Návrh ODS na zavedení tzv. rovné daně ve výši 15 % vzbuzuje velkoupozornost. Přitom, již sám název je nepřesný, protože patnáct procentze sta tisíc je desetkrát méně než z miliónu. Ve skutečnosti se jedná orovnou daňovou sazbu, která zvyšuje míru svobody asi tolik, jakoprodloužení řetězu psovi o deset oček. Zaplaťpámbůh i za to. Doopravdyrovnou daní se rozumí, že každý občan by platil stejnou částku např.15.000,-Kč za rok, bez ohledu na výši příjmu. Je to logické. Na každéhoz nás připadá stejný díl služeb armády, policie, soudů, o kterých se(mylně) domníváme, že je musí poskytovat stát. Není tedy důvod, abyněkteří platili více než jiní. Ani toto pojetí daně ale neníspravedlivé, protože část občanů požaduje od státu (prostřednictvímdávek atd.) více než zmíněných 15.000 Kč.
Výpady politických konkurentů ODS i analýzy státně konformních ekonomůhlavního proudu, tzv. počtářů, se ve vztahu k tzv. rovné danisoustřeďují na podružné záležitosti. Zkoumají proveditelnost tohotozáměru za současných, nezměněných podmínek přebujelého, polototalitníhostátu. Ptají se. Bude mít státní rozpočet dostatek peněz? (Měl někdy?)Co s domněle povinnými (mandatorními) výdaji státu jako jsou důchody,sociální dávky atd.? Co si počnou po zrušení daňových privilegiíněkterých občanů chudinky hypoteční banky, stavební spořitelny, životnípojišťovny a penzijní fondy?. (Existují snad daně za účelem živenítěchto institucí?). A tak počtáři, tu zvednou nezdanitelné minimum, tuuberou a zase přidají nějaké procento u daně z přidané hodnoty nebo vesvých grafech skloní či narovnají nějakou křivku. Nedokáží alepřekročit vlastní stín a rozpoznat, že tohle vůbec není podstatné.Správná otázka svobodného občana zní takto. Proč mám platit přídavky nacizí děti, důchody mě neznámých lidí, firmy, které mi nepatří,železnici na níž nejezdím atd.? Jakým právem jsem k tomu nucen?Paternalisté namítnou, že určitá solidarita musí ve společnosti být,čímž se zároveň dopouští jazykového zmatení. Použít slovo solidarita napojmenování něčeho vynuceného, je stejné, jako místo noha říkat hlava.Ti kdo to dělají, asi opravdu „myslí“ nohou. Za druhé, jestli někdocítí potřebu solidarity, nechť se řídí tímto přesvědčením, pěkně vklidu rozdá všechen svůj majetek a neobtěžuje ostatní. Jaká to pýcha adrzost, chtít jiným určovat, co je správné a co ne. Dobročinnostzvládne každý sám. Z těchto důvodů tvrdím, že vyrovnanost státníhorozpočtu, problém zda bude nebo nebude dostatek peněz na dávky,důchody, dotace apod. v diskusi o daních nehraje žádnou roli. Zní tohrozně, ale: „Co je mi po tom?“. Jenom malou vsuvku, abych otupil ostřívýhrad ohledně důchodů. Stát od roku 1989 rozházel tolik prostředků, žeprůběžný důchodový systém mohl být dávno zrušen, aniž by to dnešnípenzisté pocítili.
S velkou pravděpodobností, budou tyto názory označeny za extrémní apoliticky naprosto neprůchodné. Opravdu jsou extrémní ve společnosti,kde stát ovládá a indoktrinuje vědu i celé školství, kde licencuje akontroluje rozhlasové i televizní vysílání, kde většina obyvatelstva jezaměstnávána státem nebo závislá na jím organizovaném přerozdělování,kde soudy popírají svobodu smýšlení a šíření názorů, kde Ústavní souddeklaruje, že svobodný trh není požadovanou a zaručenou hodnotou a vpodstatě jakékoliv omezení nakládání s majetkem je přípustné. Jsoustejně extrémní, jako by bylo prosazování zrušení otroctví v římskémsenátu roku 44 n.l., dožadování se náboženských svobod v době inkvizicenebo poukazování na lidská práva Židů v nacistickém Německu. Měřítkoextrémnosti se mění s dobou a okolnostmi. Správná daň tedy neníprogresivní, rovná ani rovnější, ale žádná. To co od státu občan chce,to si od něj může dobrovolně koupit.
