Rychlý růst cen zůstává v USA či v Evropě významnou hrozbou. Tempo cenového růstu je na rekordních hodnotách, problémy s cenovým vývojem se již dotýkají i Česka, Česká národní banka (ČNB) přesto uvažuje o snížení úrokových sazeb. V ČNB totiž bují víra, že silný kurz české koruny bude natolik silný, že srazí všeobecný růst cen pod cílovou úroveň 3 %. Přičemž dodejme, že v současnosti je růst cen vysoko nad cílem. Dává snížení úroků smysl?
Předně řekněme, že by při úváhách co s úrokovou sazbou ČNB neměla slyšet na stížnosti exportérů na silný kurz české koruny. Měnový kurz nebo snad dokonce zisky exportérů nejsou její starost, není jí ani růst HDP, ani zaměstnanost. Primární starostí ČNB je ze zákona tzv. cenová stabilita, definovaná „inflačním cílem“. ČNB nesmí „zachraňovat“ růst a obětovat přitom cenovou stabilitu. Snížit sazby pro podporu růstu by tedy mohla pouze v případě, že to neohrozí dosažení cílové úrovně růstu cen.
Mezi cenami a kurzem je přirozeně souvislost, obzvláště v malé otevřené ekonomice. Sílící kurz zlevňuje dovozy, bankéři proto vyrukovali s variantou, že z titulu kurzového vývoje dojde k „podstřelení cíle“, tedy že ceny porostou „příliš pomalu“. Připomeňme, že rozhodnutí o změně úrokových sazeb stojí na prognózách vývoje ekonomiky a cen, krátce na modelech. Prognózovat vývoj celé ekonomiky se potýká s nekonečnou složitostí. Ať už jde o samotný horizont prognóz, o předpoklady o propustnosti kurzu do cen, o skutečném dopadu nominálních veličin do reálné ekonomiky, o vývoji HDP, mezd, v neposlední řadě o ekonomickém a politickém vývoji v okolním světě, o cenách základních surovin, atd.
Prognózy se tedy potýkají se silnou nejistotou. V současnosti silný kurz a úvahy o podstřelení cíle mohou být hned zítra vystřídány nepředpokládaným cenovým šokem v podobě prudkého růstu cen energií, ropy, či „jen“ politickou nestabilitou v Česku, jež podlomí důvěru investorů v českou ekonomiku a následné prodeje korunových aktiv oslabí kurz. A prognózy o nízkém růstu cen vezmou za své. Problém je, že nevíte. Změníte parametr, změníte předpoklad nebo dojde ke změně vstupních dat a model vydá naprosto odlišný výsledek, který vaše včerejší rozhodnutí odhalí jako chybné. Prognóza střílí tak trochu do tmy na pohyblivý terč.
Obecně se má za to, že prognózovat inflaci má z hlediska měnově-politického rozhodnutí smysl na horizontu 12 až 18 měsíců. V červnu 2008 meziroční inflace činila 6,7 %, prognóza z července 2007 činila 4,2 %. Měnově-politická inflace činila 4,5 % oproti prognóze 3,3 %. V dubnu 2007, tedy zhruba před rokem a půl prognózovala ČNB měnově-politickou inflaci 3,8 %. Mezi dubnem a červencem tak přistoupila ke snížení odhadu růstu cen, ale skutečnost byla o více než procentní bod jiná. Ilustrace na aktuálních datech má pouze posloužit k představě, jaké rozdíly může generovat skutečnost oproti prognóze.
Situace centrálního bankéře tak není nepodobná té, ve které je investor, který se snaží předpovědět budoucnost. Není-li vývoj v souladu s jeho očekáváním, investor finančně tratí. V případě manipulace s úrokovou sazbou jde také v podstatě o odhad budoucího vývoje, ovšem rizika nesou všichni občané, zatímco rozhodují centrální bankéři. Pokud se centrální banka zmýlí, protiinflační faktory nejsou tak silné či pominou, čeká nás rychlejší cenový růst.
Aniž bych chtěl při případném snížení úrokových sazeb obviňovat ČNB z ústupku exportérům na úkor zbytku společnosti, lze ohledně „žádoucího“ pohybu úroků tvrdit prakticky cokoli a rozhodovat v zájmu kohokoli. S klidným svědomím lze společnosti předhodit mnoho důvodů pro zvýšení úrokových sazeb, stejně jako lze tvrdit, že je třeba sazby snížit. Není tak „problém“ vyhovět exportérům snížením úrokové sazby pod rouškou tvrzení, že silný kurz podstřelí „inflační cíl“, nikdo není schopen toto tvrzení jednoznačně vyvrátit.
Otázkou také je, zda může změna úrokových sazeb přinést žádoucí efekt. „Pomůže“ snížit atraktivitu aktiv denominovaných v korunách, jež povede k odlivu investorů? Pokud by tato souvislost byla nyní opravdu tak silná, pak by těžko mohla být česká koruna nejrychleji posilující měnou na světě, když má např. nejnižší sazby v celé Evropské unii. Pro investice do české ekonomiky mluví tedy jiné důvody než výše úrokových sazeb. Snížit cenu úvěrů pro ekonomické subjekty a vylepšit situaci na nákladové straně? O to tu možná jde v neposlední řadě. Jenže tato „podpora“ skončí rychlejším růstem cen.
Investoři do české koruny tedy spíše hledají co největší jistotu a růst, a tu jim zatím v porovnání se zahraničím česká ekonomika nabízí. S tím v podstatě nelze bojovat a neškodit. Inflační očekávání finančních trhů jsou v případě Česka relativně vysoká, očekávání kurzového vývoje je nakloněno znehodnocení. Jako nejvhodnější strategií se proto v této situaci jeví sazby přinejmenším nesnižovat. Tudíž ano, snížení úrokových sazeb dává podle určitých argumentů smysl, ale stejný smysl dává i tvrzení, že je třeba sazby zvyšovat či je ponechat beze změny.
Vyšlo v časopise BIZ.
