Často slýcháme tvrzení, že daně jsou cenou, za kterou si občané nakupují od státu služby. Mezi daněmi a tržními cenami však existuje podstatný rozdíl. Cena na trhu je výsledkem dobrovolné transakce, daň je naopak nucenou dávkou. Navíc vždy existují dvě třídy občanů – čistí daňoví spotřebitelé a čistí daňoví plátci. Financování státem poskytovaných služeb však spočívá na bedrech druhé skupiny. V demokratických společnostech tak hrozí neustálé nebezpečí, že početně silnější část občanů bude podporovat rozšiřování veřejných služeb, přičemž se bude snažit přesunout břemeno jejich financování na přehlasovanou menšinu občanů.
Rozhodování občanů o úrovni zdanění a veřejných výdajů navíc bývá zkresleno rozličnými „fiskálními iluzemi“. Obzvláště důležitou roli hrají iluze, v jejichž důsledku mají poplatníci dojem, že platí na daních méně a dostávají na oplátku více, než jak tomu ve skutečnosti je. Čím je daň „viditelnější“, tím bezprostředněji ji poplatník pociťuje, a tím snáze je schopen rozpoznat svůj podíl na financování veřejných služeb. Důležitým zdrojem optimistických iluzí je i vybírání daní srážkou. Srážkou odvedená daň totiž pro zaměstnance existuje jen v podobě abstraktního čísla na výplatní pásce. Člověk ale nepociťuje reálné náklady veřejných statků způsobem srovnatelným se situací, kdy podstupuje skutečný akt platby. Totéž platí i v případě nepřímých daní, které jsou „skryté“ v ceně zboží a služeb.
Představme si situaci, kdy by veškeré daně byly soustředěné do jediné daně z osobního příjmu. Při takovém uspořádání by bylo zcela nemyslitelné, aby úroveň zdanění dosáhla dnešní výše.
