Měnové agregáty nerostou v eurozóně natolik razantně, aby bylo s podivem, že inflace není výrazně vyšší, natož, abychom mohli prohlašovat, že neplatí kvantitativní teorie peněz. Meziroční růst agregátu „širokých peněz“ M3 byl v červenci 5,2 procenta, zatímco harmonizovaný index spotřebitelských cen zboží rostl meziročně o jedno procento, ale tentýž ukazatel pro služby o dvě procenta. K tomu je nutné připočítat růst HDP (okolo 1,5 procenta) a dostaneme dvě podobná čísla.
Když si uvědomíme obtíže s měřením inflace, její zpoždění za růstem měnové zásoby, například eura držená v zahraničí, nevidím na první pohled důvod k zatracení prověřených ekonomických teorií. Ale nejsem monetární ekonom, rád se nechám poučit od ostatních respondentů.
Při pohledu na inflaci v eurozóně by nás i po 20 letech mělo zaujmout, že míra inflace je diametrálně odlišná v různých zemích. V Rumunsku je meziroční inflace 4,1 procenta, zatímco v Portugalsku je 0,7 procenta deflace. Opět to ukazuje, že eurozóna není optimální měnovou zónou, a i kdyby se ECB stavěla na hlavu, tento fakt nezmění, a eurozóna se s ním bude potýkat další desítky let, pokud přežije příští recesi a svou příští guvernérku.
