat část daní ze zisku firem na úkor nových členských zemí. Proto by Česká republika neměla tyto návrhy na harmonizaci zdanění firem podporovat.
